Sebeobětování

[smart]

zakládám tohle vlákno jako reakci na příspěvek Rendyy jinde:

[Renata]

mám zrovna čas, tak si tu něco písnu
myslím si, že sebeobětování v té formě jaká je prezentována v podobných příbězích má spíš obraznou podobu. Takže jen poukazuje více či méně zdařile na sebeobětování jako vrchol bezpodmíněčené lásky.
Jenže.....nelze jej chápat jako návdo- ala "jestli chceš dokázat že miluješ, obětuj svůj život".
V dobách války a konfliktů to je o něčem jiném. Lidé se i za cenu ztráty vlastního života zapojovali do odboje, pomáhali potřebným v nouzi, i když taková pomoc byla pod trestem smrti, tak vypomohli jak uměli, lidskost v jejich srdcích zvítězila nad strachem. Mezi tyhle lidi patří nejen vojáci, ale všichni ti, kteří ve jménu lidskosti jakkoli riskovali život svůj a celé své rodiny. Mnohdy to byli lidé obyčejní, nenápadní, od kterých nikdo žádné velké činy nečekal. Jenže někdy i malá pomoc může být pomocí zásadní.

V dnešní době jsou to povolání záchranářů, kdy riskují svoje životy aby mohli někomu druhému pomoci. Prostě s tím počítají.

Jako další aspekt sebeobětování lze uvést i službu v řádu, ke které se člověk rozhodne zodpovědně a dobrovolně se záměrem pomáhat bližnímu svému například v hospicích, nemocnicích a jiných zařízeních sloužícím k pomoci potřebným.

Někdo se sebeobětuje ve jménu své práce ve prospěch společnosti, světa. Taky zodpovědně, s tím,že bere obě strany mince.

Hodně velké problémy mohou nastat v tom, když se člověk rozhodne obětovat pro někoho druhého, který vyžaduje nějakou péči. Mám teDˇna mysli někoho blízkého v rodině.
Jelikož nemůžu mluvit z přímé osobní zkušenosti, mohou se moje názory rozcházet s těmi, kteří si něco z toho co níže popíšu prožili.
1. Když se rodičům narodí jakkoli postižené dítě, a oni, navzdory diagnóze lékařů věnují svému dítěti z lásky tolik času a energie, že se jim podaří původně nechodícího rozchodit, neschopného sebeobsluhy k tomu, že ten človíček se o sebe postará v sebeobsluze bez problémů, nebo že se tělesně postižený človíček například postižený obrnou začlení smysluplně do společnosti a dokonce se ožení, založí rodinu....Místo ležáku vypiplají člověka, který se bude víc nebo míň umět o sebe alespoň částečně postarat když oni nebudou moci. Nebo ač je diagnóza beznadějná, postarají se o svoje dítě tak, aby vědělo, že tak či onak je milováno a přijímáno jako platný a důležitý člen rodiny.
2. Když se dítěti nebo partnerovi stane jakákoli nehoda, úraz, postihn hotěžká nemoc, vše co vyžaduje stáleší péči, pomoc, povzbuzení a podporu.
Myslím, že ani v jednom ani v druhém případě člověk neuvažuje o tom, jestli mu to něco přinese, dělá to rád, jakoby se samozřejmostí a bez očekávání vděčnosti.
V obou případech to je lekce o bezpodmínečné lásce....

3. Hodně problémů nastává, pokud onemocní někdo z rodičů. Předpokládejme, že v době, kdy jejich děti jsou zaměstnány, mají svoje rodiny, děti.... Rodiče očekávají, že se o ně jejich děti samozřejmě postarají a děti mají problém. Odejít z práce, rozdělit čas mezi své rodiče a děti, partnera. Svoje rodiče mají rádi, ale svoji novou rodinu taky. Jak to udělat a nezbláznit se? je hodně těch, kteří namítnou, že oni se taky obětovali, jsou to přece rodiče. Udělali to rádi, nebyl problémy, ani v rodině nové ani s rodičemi. Jenže o tomhle případu jsem ještě neslyšela....To ale neznamená že to někde tak nefunguje.
Většinou to v okolí které znám dopadlo takto:
1. manžel se vzdal zaměstnání a odjel k nemocné mamince, kde se o ni staral. manželka za ním o víkendech dojížděla, kde mu s maminkou pomáhala. Její maminka sama zažádala o umístění v domově důchodců, nechtěla být přítěží v této situaci a vítala to jako společenskou změnu k lepšímu. Trvalo to několik let, manželovi ubývaly pomalu síly při péči o invalidní maminku, byl nervózní, věčně se s ní hádal, ona jeho sanhu nijak nekvitovala, byla věčně nespokojená a dělala všechno možné aby na sebe upoutávala pozornost. na nějaké radosti mezi manželi nebyla ani nálada ani čas....nakonec to vyřešil dost těžký úraz manžela, který musel být se zlomeninami hospitalizován a jeho maminka byla umístěna na LDNce. Vzala to jako prohru a v nemocnici zemřela. Maminka manželky se dožila v poklidu v domově důchodců požehnaného věku, kde byla jako čerstvý vítr, rozdávala radost a optimizmus, co mohla kadžý den cvičila a ostatní babky tak zbandala k aktivitě, libovala si že je kolem stále nějaký ruch, že se něco děje, dcera k ní jezdila každý týden na návštěvu, o svátcích si ji brala k sobě. Babča si ráda dala svoje cigárko a kafíčko a pravidelně druhá dcera se s tarala o jeji image, babča chtěla mít hezky upravené vlasy, takžedcera kadeřnice jí v tomhle vyhověla, v návštěvách se střídala se sestrou a stejně tak v péči o svátcích.
2. jiný manželský pár - mladší manžel, starší manželka měli svou krizi, do té patřily i vyvdané děti, které zneužívaly této situace a ždímaly tatínka jak uměly, tatínek dětem neuměl říci ne, utrácel víc než si vydělal, pokud dělal, takže manželka dotovala nejen domácnost ale i vyvdané děti, které nebyly v péči jejího manžela. Po několika letech onemocněla matka manžela na druhém konci republiky, manžel tam odjel a strávil tam péčí o matku 2 roky, po její smrti tam manžel ještě nějaký čas zůstal kvůli vyřizování pozůstalosti. Finanční tok zajistila manželka, nedokázala říci ne, nebo milý Lojzo, najdi si tam nějakou brigádu, já tady táhnu barák, dluhy a ještě tebe v Tramtárii. Nu, dnes oba žijí odděleně.
V tomhle příapdě je pocuit sebeobětování na obou stranách. Manželka se obětovala kvůli manželovi, ale dělala to "neradaů, věděla že to je na úkor dalších potřebných věcí, na úkor jejího času, energie a že ta její obět je vlastně využívána až zneužívána...Očekávala vděčnost, lepší zacházení, komunikaci, zlepšení situace ve vztahu.Ale nic z toho se nekonalo, jen zahořklost a zklamání. A pocit marnosti. Manžel se svým sebeobětováním vůči matce problém neměl.
3. Žena se strala o svoji nemocnou matku, ač měla několik sourozenců, ti jezdili jen na navštěvu, veškerá péče ležela na bedrech té ženy. Rodina , partner šli stranou, paní byla strhaná, její matka nespokojená, nejlepší výraz je asi že "hezky vysírala", nic jí nebylo vhod. Když dorazili na návštěvu vysmátí sourozenci, matka se k nim chovala mile, chválila je, vždy jim něco podstrojila, dala na přilepšenou,těšila se na ně. Dceru která se o ni denně starala neměla za nic. když došlo k slovním hádkám, žena nestála za nic, kdežto její sourozenci byli ti nejlepší.....Co zůstalo? nespokojená a nemocná, strhaná žena, rozhozený parterský život, pocit marnosti a neocenění, nevděku. A při rodzělování majetku ještě další podpásovky.....

Takže, je rozdíl mezi obětováním se . Pokud to dělám na úkor sebe, svého času , svých možností, své současné rodiny ke které mám povinnosti, tak toto povědomí sebou moje oběť něse a tím pádem vyvolává nevoli, konflikty, je to zkrátka na úkor něčeho, my to víme, takže potlačujeme v sobě někde ten negativní náboj, ten se ale zrcadlí na tom, jak je naše oběť přijímána. Není bez podmínek. Vždy je něco očekáváno, minimálně vděk, ocenění ze srany rodiče. Což se nekoná.
Nejlepší je, pokud to jen trochu jde zodpovědně si říct, co mohu udělat já aniž bych měla pocit nedobrovolné oběti, že budu dávat na úkor někoho jiného blízkého jako partnera a dětí , jak do toho zapojit i další příbuzné, hlavně sourozence, jak se podělit o náklady , jaké jsou možnosit využití pečovatelské služby a o tom všem si promluvit s člověkem, který péči potřebuje. Asi jeto nepříjemné a tvrdé, ale jiné východisko nevidím. pak nakonec by mohli být všichni spokojeni, bez očekávní a pocitu marnosti. Ale jak píšu, je to jen moje teoretizování....Asi na základě zkušeností z mé vlastní rodiny.

[smart]

Renato, děkuju za obsáhlou odpověď
myslím, žes to vystihla moc dobře a ze života

Nechce se mi to zatím říkat moc nahlas, protože to ještě nemám úplně produmané, ale mám pocit, že sebeobětování je ta špatná volba. Pokud řeknu nebo si jen pomyslím "já se obětuji", cítím v tom automatické očekávání odměny za to, že jsem se něčeho vzdala (od dotyčného/od Boha atd).
Téměř vždy v životě mám ale volbu (dát rodiče do LDN vs. se o ně sama postarat nebo jít na potrat vs. porodit poškozené díte). V takhle zásadních věcech je každá varianta těžko stravitelná a je jenom úhlem pohledu, kterou z nich označíš za sebeobětování.

Nejsem si vůbec jistá, jestli se po nás vůbec nějaké sebeobětování chce? Když se rozhodnu mít dítě, tak musím počítat s tím, že budu třeba řešit jeho nemoc a řešení, pro které se rozhodnu, by mělo být právě takové, ve které se já subjektivně necítím jako obět. Že to tak vidí někdo jiný, je druhá věc. On tu situaci ale nežije. Je to těžká zkouška, přehození výhybky, kudy se bude ubírat zbytek mého života, ale je správné to chápat jako svoji oběť?

Zatím to chápu tak, že mám jít životem beze strachu, zkoušky, které mě potkají, budou zvládnutelné. čím déle nebudu chápat to, co se mám naučit, tím razantněji mě to bude život učit.... některé situace si do života přitahujeme sami........ prostě mi tam nějak neštimuje ta role, kdy ze sebe dělám oběť.

Také mi přijde, že sebeobětování často chodí ruku v ruce s vydíráním nebo ukojováním vlastního ega....

[Renata]

myslím, že buddhistům nejde o nesmyslnou sebeoběť ale o vrchol nesobecké lásky symbolizovanou sebeobětí.

[Dzarmi]

Slovo sebeobětování se mi vůbec nelíbí.Já bych něco takového nahradila procesem sebemilování.To mi přijde jako velice příjemná služba bližním.

Džarmi

[blankas]

Mezní situace jako ohrožení života, nebo když někdo daruje jednu ledvinu svému příbuznému, i když si tím omezí kvalitu možná i délku svého života apod., tak tady cítím, že pojem oběť či sebeobětování mají svůj jiný – skutečný – smysl.

V běžném životě výraz „obětovat něco“ pro mě znamená být o to něco připraven. Zdánlivě se toho vzdávám dobrovolně avšak uvnitř sebe cítím, že mě k tomu něco/někdo dotlačil, donutil. Nechala jsem se o něco připravit bez mého skutečného vnitřního souhlasu a mám přitom pocit, že za to nic nedostávám. Jinak bych to totiž nemohla cítit jako obětování.

Sebeobětování – být připraven sám o sebe. Potlačit pocit své vlastní hodnoty protože důležitější je ten druhý či ti druzí. Nežít svůj život, žít životem(životy) jiných.

Takže když mám vnitřní pocit, že jsem něco či nedejbože sebe obětovala, tak je to pro mě špatně.
Pokud tento vnitřní pocit obětování-sebeobětování nemám, tak je to v pořádku, i když druzí si mohou myslet klidně opak, důležitý je to, co cítím uvnitř já.

Takže to nejdůležitější je dávat pozor na to co doopravdy cítím a pak se v tom vyznat.
Takže poznej sám sebe a dělej to pořád i když to někdy vypadá, že se vůbec neznáš (to tu píšu hlavně pro sebe ).

Téma sebeobětování je určitě také o stabilizaci pocitu své vlastní hodnoty – být ve svém středu- kdo je ve svém středu, žije svůj život a přitom nechává žít druhé, nemá potřebu se obětovat pro druhé a přesto pro ně může udělat ve skutečnosti mnohem mnohem víc než ten, kdo má pocit, že se pro ně obětoval.

[Damao]

Sebeobětování je takový ošemetný termín. To podobenství s vrabčáky není k porozumění pouze z našeho "zápaďáckého" uvažování. Pokud to podobenství vzniklo v náboženských obcích vyzvávajících metempsychózu, stěhování duší, pak je čin vrabčájů velmi pochopitelný - protože jem vyměnili svoji "vrabčí" existenci za určitě vyšší úroveň bytí, možná v těle lidském. Pak to všechno dostává jiný význam, že?
Pojďme se nejprve domluvit, že sebeobětování má význam v extrémních situacíchm jako je např. válka, záchrana života dítěte a možná najdete ještě pár dalších.
Upřesněme tento termín jako sdílení - v tom smyslu, že jsem nablízku druhým, trpícím a těm, kdo jsou v životní krizi - z toho ovšem nevyplývá, že v té krizi musíme být spolu s nimi taky. Prostě jsem vedle nich.
Možná, že mi namítnete, že to už není sebeobětování. O to mi ale jde.

[Roso]

Já osobně termín sebeobětování vnímám negativně. Dělám něco co bych dělat ve své podstatě nechtěl ale udělám to pro dobro druhého. Lidi, kteří se tímto způsobem "sebeobětovávají" mají nevyřešené nejaké bloky z minulých životů.
Já osobně k tomu přistupuji jinak. Nazývám to přijímání. Přijímám danou situaci takovou jaká je a nehodnotím ji. Jak píše Damou. Stojím vedle jako pozorovatel a ne jako účastník. To je to co se musíme všichni naučit. Nehodnotit a neposuzovat situace a lidi, nesrovnávat se,...

Roso

PS. Dozvěděl jsem se od člověka, který dostává zprávy od andělů, že tento rok je zvláštní tím, že kdo na sobě pracuje, tak se všechno zdestinásobuje. Pouze předávám informaci.

[okenko]

Roso, když na sobě pracuji a např. odstraním blok - jak si představuješ to, že se cosi zdesetinásobí? Možná je to přeloženě - jsme vnímavější a citlivější, jinak mi to jaksi zůstalo nepochopeno. Na druhou stranu, co se zajímám o esoteriku či jak nazvat oblast rozvoje, vždy se zobrazují citáty, že každý tento rok - zvyšuje vibrace, atd. atd. Možná je to krásná podpora našeho činění... )

[Roso]

Veškerá práce na sobě je o zvyšování vlastních vibrací. Vibrace planety se zvyšují a my musíme zvyšovat svoje vibrace abychom mohli přejít do vyšších dimenzí. Je spousta různých energíí a každá energie nám pomáhá na vzestupu do jiných dimenzí. Tento rok, má být právě ve znamení toho, že práce na sobě má 10-ti násobný účinek. I pro mně jsou to teď všechno nové informace. Možná je tady někdo, kdo by o tom mohl říct více.

Ještě takový zážitek.
Včera jsem byl v Brně na meditaci jednoho mnicha ze Srí Lanky. Jedna meditace byla s otevřenýma očima, kdy jsme se měli dívat na něho. Bylo úžasné pozorovat jak svítil jako žárovka, nejmíň 1000W).
Roso

[Renata]

Damao: jo, v kontextu s naším vnímáním světa a života souhlasím s tvým přirovnáním. Právě prot myslím, že spousta přejatých textů je vytržena z kontextu, bez toho aniž by byla vzata v potaz celá kultura, životní filozofie, způsob života, podmínky,světový názor a pak dochází k rozpornému vysvětlení.
Je to jako by eskymák našel na netu informace o tom, že je zdravější a lepší strava bezmasá a bude kroutit hlavou nad tím nesmyslem...

[Zbultran]

[Zbultran]

Ten minuly prispevek byl trosku mimo tema, ale nemohl jsem si pomoci.

Tak a ted k tomu SEBEOBETOVANI.

Me to prijde jako blbost (ten pribeh o vrabcakach). Mnohem vice se mi libi u budhistu UMIRNENOST, zlata stredni cesta. Pomahat, neco si odeprit ale neobetovat vsechno (nemluvime to o extremni situaci v ktere mohou nastat extremni reseni). Jestlize je ten pribeh myslen ve smyslu karmajogy, ze v dalsim zivote ziskam lepsi telo (jako ze asi ano), tak je v tom kus VYPOCITAVOSTI a to neni spravne. Mrazika asi videli vsichni. Tak tam Ivanek taky pacha dobre skutky, aby se osvobodil z kuze medvedi. Ale nejak to nefunguje, nezapocitava se mu to, az kdyz udela neco nahodou, opravdu z DOBREHO SRDCE, z lasky k bliznimu.

Damao to napsal moc hezky:

[Roso]

[Damao]

Rosso, existuje samozřejmě něco jako vnitřní hlas. Jak si ale můžeš být jistý tím, že Tvůj známý přijímá zprávy skutečně od andělů? Na čem je Tvá jistota postavena?