Fórum - Zobrazit téma - Posouzení knih N.D.Walsche Hovory s Bohem - Reikiwebík

Vítej človíčku na Reikiwebík!
  Vítej   Anonyme

     Menu
· Domů
· Archív článků
· Diskuzní fórum
· Hledání
· Ke stažení
· Manuály
· Témata článků
· Top 10
· Kalendář akcí

· Reiki Seznam
· Reiki kluby
· Kalendář Reiki kurzů


· ReikiWeb - starý 1
· ReikiWeb - starý 2

Diskuzní fórum

Reikiwebík :: Zobrazit téma - Posouzení knih N.D.Walsche Hovory s Bohem
 FAQFAQ   HledatHledat   Uživatelské skupinyUživatelské skupiny   Osobní nastaveníOsobní nastavení   PřihlášeníPřihlášení 

Posouzení knih N.D.Walsche Hovory s Bohem
Přejít na stránku 1, 2  Další
 
Toto fórum je zamknuto, nemůžete zde psát ani upravovat příspěvky!   Toto téma je zamknuto, nemůžete zde přidávat odpovědi ani upravovat své příspěvky!    Obsah fóra Reikiwebík -> Vše ostatní, ale o Reiki
Zobrazit předchozí téma :: Zobrazit následující téma  
Autor Zpráva
Mrazik
Lepší než nováček
Lepší než nováček


Registrace: 31.5. 2008
Příspěvky: 7

PříspěvekZaslal: čt červenec 10, 2008 12:15 am    Předmět: Posouzení knih N.D.Walsche Hovory s Bohem Citovat

Ahojky,
chtěl bych trochu navázat na svůj příspěvek z 31.5 v diskuzním vláknu „Křesťanství a reiki“ a povědět něco konkrétnějšího ke knihám N.D.Walsche Hovory s Bohem. Tyto knihy byly v této diskuzi už několikráte doporučovány, ale já je považuji za velice nebezpečné a chtěl bych to trochu vysvětlit. První díl jsem začal číst už kdysi dávno, ještě zdaleka jako ne-křesťansky věřící, ale nějak se mi nelíbil ten způsob rozmluvy s Bohem, připadal mi takový neuctivý a celkově mi kniha nesedla, takže jsem jí brzy odložil. Nevzpomínám si, že bych si z těch prvních několika desítek stránek odnesl dojem, že je tam něco vysloveně špatného, spíše jen hodně divného. Na problematičnost těchto knih mě až o několik let později upozornil doc.Miloslav Král, tou dobou kantor filozofie na ČVUT MÚVS Praha, se kterým jsem se pak časem seznámil osobně, až se nakonec stal mým kmotrem. Čili to, co zde budu uvádět, jsou postřehy, na které mě v prvé řadě upozornil on. Nemorálnost těchto knih nyní už také chápu, ale protože mi byla rovnou ukázána, aniž bych si knihy před tím přečetl a sám se s nimi nějak konfrontoval, tak proto nyní nejsem schopen zcela porozumět mnohým z vás, které tyto knihy nadchly. Během psaní tohoto příspěvku (vznikal asi měsíc) jsem o Walschových knihách mluvil s více lidmi, a to nejen znovu s Mílou Králem, ale i s některými mými přáteli a také jsme toto téma probírali na našem křesťanském spolču (kde jsem jim četl i rendin příběh:), čímž jsem získal mnoho různých podnětů (a také podpory pro napsání tohoto textu). Takže už trochu chápu, v čem je jejich chytlavost a také, že je důležitější ukázat, na jakých základech, tedy na jakém pojetí Boha stojí Walschova spiritualita, než pouze argumentovat proti jednotlivým jeho tvrzením. Kromě toho jsem se „náhodou“ seznámil i s jednou slečnou, katoličkou, která měla tu zkušenost, že si před několika lety přečetla všechny tři díly HSB a velmi jí nadchly a oslovily. A až později dospěla k tomu, že to, co v nich je, je nepravdivé a že je to propagování zla. Tím mi pomohla trochu doplnit tu zkušenost, která mě chybí.

Jinak ještě Miloslav Král je vědec a spisovatel v oboru filozofie vědy, zná moderní fyziku, kybernetiku a hlubinnou psychologii a je to obrácený vědecký ateista (bývalý představitel klubu českých skeptiků Sysifos), katolík, obrácený je asi 9 let. Při své kritice knih Hovory s Bohem se budu opírat o jeho knihu „Existuje Bůh - lze vědecky dokázat existenci Boha?“ (Fontána 2004), kde se v kap.2 vyjadřuje ke spiritualitě New Age a zvláště ke knihám N.D.Walsche. Po domluvě s ním jsem umístil na svojí webovou stránku (http://mrazm.webzdarma.cz, viz tlačítko www dole) celou tuto kapitolu (ve Wordu), takže koho by to zajímalo, tak si tam může celé pojednání přečíst (Walschovi je věnována kap. 2.3). Kromě toho si zde také můžete přečíst jeho autokazuistiku o tom, jak se zarytého vědce ateisty stal člověk mající o Boží existenci (vědeckou) jistotu. Jedno i druhé stojí za přečtení! :) Jinak na tento web jsem umístil i tento diskuzní příspěvek (ve Wordu).

Hodnocení knih HSB, které má ve své knize M.Král, je rozpracované více do šířky, než to, které jsem napsal já a Walschova spiritualita je v nich konfrontovaná nejen s křesťanskou morálkou, ale také s psychologií lidského nevědomí (C.G.Jung) a s dalšími vědeckými poznatky. Já jsem to zkusil pojmout spíše v kontrastu s Biblí, s křesťanstvím a s přirozeným mravním cítěním. Jinak M.Král bude mít na podzim v Galerii Cesty ke světlu v Praze na Chodově (http://www.cestykesvetlu.cz) opět cyklus přednášek, na kterých je možné ho případně zachytit a diskutovat s ním. Seznámení s ním rád doporučuju, je to člověk milující Boha, avšak jdoucí k němu cestou vědeckého poznání, né cestou víry. Takže vás nebude přesvědčovat, že církev má pravdu (upřímně řečeno – mám dojem, že v některých „drobnostech“ je s církevním učením tu a tam v rozporu, což mě osobně trošku vadí), ale o pravdě plynoucí z vědy, do které však patří nejen přírodní věda, ale také kybernetika, hlubinná psychologie a paměťová koncepce jsoucna.


Teď už k tématu. Nejprve napíšu takový shrnující úvod a po té budu konkrétně rozebírat některé pilíře (některé předpoklady), na kterých Walschova spiritualita stojí.

Úvod:

Nebezpečnost knih HSB spočívá v tom, že je v nich uvedena velmi zdařilá kombinace pravd a lží, díky které se člověk může chytit na to pravdivé a s tím pak přijmout i to, co je lživé a úplně namířené proti lidskosti a proti skutečnému Bohu.

Do lidské duše je vrozena veliká touha po božství, díky které člověk hledá svého pána, svého „boha“ (to empiricky dokázal C.G.Jung – objevil, že nejmocnější archetyp (vzor lidského chování), silnější než archetypy moci (Adler) a sexuality (Freud), je numinózum, božství). V hloubi svého srdce člověk touží poznat, že Bůh opravdu je, že je to Bůh převelice dobrý, že člověka převelice miluje a že mu připravil věčný život v neuvěřitelné lásce a plnosti. Že je to Bůh, který není žádným zlým soudcem, který nám nepřeje žádnou radost a který za nejzbožnější cestu k sobě považuje utrpení, ale naopak, že je to Bůh nesmírně přející, který chce, aby člověk žil podle toho, jak cítí a jak poznává, že je správné. Bůh takový je, a právě takového nám ho přišel představit Ježíš Kristus - jako milosrdného milujícího Otce. Člověk potřebuje poznávat, že Bůh je tak mnoho dobrý, potřebuje to občas slyšet od někoho, komu důvěřuje a koho považuje za duchovně zralejšího a opravdu ho může dojmout k slzám (jak tu někdo psal), když v určitých momentech se ho toto poznání o Boží dobrotivosti dotkne. Sám tuto zkušenost také mám a přiznávám, že jsem se nejednou dojmul k slzám při takovém doteku, kdy mě zaplavila radost z Boha - a to někdy třeba i jen při poslechu nějaké duchovní přednášky od někoho, na kom jsem viděl, jak i z toho člověka samého vyzařuje, jak hodně je Bůh dobrý.

Ale proč jsem tímto začal. Myslím si totiž, že Walsch právě této veliké žízně lidského srdce po Bohu zneužívá. Že zneužívá hladovění lidského srdce po Bohu, ale pokrm, který nabízí, je navenek lákavý, ale uvnitř jedovatý. Asi podobně, jako bylo jablko ze stromu poznání dobrého a zlého, které nabídl had Evě v biblickém příběhu o stvoření světa, které sice bylo „lákavé pro oči“, ale člověka uvedlo na cestu, kdy dobro a zlo poznal z té strany, ze které to Bůh nechtěl (ještě se k tomu později vrátím). Jestliže člověk nemá dostatečně živý vztah s Bohem anebo jestliže nemá poctivě žitou (byť třeba jen tradiční) křesťanskou víru, která svou radikalitou a svým vedením spoléhat se v rozpoznávání dobrého a zlého na Boha poskytuje člověku ochranné mantinely, pak je podle mého názoru ohrožen spiritualitou Walschových knih o to více.

Walsch ve svých tvzeních vychází z toho, že Bůh je k člověku dobrý a že ho nechce soudit ani trestat, s čímž by šlo ještě souhlasit i v křesťanství. Až na to, že podle Walsche Bůh trestat nechce, protože nemusí (není koho, neboť on je všechno, veškerá vůle člověka je jeho vůle a tudíž by se trestal sám), za to podle křesťanství Bůh trestat nechce, ale občas musí, protože člověka miluje a tak ho i vychovává k tomu, aby byl více schopen lásky a tím byl i více jeho obrazem. Takže v zásadě jde přijmout Walschův předpoklad, že Bůh sám od sebe nechce nikoho soudit ani trestat, ale Walsch pak vzápětí většinu podobných tvrzení, a i mnohých dalších, která tu a tam začnou nějak pravdivě, začne přetahovat do nepravd typu, že Bůh je ke člověku neomezeně tolerantní, že máme absolutní svobodu, že si můžeme dělat úplně co chceme a že všechno, co uděláme, je ve shodě s jeho vůlí a tudíž nic není z jeho hlediska dobré nebo zlé. A právě proto, protože nás miluje, tak chce, abychom si svou svobodu užívali absolutně, zažili všechno, co chceme a on nás za to nebude soudit ani trestat. Jenže to už pravda není – ne podle křesťaství, ale ne ani podle přirozeného mravního cítění. I přirozeně člověk ví, že jeho užívání svobodné vůle má určitá omezení, že by měl konat dobro a ne páchat zlo, tedy že sice „všechno je dovoleno, ale ne všechno prospívá“ (Bible, 1. Korintským).

Když někoho miluji, tak nemohu být tolerantní k tomu, co té lásce škodí nebo co ubližuje tomu milovanému nebo co mu způsobuje utrpení. Podobně ani Bůh nemůže být tolerantní k mému neomezenému používání svobody, jestliže to nějak škodí a způsobuje utrpení někomu druhému nebo mě samému. Protože i toho druhého (stejně jako mě) Bůh miluje a také ho chce chránit před tím, co mu škodí. Čili né každé užívání lidské svobodné vůle je v souladu s Bohem, to užívání, které je sobecké, tedy které je na úkor někoho, mě samého nevyjímaje, Bůh nechce. (K problematice svobodné vůle a svědomí se ještě vrátím.)

I když Bůh nemůže jednoduše tolerovat, když někomu z jeho milovaných je ubližováno (stejně jako maminka nemůže tolerovat, když se její děti mezi sebou perou a nemají se rády), tak se nemusíme bát, že o lásku Boží přijdeme, když hřešíme. Jak říká sv.Augustin „Bůh nenávidí hřích, ale miluje hříšníka“, takže to, že člověk někdy páchá zlo neznamená, že by ho Bůh přestal milovat (téměř spíše naopak - vemte si třeba z Bible příběh o marnotratném synovi – Lukášovo evang. kap. 15). Ale o lásku Boží člověk páchající zlo nepřijde proto, že by Bůh schvaloval veškeré naše jednání, že by byl neomezeně tolerantní, jak tvrdí Walsch, ale proto, že Bůh nás miluje tak mnoho - že nás prostě asi „neumí nemilovat“. V protikladu s výrokem „Bůh nenávidí hřích (konání zla), ale miluje hříšníka“ Walsch tvrdí, že Bůh miluje zlo stejně jako dobro (viz dále).

Ačkoliv se k některým Walschovým tvrzením budu ještě vyjadřovat konkrétněji, tak zde uvedu jednu nenápadnou ukázku zmíněného započetí nějakého tvrzení jakousi pravdou a posléze dotažení tohoto tvrzení do nepravdivého závěru (z HSB3): „Takže … smyslem tvého života je být tím, čím opravdu jsi. Ostatně to děláš každý den. Každým slovem, každou myšlenkou a každým činem.“ Mimochodem, než budete číst dále, souhlasíte s tím?

S první větou bych ještě souhlasil – ano, Bůh do naší duše vložil svůj obraz, je to to, čím opravdu jsme, tedy Božími dětmi. Boží obraz je v hlubině duše i toho nejzlejšího člověka a záleží na člověku samém, jestli se bude snažit stávat se tím, čím opravdu ve své nejhlubší podstatě je, tedy zda-li bude odkrývat svou vrozenou Boží podobu, tedy jestli bude růst v lásce a učit se milovat druhé lidi i Boha anebo jestli půjde spíše opačným směrem. S druhou a zvlášť s třetí větou již souhlasit nemohu, protože ani zdaleka každou myšlenkou, činem nebo slovem nedávám prozařovat navenek ten Boží obraz, který je ve mně, neboť ne každým projevem své svobodné vůle vyjadřuji druhým lásku. Když jsem například na někoho ošklivý, zlostný, tak tím odhaluji spíše svou sobeckost, snahu chránit sebe či svou necitlivost. Ale Bůh není sobecký, zlostný, lhostejný ani není na nikoho ošklivý, takže tyto projevy mé svobodné vůle nevycházejí z Božího obrazu, který mám vrozen. Člověk má vlastní Já, které není totožné s Božím Já a s vrozeným Božím obrazem a navíc toto lidské Já je nějakým způsobem zraněné, neboť na rozdíl od toho Božího Já je schopno být sobecké a pro své vlastní dobro je schopno připustit i nedobro pro druhého.

Když to předběžně shrnu, tak hlavní blud Walschových knih spočívá v tom, že Walsch relativizuje morálku, čili nerozlišuje dobro a zlo a tvrdí, že všechno je dovoleno a že všechno je Boží vůle. Walschův Bůh tedy nevede člověka k žádné zodpovědnosti za své činy (za užívání své svobodné vůle) a naopak chce, aby člověk dělal vše, o čem si myslí, že je to pro něho prospěšné, byť to třeba někomu druhému uškodí (viz příklad s Hitlerem, který podle Walsche nespáchal nic zlého). Zatímco podle Walsche není objektivní norma, zákon, podle kterého by šlo dobro a zlo od sebe oddělit, tak podle křesťanství (i přirozeného mravního cítění) tento zákon máme, a to nejen jako desatero Božích přikázání, ale především vrozený jako svědomí, jako intuitivní rozlišovací schopnost dobrého a zlého, kterou máme ke své svobodné vůli. Takže podle křesťanství (ale i podle jiných náboženství) člověk je před Bohem zodpovědný za vědomé a dobrovolné překročení norem svého svědomí. Aby mohla existovat láska mezi dvěma bytostmi, musí existovat pravidla, která určují, co této lásce prospívá a co škodí a bytost, která chce tu druhou milovat, nemůže jinak, než tato pravidla respektovat. Walschův Bůh však svobodnou vůli člověka žádnými pravidly, která by určovala, co je a co není v souladu s Bohem a s láskou, neohraničuje (je ke člověku neomezeně tolerantní), takže připouští i to lidské jednání, které jednomu člověku prospívá, zatímco druhého ničí. Bůh, který toleruje a nijak se nestaví proti jednání jednoho člověka na úkor druhého, nemiluje doopravdy ani jednoho z nich. Jeho neomezená tolerance vlastně znamená, že je k lidskému jednání netečný, lhostejný, protože kdyby nebyl, udával by nějakými pravidly, jak žít dobře, v lásce, v souladu s ním, aby člověk zbytečně netrpěl a svou svobodou nezpůsoboval utrpení druhým (přičemž Walschovo „deset závazků“ nejsou těmito pravidly usměrňujícími svobodnou vůli člověka, sám Walsch to o nich říká). Walschův Bůh proto není milujícím Otcem, jak Boha představuje křesťanství, ale spíše vědeckým experimentátorem, který nás stvořil pro své sebepoznání, který nás nechává dělat, co chceme a který nad naším utrpením lhostejně krčí rameny. Zajímáme ho možná vědecky, ale ne jako osobnosti, jako bytosti, které by miloval (i když tvrdí, že je láska sama).

Nyní se pustím do vlastní kritiky určitých základních tvrzení v knihách Hovory s Bohem 1 až 3 (HSB) a Přátelství s Bohem (PSB). Budu se řídit radou, kterou mi dalo nezávisle na sobě několik lidí, a to abych se primárně nepouštěl do kritiky konkrétních Walschových závěrů, protože ty vycházejí z určitého systému chápání Boha, tzn. z určitých předpokladů (premis) a z určitých tvrzení (vět) a v rámci tohoto systému jsou většinou logicky pravdivé. Celý systém ale logicky konzistentní není, protože se v něm vyskytuje hodně případů, kdy Walsch uvádí závěr A a pak někde jinde uvádí závěr non A, tedy závěr protikladný (např. jednou říká, že máme zapomenout na rozum a řídit se pocity, protože myšlenky narozdíl od pocitů nejsou reálné a pak o kus dále, že po třicítce zapomínáme myslet a přitom mysl je ten nejlepší nástroj, který jsme kdy měli (obojí v HSB2)). Zkusím se proto nezaměřovat primárně na Walschovy závěry, ale budu se spíše snažit najít předpoklady, ze kterých vychází nebo tvrzení, která uvádí a na nich ukazovat jejich nepravdivost vzhledem k přirozenému mravnímu zákonu a vzhledem ke křesťanskému (a Biblickému) pojetí Boha. Nemyslím si, že se mi podařilo podchytit všechny předpoklady, naopak mnoho témat v tomto textu už nestačím rozebrat (a proto odkazuji na zmíněnou kapitolu z knihy M.Krále „Existuje Bůh“ na mém webu). Ani se mi nepodařilo nepromíchat předpoklady se závěry nebo najít tu nejvýstižnější množinu předpokladů, ze které by pak už celá Walschova koncepce vyplynula, avšak mým hlavním cílem bylo zamyslet se nad tím, jak Boha vnitřně chápeme, byť to bereme často automaticky, a jestli to je to, co by se dalo reprezentovat Walschovým pojetím Boha.

Některé předpoklady Walschovy spirituality:

1) Člověk může se svým životem nakládat podle svého přání, neboť v tomto smyslu je jeho vůle vůlí Boží.

Citace:
HSB1: „Bůh je pozorovatel, nikoli tvůrce. Bůh je připraven vám pomoci, ale ne takovým způsobem, jak možná očekáváte. Úkolem Boha není vytvářet okolnosti a podmínky vašeho života. Bůh vás stvořil podle obrazu svého. Vy tvoříte zbytek užitím schopností, které vám dal Bůh. Bůh stvořil život. Dal však člověku svobodnou vůli, aby se svým životem mohl nakládat podle svého přání. V tomto smyslu je vaše vůle vůlí Boží. Svůj život žijete tak, jak jej žijete, a já vám do toho nezasahuji. Tohle je velká iluze, v níž žijete: že Boha zajímá, co děláte. Nezajímá mě, co děláte, ale vy to nechcete slyšet.“


a) Člověk může se svým životem nakládat podle svého přání…
Jenomže my už i ze svého srdce a ze své přirozené mravnosti víme, že si nemůžeme dělat úplně co chceme, a to proto, že některá naše přání prostě nejsou dobrá, nýbrž sobecká. Od Boha máme dar svobodné vůle, ale máme k ní dáno také svědomí, intuitivní schopnost rozlišovat dobré a zlé. To navíc máme už od starozákonních dob explicitně vyjádřeno i známým desaterem Božích přikázání. Právě proto, že Bůh člověka miluje, tak mu kromě svobodné vůle dal také pravidla chování, která mu signalizují, když chce udělat něco, co škodí jemu samému nebo druhým. Stejně tak, jako my nechceme, aby někdo ubližoval někomu, koho milujeme, tak ani Bůh nechce, aby komukoliv z jeho milovaných bylo ubližováno – tím, že někdo jiný z jeho milovaných používá svůj dar svobody sobecky, tedy jen pro svůj vlastní prospěch, jen pro své vlastní „dobro“. Bůh to nevyřešil tak, že by nám nedal možnost neubližovat si (tím by to už nebyla svobodná vůle), ale tak, že nám dal signalizaci, která se spustí, když to začneme dělat. Opět díky naší svobodné vůli se však můžeme naučit (nebo tomu můžeme být naučeni prostředím, ve kterém jsme byli vychováni) tuto signalizaci v různých konkrétních oblastech potlačovat či vypínat. Takže pak naše Bohem dané svědomí je jako čistá šachovnice, která je ale tu a tam přesypaná pískem, kamením nebo dokonce trámy a betonem, takže se pak člověk neřídí podle toho původního čistého povrchu, ale tím, který tam má nasypán. Někdy ty vrstvy mohou být hodně vysoké a k jejich odklízení je často nezbytné i utrpení (např. někdy až když člověk někoho ztrácí, tak poznává, jak je pro něj ten dotyčný cenný a jak by chtěl mnoho věcí změnit, třeba se k němu chovat lépe, ale už je pozdě…). Oproti tomu, Walschův Bůh nedává pro lidské chování žádné hranice, žádnou signalizaci, neboť ve své lásce nás nechce v ničem omezovat (ani varovat) - ani v tom, co nám prospívá ani v tom, co nám škodí.

Bůh nám tedy kromě svobodné vůle dal i „sebezáchovná“ pravidla chování (svědomí), která nás sice přímo neomezují, ale ozývají se, když chceme konat něco, co není v souladu s Božím ustanovením dobrého a zlého. Bůh je tedy ten, kdo stanovuje, co je dobré a co zlé, což ale znamená, že naše jsoucno má objektivní morální dimenzi a nikoliv jen subjektivní, která by byla dána pouze schopností lidské společnosti rozlišovat dobro a zlo. Objektivní dobro je dobro dané Bohem, je to dobro pro všechny zúčastněné. Narozdíl od toho, subjektivní dobro je sice výhodné pro toho, kdo ho koná, ale už ne nutně pro ostatní. Např. když někomu ukradnu peněženku, tak to nejspíš udělám z postoje, že pro mě to je dobré, protože si třeba budu moct něco koupit. Ale toto „dobré pro mě“ je dobro subjektivní, ale né už objektivní (objektivně je to zlé), protože tímto konáním nečiním dobré dané Bohem; což buď intuitivně rozpoznám ve svém svědomí, ze kterého vím to, co říká i Ježíš v evangeliích „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi.“ či „Miluj svého bližního jako sám sebe.“ nebo se mohu opřít o rozumovou znalost desatera „Nepokradeš.“ Když např. Walsch později mluví o tom, že to, co Hitler spáchal, nebylo zlé, protože věřil, stejně jako mnoho jiných lidí, že má pravdu, tak to mluví právě o jeho vlastním subjektivním dobru – které ale povyšuje na dobro objektivní. Jenomže objektivní dobro a zlo (objektivní morální dimenzi) stanovuje Bůh, a ne člověk.

Čili člověk si nemůže nakládat se svým životem zcela libovolně, nemůže užívat svou svobodnou vůli neomezeně. Nebo respektive může, ale v momentě, kdy skrz své svědomí ví, že koná něco, co je zlé, a přesto to svobodně a dobrovolně koná, pak za to musí nést následky. A to nejen ty „přirozené důsledky“, jak tvrdí Walsch (ty jistě taky), ale také následky dané Boží spravedlností. Když budete mít dvě děti a nachytáte jedno dítě, jak ubližuje druhému, tak ho potrestáte. Vaše spravedlnost je součástí vaší lásky k oběma dětem, přičemž ono zazlobivší dítě nepotrestáte proto, abyste mu ublížili, ale proto, abyste ho vychovávali (abyste ho učili respektovat hlas jeho vlastního svědomí). A jestliže to zazlobivší dítě začne litovat nebo někdy, když to alespoň přestane dělat, odpustíte mu to, a už se k tomu nebudete vracet. Stejně tak i Bůh k nám musí být spravedlivý, aby nás vychovával, ale kromě toho je také (snad ještě více) milosrdný. Protože když člověk upřímně lituje svých hříchů, Bůh mu je v ten moment odpouští („Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.“, 1.list Janův), v což věří i katolická církev. Spravedlivý však Bůh být musí, a to nejen z hlediska naší výchovy, ale i při našem posledním soudu, kdy musí posoudit naši touhu ztotožňovat se s láskou, neboť to, jak toužíme po dobru, po lásce a po pravdě rozhoduje o tom, zda můžeme být Bohem přijati do věčného života s ním.

Bůh je láska a věčný život s ním je život v naprosté plnosti lásky, čili z toho usuzuji, že není možné, aby do věčného života s Bohem vstoupil tvor, který má ve svém srdci byť sebemenší hotovost k sobectví a ke konání zla. My ale tuto hotovost máme už od narození (protože se už rodíme se zraněnou lidskou přirozeností-postiženou tím oddělením prvních lidí od Boha, tím tzv. dědičným hříchem), takže z toho vyplývá, že vlastně sami od sebe bychom nemohli přicházet po smrti k Bohu, a to ani kdybychom umírali bez jakéhokoliv skutečně provedeného (individuálního) hříchu. Právě proto Bůh (Druhá Božská osoba, Boží Syn nebo také Bůh-vykupitel) sestoupil do zraněné lidské přirozenosti v osobě Ježíše Krista a nějakým určitým vykupitelským aktem, založeným především na Ježíšově poslušnosti Bohu-Otci, která byla protikladem Adamovy neposlušnosti a také na tom, že narozdíl od Adama Ježíš nebyl člověk, ale vtělení Boha, tedy bohočlověk, otevřel cestu návratu člověka k Bohu. Ježíš o sobě v Janově evangeliu říká: „Já jsem cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“, přičemž tato cesta je otevřena pro každého člověka, tedy i pro ty, kteří žili před vtělením Krista, i pro ty, kteří o vtělení Boha do lidských dějin nevědí, i pro všechny další.

Čili Bůh nás (právě skrze Kristovu výkupnou oběť) může zprostit nejen viny z našich konkrétních individuálních hříchů, ale i té samotné dispozice k sobectví a ke zlu, tzn. toho dědičného hříchu, ze kterého ty konkrétní vznikají. Aby to však mohl udělat, musí to člověk chtít, čili musí toužit po dobru, po lásce, byť jí né vždy je schopen, ale musí chtít být dobrý a musí chtít nemít v sobě nic, co by dobré nebylo (opět tu jde o veliký respekt Boha k naší svobodné vůli). Následek Boží spravedlnosti v tom zcela nejhorším případě je tedy ten, že člověk ztratí účast na věčném životě s Bohem (křesťansky – že nebude spasen). Alespoň v katolické církvi se však věří, že ani toto nerozhodne Bůh, protože Kristova spásná oběť byla dána za každého, ale onen člověk sám, protože se během svého života tak ztotožnil se sobectvím a se zlem, že v momentě svého posmrtného osobního setkání s Bohem (s Kristem), tzn. při svém individuálním posledním soudu, odmítne Boha jako svého přítele, odmítne jeho věčnou společnost, nebo-li odmítne se zříci té své tendence konat zlo. Už právě proto, že člověk má svobodnou vůli a že Bůh jí velice respektuje, tak nějaké takové posmrtné „soudní setkání“ s Bohem být musí, protože Bůh nemůže vnutit někomu účast na věčném životě s ním, pokud by to daný člověk nechtěl – musí se tedy přinejmenším člověka zeptat, zda o přátelství s Bohem, čili o Bohem nabídnutou spásu vůbec stojí. A pokud o ně stojí, Bůh jej přijme, neboť on není jen spravedlivý, ale též milosrdný a člověka velice milující.

O posledním soudu nám může něco ukázat i Ježíšova řeč z Janova evangelia: „Já jsem přišel na svět jako světlo, aby nikdo, kdo ve mne věří, nezůstal ve tmě. Kdo slyší má slova a nezachovává je, toho já nesoudím. Nepřišel jsem, abych soudil svět, ale abych svět spasil. Kdo mě odmítá a nepřijímá moje slova, má, kdo by jej soudil: Slovo, které jsem mluvil, to jej bude soudit v poslední den. Neboť jsem nemluvil sám ze sebe, ale Otec, který mě poslal, přikázal mi, jak mám mluvit a co říci. A vím, že jeho přikázání je věčný život. Co tedy mluvím, mluvím tak, jak mi pověděl Otec.“ To slovo, které k nám Ježíš mluvil je, stručně shrnuto, že máme milovat bližního svého jako sami sebe, že se máme milovat navzájem, jako on miloval nás a že máme celou svou silou a celým svým srdcem milovat Hospodina, Boha svého. Ještě se k otázce soudu vrátím u bodu 3).


b) … neboť v tomto smyslu je jeho vůle vůlí Boží.

Citace:
HSB1: „Vy lidé nemůžete vytvořit nic – ani myšlenku, ani předmět, ani událost – co by se vymykalo Božímu plánu. Neboť součástí Božího plánu je, abyste tvořili všechno, co chcete. V této svobodě spočívá vaše poznání Boha jako Boha – a pro takové poznání jsem vás stvořil.“

Citace:
PSB: „Hovoříme o tom, jak se můžete přiblížit k Bohu. … Víš, že se ke mně můžeš přiblížit tím, že každý den strávíš několik klidných okamžiků se svým já. Tím můžeš začít. Když jsi se svým já – se svým skutečným já – jsi se mnou, neboť já jsem totožný s tvým já a tvé já je totožné se mnou. Jak už jsem ti řekl, není jen jediný způsob, jak toho dosáhnout. Právě jsem ti vysvětlil jeden způsob, ale je jich víc. Existují různé cesty k vlastnímu já a různé cesty k Bohu. A bylo by dobré, kdyby si to uvědomilo – a kdyby to také učilo – každé náboženství na světě.“


Člověk není Bohem a ani jeho vůle není identická s Boží vůlí. Jak už bylo řečeno, to, čím se Bohu nejvíce podobáme, je, že máme svobodnou vůli podobně jako on, že stejně jako on se můžeme svobodně rozhodovat. Mimochodem, bez svobodné vůle by nebylo možné milovat, protože láska vzniká právě ze svobodného rozhodnutí. A jestliže máme svobodnou vůli, pak tato musí být už principielně netotožná s Boží vůlí, jinak by to nebyla svobodná, tedy naše vlastní vůle, ale vůle určovaná Bohem. A právě toto tvrdí Walsch, že totiž Boží a lidská vůle jsou stejné, že pro cokoliv se člověk rozhodne, je součástí Božího plánu s člověkem, tedy je to v souladu s Boží vůlí, resp. je to dokonce samotná vůle Boží.

Jenže vůle konkrétního člověka musí být separovatelná od Boží vůle, stejně jako lidské Já, které je zdrojem té svobodé vůle, musí být neidentické s Božím Já, jinak bychom nebyly svobodné bytosti se svým vlastním Já a se svou vlastní svobodnou vůlí. Lidská vůle může být s vůlí Boží v souladu, a to se každému z nás jistě i mnohdy stalo, když jsme třeba vykonali nějaké dobro, ale nejsou to totožné vůle. Dokonce podle křesťanství ani na věčnosti nebude naše Já a naše vůle identická s Božím Já a Boží vůlí (zatímco ve východních náboženstvích se věří, že po skončení řetězce reinkarnací se lidská duše rozplyne v Brahman, jako kapka v moři, tedy, že se individuální Já nezachová). Takže jakkoliv může být naše vůle s Boží vůlí v souladu, jakkoliv může naše vůle chtít tu Boží respektovat, neplatí, že by vůle člověka byla s vůlí Boží vždy stejná nebo že by to dokonce byla jedna a táž vůle (jak tvrdí panteismus, který nerozlišuje mezi Bohem a stvořením, nýbrž tvrdí, že všechno je jedna bytost – Bůh – a že kromě Boha a kromě Boží vůle není nic jiného).

Vždyť i jen čistě rozumově – když vůle Boha bude stejná, jako vůle libovolného člověka v každém jeho rozhodnutí, dojdeme ke sporu. Když budou dva muži A a B, kteří si budou chtít vzít za manželku tutéž ženu. Oba dva budou zbožní a zeptají se svého (Walschova) Boha, jaká je v této věci jeho vůle. A Bůh muži A řekne, že jeho vůle je (principielně) stejná jako jeho, tudíž, že také chce, aby si ji vzal. Muži B řekne Bůh to samé, aby si ji vzal, když je to jeho vůle. Ale když muž A zjistí, že se má dělit o manželku s mužem B a bude proti jeho vůli, aby si jí muž B také vzal, pak ani Bůh nebude chtít, aby si ji muž B také vzal. Jenže vůle muže B je, aby si ji vzal, a tak i vůle Boha je, aby si ji vzal. Bůh tedy chce a zároveň nechce, aby si muž B vzal tu ženu, což je spor. A mimochodem, dovoluje vůbec Walschův Bůh mnohomužství? :) A pokud vůle té ženy bude nevzít si ani jednoho z nich, a Bůh jí v tom samozřejmě přisvědčí, co tedy podle tohoto Boha má být nejlepší řešení? Jaká je jeho skutečná vůle, když vůle těchto tří lidí si navzájem odporují, ale on každému schvaluje tu jeho vůli? Vychází mi z toho to, že on prostě se vším souhlasí a je mu to celkem jedno. Ano, tohoto Boha skutečně nezajímá, co děláme (jak říká Walsch), na všechno nám blahosklonně kývne. Ale to člověku ke štěstí vždycky nepomůže, jako třeba v tomto případě. A v tomto případě mu nepomůže ani upřímná zbožnost a ochota podřídit svou vůli Bohu, protože zjistí, že žádnou jinou vůli tento Bůh nemá, než tu, která je stejná s jeho vůlí.


2) Bůh může poznat sám sebe jedině skrze nás.

Citace:
HSB1: „Existuje jen jediný způsob, jak Stvořitel může poznat sám sebe jako Stvořitele, a tím je tvořit. A proto jsem dal každé z nespočetných částí sebe sama stejnou schopnost tvořit, jako mám sám jako celek. … Stvořil jsem vás proto, abych poznal sám sebe jako Boha. To mohu udělat jedině skrze vás. Proto lze říci /a mnohokrát to bylo řečeno/, že smyslem vašeho života je poznat sami sebe jako Boha.“

Citace:
HSB3: „Cílem tvé duše – důvodem, proč vstoupila do tvého těla – je vyjádřit to, čím opravdu jsi. Tvá duše po tom touží; chce poznat sama sebe, chce prožívat své vlastní zážitky. Tato touha po skutečném poznání je život, který se realizuje. Je to Bůh, který vyjadřuje sám sebe. Bůh vaší mytologie neexistuje. Tvoje duše je nástrojem, skrze nějž se já realizuji. … Ty jsi já. Skrze tebe se v tuto chvíli realizuji.


Tedy Walsch tvrdí, že Bůh stvořil člověka, aby si mohl uvědomit sám sebe jako tvůrce. Tedy, že se bez nás neobejde, protože skrz nás, skrz to, co ve své duši (ve svém vědomí) prožíváme, poznává a prožívá sám sebe.

Ale – Bůh přeci není závislý na svém stvoření, není závislý na nikom, je to Bůh. K tomu, aby byl a byl šťasten nepotřebuje mít nic jiného. V tom, že Bůh je nezávislý a že je schopen žít sám v sobě v lásce (k níž jedna bytost nestačí), mi nejvíc vyhovuje křesťanské chápání Boha jako trojice. Tj. jako společenství osob - Otec (Bůh-stvořitel), Syn (Bůh-vykupitel), Duch Svatý (Bůh-osvětitel), které jsou natolik vzájemně spojeny láskou, že tvoří jednu Boží přirozenost. Bůh tedy není sám, je to společenství, rodina, takže k tomu, aby vnitřně prožíval lásku, nepotřebuje mít nic jiného. Bůh nepotřebuje mít stvoření, aby sám sebe poznával, a dokonce Bůh nepotřebuje nic poznávat, vždyť už všechno ví, všechno v něm už je.

Bůh nás stvořil jako své stvoření, které je od něho radikálně odlišné, a které je na něm zcela závislé. Nejsme Bohem, vždyť nemáme Boží všemohoucnost a vševědoucnost, ani se z nás nevynořují nové kosmy jako z Boha, ani neumíme vytvořit novou lidskou duši a ani zdaleka neumíme tak milovat, jak miluje Bůh, už i proto, že v každém z nás je i připravenost konat zlo, což v Bohu není. Bůh nás stvořil proto, aby se podělil o radost a lásku, které on sám je zdrojem a aby nám dal účast na jeho věčném životě. Stvořil nás sobě a nám pro radost, jako své děti. Ta závislost na Bohu, ke které jsme stvořeni ale není jako závislost otroka na faraónovi, ale jako malého dítěte na mamince nebo jako prince na králi (a to na velmi dobrém králi). Je to dobrá závislost. Podívejte se např., jak Ježíš promlouvá k lidem v Matoušově evangeliu: „Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější? Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? A o oděv proč si děláte starosti? Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou - a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn, jako jedna z nich. Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která tu dnes je a zítra bude hozena do pece, neobleče tím spíše vás, malověrní? Nemějte tedy starost a neříkejte: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.“

Závislost člověka na Bohu je tedy závislost mateřská či otcovská, je to závislost slabého nedokonalého stvoření na dobrém, mocném a vroucně milujícím Stvořiteli. A „prvotní hřích“ (popisovaný v Bibli, Genesis 3) je právě vzepření se této závislosti. Tehdy první člověk na hadovo pokoušení zatoužil „jako Bůh znát dobré i zlé“, což mu Bůh nezakázal, ale varoval ho: „Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti (v některých překladech: smrtí zemřeš).“ Bůh to však neřekl proto, že by lidem chtěl něco odepřít, vždyť ještě předtím člověku řekl „z každého stromu zahrady smíš jíst“, ale proto, že věděl, že k němu nevede tato cesta. Ale Adam s Evou (mimochodem – Adam byl s Evou, když jí had pokoušel, viz Genesis) uvěřili namlouvání hada, že poznávání dobrého a zlého je dobré, protože pak budou jako Bůh a že je to něco, co jim Bůh odpírá, ale oni mají právo si to vzít. A že pokud to chtějí, tak se toho musí zmocnit, musí si to utrhnout. Jenomže k Bohu nevede cesta, kdy si člověk utrhne něco, co je „dobré k jídlu a lákavé pro oči“ nebo o čem si myslí, že mu to prospěje, když přitom ví, že si to brát nemá, protože mu to Bůh (třeba zatím) nedává. Ale naopak cesta, kdy člověk respektuje svou závislost na Bohu, kdy Boha poslouchá, kdy čeká na Boží dary a přijímá je (a Bůh rád dává dary člověku), ale kdy se je nesnaží svévolně utrhnout, vyrvat je Bohu z rukou., jak to udělali právě Adam s Evou. Jestliže nebudeme respektovat svou závislost na Bohu (nemusíme – dal nám svobodnou vůli), jestliže nebudeme respektovat jeho přikázání (kterými nás ale chrání, abychom setrvali v lásce), tedy jestliže si budeme sami brát ovoce, které nám Bůh nedává nebo které nám třeba dát chce, ale až on sám bude chtít (až na ně přijde ten správný čas), tedy jestliže se budeme chovat sobecky, pak „smrtí zemřeme“, protože my nejsme Bozi a jinak, než v té závislosti na Bohu nemůžeme existovat.

3) Bůh nerozlišuje mezi dobrým a zlým. Zlo miluje stejně jako dobro. Za konání zla člověka nebude vést k žádné zodpovědnosti. Jestli nějaký čin je dobrý nebo špatný, je relativní.

Citace:
HSB1: „Vy lidé nemůžete vytvořit nic – ani myšlenku, ani předmět, ani událost – co by se vymykalo Božímu plánu. Neboť součástí Božího plánu je, abyste tvořili všechno, co chcete. V této svobodě spočívá vaše poznání Boha jako Boha – a pro takové poznání jsem vás stvořil. Proto jsem stvořil život. Zlo je to, čemu říkáte zlo. A dokonce i to miluji, neboť jedině skrze to, čemu říkáte zlo, můžete poznat dobro; jedině skrze to, čemu říkáte práce ďábla, můžete poznat a vykonávat práci Boží. Nedávám přednost horkému před studeným, vysokému před nízkým, pravému před levým. To vše je relativní. Všechno je součástí toho, co je. ‚Dobro‘ nemiluji více, než miluji ‚zlo‘. Hitler odešel do nebe. Až to pochopíte, porozumíte Bohu.“

Citace:
HSB1: „Vy sami si vytváříte pravidla. A vy sami posuzujete, jak je dodržujete. Neboť vy jste ti, kdo rozhodli o tom, čím skutečně jste - a čím chcete být. A vy jste jediní, kdo mohou posoudit, jak na tom jste. Nikdo jiný vás nebude nikdy soudit, neboť proč by měl Bůh soudit tvory, které sám stvořil? Kdybych byl chtěl, abyste dělali všechno dokonale, byl bych vás nechal ve stavu naprosté dokonalosti, z kterého pocházíte. … Proto odpověď na tvou otázku zní: ano, můžete si dělat, co chcete, a nemusíte se bát odplaty.


Čili tento Bůh nerozlišuje mezi dobrým a zlým, dává přednost dobru stejně, jako zlu. Opravdu Bůh ztělesňující nekonečnou nezměrnou lásku ke svému stvoření nebude rozlišovat mezi tím, co je jeho stvoření ku prospěchu a co ho ničí? Až budete rodiče, bude vám jedno, jestli se vaše děti budou mít rády nebo jestli se budou nesnášet? Je opravdovému Bohu jedno, jak někteří lidé trpěli nebo trpí? Řekl bych, že Walschovu Bohu ano.

Už jsme v předchozím textu odhalili, že Walschův Bůh je neomezeně tolerantní, neboť cokoliv z naší (byť sebešpatnější) vůle uděláme, je zároveň jeho vůlí a dokonce se skrz naší (byť sebehorší) vůli realizuje a poznává sám sebe. Nyní to dokládá navíc potvrzením, že dobro a zlo neexistuje a skrz příklad Hitlera i tím, že do nebe odchází každý, kdo koná sebevětší zlo. Můžeme si totiž dělat, co chceme a nemusíme se bát odplaty.

Co se týče tvrzení o existenci nebe, tak v nich má Walsch spor, protože zde sice tvrdí, že Hitler šel do nebe (v HSB1) a že život po smrti pokračuje nepředstavitelně nádherně a radostně (v HSB2, viz dále), avšak současně tvrdí (v HSB1), že nebe není nikde, protože je už tady na zemi, kam se člověk neustále reinkarnuje a že už tedy není kam chodit a že jsme na cestě nikam.

Jestliže u Walschova Boha tedy neexistuje objektivní dobro, ani objektivní Boží spravedlnost a ani nebe, jako nejláskyplnější stav bytí, pak je logické, že tento Bůh ani nikoho nesoudí a netrestá, neboť při nerozlišitelnosti dobra a zla není za co a při neexistenci nebe není proč.

Skutečnému Bohu ale není jedno, co děláme. Nesleduje nás však proto, aby nám za každý hřích přiložil kámen na jednu misku vah a za každý dobrý čin kamínek na tu druhou misku, ale proto, že nás sleduje starostlivě, jako rodič sleduje batole. Chce nám být na blízku, má o nás starost a chce „abyhom měli život a měli ho v hojnosti“ (Jan 10), ale protože velice respektuje naši svobodnou vůli, nemůže přímo ovlivnit náš život, pokud jej o to nepoprosíme. Bůh nás miluje i tehdy, když konáme zlo, „miluje hříšníka, ale nenávidí hřích“, takže o jeho lásku nepřicházíme, když hřešíme.

Bůh nás opravdu mohl stvořit dokonalé, udělat nás jako „automaty na dobro“, které konají to, co chce on nebo nás mohl třeba stvořit jako další zvířecí druh. Jenomže takoví nejsme, protože on stvořil člověka k obrazu svému - a dal mu tedy schopnost svobodné volby, kterou se mu podobáme. Avšak nejsme vševědoucí, jako je Bůh, takže ani naše rozhodování nemůže být dokonalé. Bůh nás primárně nechce soudit (Kristus v Janově evang. říká: „Nepřišel jsem, abych soudil svět, ale abych svět spasil“), ale chce, abychom měli podíl na jeho životě - na věčném životě v lásce a v radosti, pro který nás stvořil. Vlastně je to docela nepředstavitelné a neuvěřitelné, že nás chce povolat k něčemu tak nesmírně krásnému ("co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.", 1.Korintským) a to dokonce navždy... K tomuto životu nás už i povolal, ale lidský rod vykročil cestou, před kterou ho Bůh varoval, že vede ke smrti, cestou poznání dobrého a zlého. Ačkoliv jsme jeho děti a naše srdce je v jádru dobré, protože podstatou naší bytosti je Boží obraz, tak přesto jsme každý už od narození zasažen tímto prvním vykročením, kterému (jak už bylo řečeno) se v křesťanství se říká dědičný hřích. Neseme si v srdci chtivost být mocní (jako Bůh), touhu sami si určovat, co je pro nás dobré a zlé (tedy sobeckost), tendenci nerespektovat objektivní morální dimenzi danou Bohem (neposlušnost) a tendenci popírat svou závislost na Bohu, ke které nás ovšem stvořil. Díky tomu někdy, když je to pro nás nějak výhodné, přestupujeme Boží zákon (který přinejmenším poznáváme ve svém Já jako svědomí) a vědomě a dobrovolně konáme to, co pro nás sice nějak je „dobré“ (subjektivní dobro), ale objektivně to dobré není. Bůh je zosobněná láska, takže každé nerespektování Božího zákona je zároveň chováním, které jde proti lásce, tzn. které je sobecké (dobré jen pro nás) a tím pádem zlé. Jestliže někdo koná zlo, pak se tím od Boha, od lásky, vzdaluje a dostává se s ním do konfliktu (v hlubinné psychologii se tomu říká, že člověku vzniká stín v nevědomí). Bůh je maximálně spravedlivý, takže nemůže nepotrestat někoho, kdo vědomě jde proti svému svědomí a koná to, o čem ví, že je to zlé. Bůh je však též maximálně milosrdný, takže on nám naše přestoupení vůči lásce odpouští, jestliže jich upřímně litujeme. Bůh nás nesmírně miluje a chce nás přijmout do svého náručí, ale k tomu, zda do něho můžeme vstoupit, musí posoudit, zda jsme svým životem budovali Boží dílo, tedy jestli jsme se učili lásce, byť i nevědomě, tedy jestli jsme se mu už svým životem učili říkat ano. O tom, že člověk říká Bohu ano pokaždé, když komukoliv projevuje lásku, hovoří úryvek z Matoušova evangelia: „Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, ovce postaví po pravici a kozly po levici. Tehdy řekne král těm, po pravici: 'Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.' Tu mu ti spravedliví odpovědí: 'Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou? Král odpoví a řekne jim: 'Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.' Potom řekne těm na levici: 'Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům! Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít, byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mně.' Tehdy odpoví i oni: 'Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?' On jim odpoví: 'Amen, pravím vám, cokoli jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.' A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života.“

V křesťanství se nevěří v reinkarnaci, ale v to, že po smrti člověk stane před (svým individuálním) posledním soudem, kde se mu zpětně promítne život a kde je zhodnoceno, zda se může přiřadit ke svému Tvůrci. Díky Božímu milosrdenství a Kristově oběti však člověk nemusí „nemít žádnou karmu“, aby se mohl vrátit k Bohu, musí pouze z hloubi své duše toužit po lásce a po pravdě a být ochoten zříci se všeho sobeckého a zlého, co v něm je, protože jedině tak bude schopen přijmout nabídnuté Boží milosrdenství. Ještě uvedu jednu Ježíšovu řeč z Janova evangelia, která hovoří o soudu a která je na první pohled trochu drsnější: "Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný. Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo. Kdo však činí pravdu, přichází k světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu."

V úryvku si všimněte, že člověk věřící v Syna Božího není souzen (určitě se zde ale mluví o upřímné víře) a ten, kdo neuvěřil v jeho jméno, již je odsouzen (tzn. souzen a shledán vinným). Ale zamysleme se, jaké je to jméno Syna Božího (viz třeba úplný začátek Janova evangelia – kde Jan mluví o Kristu jako o pravém světle, které přichází do světa) a co toto jméno vyjadřuje. A také si všimněme, v čem ten soud spočívá, tedy, co se v něm posuzuje (a zjistíme, že to není to, jestli člověk uvěřil, ale jestli člověk činí pravdu).


4) Hitler lidem nezpůsobil utrpení, ale ty, co zabil, z jejich pozemského utrpení vysvobodil. Vražda tedy není nic špatného.

Citace:
HSB2: „Hitler šel do nebe z těchto důvodů: Protože neexistuje peklo, nemohl jít jinam. Jeho činy bys označil za chyby – a chyby nelze trestat odsouzením. Chybujícímu je třeba poskytnout příležitost k nápravě, k růstu. Chyby, jež Hitler udělal, nijak nepoškodily ani neublížily těm, jejichž smrt zavinil. Tito lidé byli osvobozeni ze svého pozemského otroctví jako motýl opouštějící svou kuklu. Pozůstalí oplakávali jejich smrt jen proto, že nevědí, do jakého krásného světa odešli. Ten, kdo poznal smrt, už nikdy netruchlí nad smrtí druhých.“

Citace:
HSB2: „Protože neudělal nic ‚špatného‘. Hitler prostě udělal, co udělal. Musím ti připomenout, že celou řadu let miliony lidí věřily, že Hitler má pravdu. Jak by tomu nevěřil on sám? … Především si uvědom, že smrt není konec, ale začátek; není to hrůza, ale radost. Nejšťastnější okamžik tvého života bude okamžik tvé smrti. Je tomu tak proto, že život nekončí, ale pokračuje tak nádherně a radostně, že to je obtížné popsat a nemožné pochopit. Proto si musíš uvědomit, že Hitler nikomu neublížil. V jistém smyslu lidem nezpůsobil utrpení, ale naopak je utrpení zbavil. … Nikdo nedělá nic, co by bylo špatné z hlediska jeho modelu světa. Jestliže si myslíš, že Hitler jednal šíleně a uvědomoval si, že je šílený, pak nevíš nic o složitosti lidského života.“


Za chyby považujeme ty hříchy, to spáchané zlo, kterého člověk lituje. Jestliže člověk ze srdce lituje, Bůh mu tyto chyby odpouští („Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.“, 1.list Janův). Nevím o tom, že by Hitler litoval zla, které způsobil či životů, které zmařil... Nevím o tom, že by to udělal nechtěně...

Věříme sice, že ten nejšťastnější stav bytí nás v našem (věčném) životě čeká až po té, co skončíme tento fyzický život, ale znamená to snad, že teď máme jít a zabít se, abysme tam už byli a zbavili se tak zbytečného utrpení, které by nás tady mohlo ještě potkat? (Mimochodem, sebevraždu Walsch v HSB3 také obhajuje.) Je přeci psáno v desateru „nezabiješ“ a i ve svědomí každého normálního člověka je přeci psáno, že vražda je jedno z nejhorších zel… Když se ale budeme skutečně chtít zamyslet nad tím, proč například není lepší rovnou zemřít jako miminko, a jít rovnou do věčnosti, budeme si muset ujasnit smysl (tohoto fyzického) života. Ještě je ale dobré připomenout, že Bůh smrt nechtěl, to přeci nebyl jeho plán s člověkem, ale je to až důsledek oddělení prvních lidí od Boha („Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu.“, list Římanům 6). Bůh nechce smrt, resp. vzhledem k našemu stavu - Bůh nechce jinou, než přirozenou smrt. Proč? Protože když toho motýla plácnete hned po té, co vyleze z kukly, tak si ale nenarovná nožičky a křidýlka.. A nebude krásně létat a nepotěší vás... Tedy proto, protože my se zde máme učit létat, a tím naším létáním je růst v naší schopnosti lásky. Čili máme se zde učit milovat, umět lásku přijímat i jí dávat a učíme se to především skrz lidskou lásku. Ale když se učíme milovat druhé a přijímat jejich lásku, učíme se tím zároveň milovat Boha a přijímat Boží lásku. A to je náš cíl, naučit se milovat Boha, znovu se naučit té závislosti na Bohu, té závislosti a důvěry dítěte k otci, ke které jsme stvořeni a které jsme se jako lidé zřekli tím prvním Bohem nechtěným vykročením, jehož následky máme v sobě už vrozeny. Jestliže nás zbaví života někdo jiný, než Bůh (skrze naši přirozenou smrt), hrozí, že jsme se té lásce nenaučili tak moc, jak jsme měli anebo, že jsme k témuž nepomohli druhým, jak jsme měli (že jsme druhé lidi ochudili o to, co jim Bůh skrze nás zamýšlel přinášet). A té schopnosti milovat druhé, sebe i Boha nás často učí i utrpení, které někdy pročišťuje naši sobeckost a které nás někdy učí trpělivosti, tolerantnosti a objevování těch hodnot, které jsou opravdu důležité. Takže i utrpení má smysl a není vždy dobré chtít se mu za každou cenu vyhnout (jistě ale není dobré ho ani vyhledávat, vždyť ani Ježíš ho nevyhledával, vlastně ho nechtěl, ale přijal ho pro poslušnost k Otci). Čili lidský život má z hlediska toho, jak vkročíme do věčnosti a jak vkročí do věčnosti druzí (nám svěření) lidé ohromný význam a na jeho násilné ukončení nelze pohlížet jen tak, jak na to pohlíží Walsch ve svém 5tém závazku Boha vůči člověku (HSB1): „Neboť až pochopíš, že v žádném případě nemůžeš ukončit ničí život /všechen život je věčný/, nebudeš chtít ukončit žádnou inkarnaci…“

Ještě sem napíši citaci z jedné přednášky otce Vojtěcha Kodeta (první přednáška z cyklu Duchovní život, 1992): „Proto je na počátku našeho duchovního života naše snaha vyrůst z té sobeckosti dítěte ke schopnosti lásky dospělého člověka. Každý z nás prošel velikým vývojem. Dítě, které se narodí, se rodí v egocentrické zapouzdřenosti, ten člověk vidí jenom sebe. To dítě několik let žije v domnění, že je středem vesmíru a že všichni jsou tu jenom pro něj. Ten projev sobeckosti, ten je dán poznamenáním dědičnou vinou. My jsme byli odtrženi od Boha a proto se rodíme jako lidé sobečtí, lidé, kteří neumí žít v závislosti na Bohu, lidé kteří to mají ve svém životě ale tak pomotané. Kteří neznají svoji vlastní hodnotu ani hodnotu Boží. No a vývoj každého lidského jedince je vlastně vývoj od sobeckosti k úplnému odevzdání v lásce, přes různé projevy lidské lásky. To dítě nejprve zažívá lásku mateřskou a tím se učí lásku přijímat a stává se člověkem. Člověk, který není schopen přijmout lásku, je deformovaný. Proto je třeba, aby ta maminka dávala tomu dítěti tolik lásky, že se to dítě obrazně řečeno v té lásce koupe, úplně se koupe v té pozornosti a něžnosti maminky. A to dítě postupně se učí na tu lásku odpovídat…“ (Později se učí respektovat, že i druhý má právo na lásku (třeba mladší sourozenec), učí se o lásku dělit, pak se učí lásce sourozenecké, lásce k otci, babičce, … až lásce partnerské.) „Každý člověk, který nějakým způsobem se snaží milovat, se otevírá Bohu, aniž si to uvědomuje. Je daleko víc milovat špatně, než nemilovat vůbec..“

Mimochodem, myslíte si, že opravdu platí, že ten, kdo poznal smrt, už nikdy netruchlí nad smrtí svých blízkých? A co třeba Ježíš, který plakal nad smrtí svého přítele Lazara (Jan 11) a to přitom věděl nejen to, jaký je věčný život s Bohem, ale i to, že ho o pár chvil později vzkřísí z mrtvých?! A přece ho dojalo, jak Lazarovi blízcí po něm truchlili.


5) Bůh nedal lidem desatero přikázání, ale desatero svých závazků vůči člověku. Když tyto závazky začne člověk spontánně plnit, pozná že našel Boha.

Citace:
HSB1: „Začnu poněkud překvapujícím prohlášením – a možná, že se dotknu cítění mnoha lidí. Nic takového jako Deset přikázání neexistuje. … Komu bych přikazoval? Sobě? A k čemu by byla taková přikázání? Cokoli chci, to je. … A kdybych nějaká přikázání vydal, nebyla by automaticky nedodržována? Jak bych si něco mohl přát tak naléhavě, abych to přikázal – a pak jen seděl a díval se, jak se to neděje?“
Např: 5. („Nezabiješ“): „Poznáš, že jsi našel Boha, až zjistíš, že nechceš vraždit /tj. úmyslně zabíjet/. Neboť až pochopíš, že v žádném případě nemůžeš ukončit ničí život /všechen život je věčný/, nebudeš chtít ukončit žádnou inkarnaci ani změnit jakoukoli životní energii, pokud nemáš to nejposvátnější ospravedlnění. Tvá nová úcta k životu tě dovede k tomu, že budeš ctít všechny životní formy – včetně rostlin a zvířat.“
Např. 6. („Nesesmilníš“): „Neposkvrníš čistotu lásky nečestným a podvodným jednáním, neboť to je cizoložné. Slibuji ti, že až nalezneš Boha, nedopustíš se cizoložství.“
Např. 9. („Nepožádáš manželky bližního svého“): „Nebudeš … 9.Toužit po manželce souseda, neboť proč bys ji chtěl, když víš, že všechny ostatní jsou tvé manželky?“


Tyto závazky jsou podle Boha N.D.Walsche pouze jednostranné, Bůh se jimi zavazuje člověku, že jestliže je samovolně plní, pak je to známka, že našel Boha. Ale pokud je člověk neplní, nic špatného se neděje.

Jenomže desatero Božích přikázání jsou skutečným Bohem dána opravdu jako přikázání, jako pravidla vymezující hranice pro naši svobodnou vůli. Kdyby člověk nešel cestou poznání dobrého a zlého, tak by mu jistě stačila jeho vrozená intuitivní znalost desatera (jeho svědomí). Ale protože cestou poznání dobrého a zlého jde a protože na své svědomí může díky své svobodné vůli navršit i jiná (nesprávná) pravidla, která pak původní Bohem dané svědomí překryjí, potřebuje mít navíc i explicitně řečeno, co je dobré a co špatné. A proto máme desatero, proto máme Bibli, i proto přišel Ježíš, i proto zde na serveru diskutujeme... Na naše intuitivní rozpoznávání dobra a zla se nemůžeme úplně spolehnout, neboť naše nazírání na Boha je díky naší dědičné vině, tedy díky naší vrozené dispozici k sobectví, zastíněno a tím je někdy zastíněn i ten vrozený cit pro objektivní dobro. A my tím, jak se během života učíme různým formám a typům lásky, jak se postupně připodobňujeme k Božímu obrazu, který je v nás vrozen, tak také postupně odkrýváme naše Bohem dané svědomí a učíme se je respektovat. Někdy tento proces zrání vyžaduje, abychom zažili utrpení, někdy vyžaduje, abychom se učili zříkat snadno dostupných a lákavých dober, která jsou však ve skutečnosti dobra pouze subjektivní (tedy dobra jen pro nás) a krátkodobá, pro dobra dlouhodobá a objektivní, tedy dobra chtěná Bohem.

Ale zpět k tomu, proč nestačí jenom naše svědomí, proč potřebujeme desatero, které explicitně vyjadřuje to, co máme vepsáno do svém svědomí. Už jsem to nakousl – protože naše svědomí může být zakaleno určitými naučenými nepravdivými pravidly, ale zkusím to ukázat ještě na příkladu. Tím se dopředu vyjádřím trochu i k otázce sexuality, kterou si Walsch obzvlášť dobře upravil. Řekněme, že navážu vztah s děvčetem a protože mě bude hodně fyzicky přitahovat a protože řekněme, že do ní nebudu zas tak moc platonicky zamilovaný, tak si budu přát, abychom spolu začli žít co nejdříve i intimně. Stane se to, a zažijeme spolu určité dobro, které je ale ve skutečnosti pouze subjektivní a krátkodobé. Jenomže jak zjistíme, že to pěkné, co spolu zažíváme v sexuálním životě, není dobro objektivní, ale jen subjektivní, a tudíž že je to vlastně sobectví a zlo? Intuitivně spoustu párů ví, že není správné hned na prvém či druhém, ale většinou ani na desátém, jedenáctém,… randeti skočit spolu do postele, a ví to správně. Ale když naše svědomí bude v této oblasti nějak převychované, tedy když budeme mít zafixováno, že „když dva lidé spolu chodí, tak proč by zároveň spolu neměli i spát“, tak nebudeme mít důvod, proč tak lákavému dobru se neoddat. Tedy, když se s tím děvčetem pustíme do intimního života, aniž by náš vztah na to byl už zralý, tak sice budeme zažívat jisté dobro, ale dříve či později se objeví jeho krátkodobost a my začneme zažívat utrpení. Neboť naše blízkost, naše důvěra mezi námi, naše ochota odhalovat před druhým svou duši, svou citovou, emocionální a duchovní intimitu, potřebuje čas, aby mohla vyrůst. Je třeba, abychom spolu zažili různé situace, abychom před druhým v nějaké situaci odkryli i své sobectví, ale přesto si dokázali odpustit a přijmout, že toho druhého chci i s těmi jeho konkrétními chybami a naopak sami zažili, že ten druhý mě má rád, i když se někdy chovám špatně. Láska není jen zamilovanost, láska není jen z emocí, ale spíše z úcty k druhému, z důvěry k němu, z blízkosti dvou duší a z rozhodnutí svobodné vůle chtít s ním být. Čili láska a partnerská blízkost se mezi lidmi postupně buduje a podle toho, jak jsme si blízcí, tak tomu odpovídají i určité znaky (určité signály) lásky, které si projevujeme. První vzetí za ruku, první pusa, objetí… Řečí těla si vyjadřujeme naší blízkost coby dvou duší, dvou Já. Jestliže si začneme projevovat fyzické (ale klidně i citové) signály lásky, které nejsou přiměřené naší skutečné mezilidské důvěrnosti, které vyjadřují větší intimitu, než ke které jsme v naší skutečné blízkosti zatím dospěli, tak si začneme touto řečí těla lhát. A tato lež, byť je fyzicky příjemná, časem začne způsobovat úbytek svobody v našem vztahu. Začne nás k sobě navzájem připoutávat více, než jak jsme ochotni dát se druhému (ze své svobodné vůle) ve skutečnosti. A pak začne vznikat třeba žárlivost, když svou přítelkyni uvidím s jejím kamarádem, protože k ní ještě nemám důvěru, že mě opravdu chce jako svého stálého partnera (k tomuto rozhodnutí náš vztah ještě nedozrál), ale přesto jsme si už znak této důvěry (intimní spojení) projevili - jenomže právě to jsme si lhali. Všechno chce svůj čas, a až v momentě, kdy dva lidé ve vztahu dospějí k tomu, že se chtějí vzít (a vezmou se), tak to znamená, že dospěli do stavu takové vzájemné blízkosti a intimity, že jsou i ochotni opustit svou svobodu zvolit si jiného partnera pro tohoto partnera. Jestliže oni dva si vyjádří tuto ochotu dát se druhému na zbytek života i řečí těla, pak je to vyjádření už pravdivé a naopak velice sjednocující. Ale abych se vrátil, k čemu je v této situaci dobré desatero. Je jasné, že pokud mi svědomí nenapoví, že s fyzicky intimními projevy, kdy se stáváme jedním tělem, je třeba čekat až i náš vztah bude vyjadřovat, že jsme jedno tělo, pak s tímto „dobrem“ neskončíme, dokud nenarazíme. Tedy dokud se do našeho vztahu nezačne vkrádat nedůvěra, žárlivost, různé zvláštní emoce, že člověk toho druhého chce i nechce, pocit, že mě ten druhý spoutává pro sebe více, než já chci nebo, že mnou manipuluje, prostě nějaká forma nesvobody a utrpení. Až pak začnu mít potřebu vůbec chtít něco měnit a možná začnu hledat, jestli má být něco jinak. A právě zde potřebuji, aby někdo přišel a mě srozumitelným způsobem mi řekl, co je v dané situaci morální a co ne a pomohl mi tím odkrýt ta samá pravidla v mém svědomí, která ale já mám zatmavena. Čili, aby mi vlastně „mě na míru“ vysvětlil to, co jinak stručně a zhruba říká desatero. Tento proces je řekněme iterativní :), a člověku často Bůh musí poslat do života mnoho (trpělivých) lidí, než přijme to pochopení, že opravdu to něco (zde třeba ten předčasný intimní život), co dělá, je sice příjemné a připadá mu to správné, ale ve skutečnosti je to dvousečné. Že je to na jedné straně lákavé, ale na druhé straně se tím vztah dostává do kleští, které mu ubírají na svobodě a ubírají energii pro růst jemností ve skutečné blízkosti. Já když to přijmu a společně s ní se rozhodnu nechtít zatím žít intimně, ale rozvíjet nejprve naši duchovní a citovou blízkost, tak vlastně přijmu vyšší úroveň morálního poznání, než jakou jsem měl předtím a povyrostu nejen v lásce k ní, ale i v lásce k Bohu.

Čili chci ukázat, že desatero je nástrojem, který potřebuji na cestě růstu v lásce (tedy k Bohu), a že jsou to skutečně přikázání Boha k člověku a ne Boží závazky vůči člověku, jak tvrdí Walsch. Jsou to přikázání, která mi pomohou se zorientovat, když mé vlastní svědomí je v nějaké oblasti zastřené a já na to nějak narazím. O desateru tedy neplatí jenom to, co říká Walsch, tedy že desatero spontánně plním, když jsem nalezl Boha, to jistě ano, ale především je nám desatero přikázání dáno proto, abychom s jeho pomocí Boha nacházeli.


6) Nebe neexistuje.

Citace:
HSB1: „Nemusíte se snažit dostat se do nebe. Musíte si jen uvědomit, že tam už jste. Musíte to jen pochopit, nemusíte se o to snažit. Nemůžete jít tam, kde už jste. … Osvícení je pochopení, že nemusíte nikam jít, že nemusíte nic dělat a že nemusíte být ničím jiným než tím, čím už jste. Jste na cestě nikam. Nebe – jak tomu říkáte – není nikde.


Tedy - jsme na cestě bez cíle. Toužíme po životě v úplné lásce, po životě s přímým nazíráním na Boha,, po životě bez utrpení a bez smrti, po setkání se zemřelými, které jsme milovali, po tom, aby naše srdce už nebylo více zraňováno jakoukoliv sebemenší dispozicí konat zlo, ať už naší vlastní nebo jiných lidí, toužíme po životě v ohromné radosti, štěstí a plnosti, po místě s neporušenou přírodou a kde by se všichni lidé měli navzájem rádi.... Avšak tato naše hluboká skrytá tužba je podle Walsche marná, protože zde na zemi něco takového možné není (zde vždycky bude smrtelnost a nejspíš vždycky i zlo), a Nebe není nikde. A až zemřeme, zapomeneme a narodíme se sem znovu. Žádné vysvobození, žádná naděje na spočinutí v opravdovém pokoji, neboť tento kolotoč podle Walsche nekončí... (v HSB3).

Zde se opět vrátím k tomu, že občas se některá Walshova tvrzení navzájem vylučují (ačkoliv jinak je celý systém poměrně logický), a to třeba už zmíněná výpověď o posmrtném životě (o nebi). V knihách HSB je výpověď o nebi dvojí – jedna ta, že nebe není nikde, neboť je už tady na zemi a druhá, že si ani neumíme představit, jaká radost nás po smrti čeká:

HSB1: „Nemusíte se snažit dostat se do nebe. Musíte si jen uvědomit, že tam už jste. Musíte to jen pochopit, nemusíte se o to snažit. Nemůžete jít tam, kde už jste. …Jste na cestě nikam. Nebe – jak tomu říkáte – není nikde.“

HSB2: „Především si uvědom, že smrt není konec, ale začátek; není to hrůza, ale radost. Nejšťastnější okamžik tvého života bude okamžik tvé smrti. Je tomu tak proto, že život nekončí, ale pokračuje tak nádherně a radostně, že to je obtížné popsat a nemožné pochopit.“

Tedy člověk, který se v životě zde má dobře, se patrně najde v prvém tvrzení. Člověka, který se v životě zde dobře nemá, zase podpoří druhé tvrzení. Jenomže obě tvrzení o nebi současně platit nemohou - buď platí, že po smrti je nějaký o velice mnoho lepší stav bytí anebo platí, že jediný stav bytí je zde, čili že po smrti opět následuje inkarnace na zemi.


Naposledy upravil Mrazik dne čt červenec 10, 2008 12:31 am, celkově upraveno 2 krát.
Návrat nahoru
Zobrazit informace o uživateli Odeslat e-mail
Mrazik
Lepší než nováček
Lepší než nováček


Registrace: 31.5. 2008
Příspěvky: 7

PříspěvekZaslal: čt červenec 10, 2008 12:20 am    Předmět: Posouzení knih N.D.Walsche Hovory s Bohem - dokončení textu Citovat

7) Ježíš nezemřel na kříži proto, aby nás spasil, ale proto, aby demonstroval fakt, že není rozdíl mezi člověkem a Bohem.

Citace:
HSB3: „Tvoje duše je nástrojem, skrze nějž se já realizuji. … Kristus je nejkrásnějším příkladem. Není však jediným příkladem člověka, který dosáhl nejvyšší úrovně. Kristus je Bůh, který se stal člověkem. Není však jediným člověkem zrozeným z Boha. Každý člověk je stvořený Bohem. Ty jsi já. Skrze tebe se v tuto chvíli realizuji.“

Citace:
HSB3: „Duch člověka, kterému říkáte Ježíš, nebyl z této Země. Tento duch pouze vstoupil do lidského těla a realizoval se jako člověk. A nebyl jediný, kdo to udělal. Žádný duch není z této Země. Všechny duše přicházejí z jiných sfér a teprve na Zemi vstupují do lidského těla. Ne všechny duše se však realizují během jediného ‚života‘. Ježíš to dokázal. Ježíš byl vysoce vyspělá bytost. /Někteří z vás ho nazývali bohem./ Na Zem přišel s určitým posláním. … Jeho posláním bylo – a je – připomenout vám, čím opravdu jste. Přišel vám ukázat, čím se můžete stát. Čím už jste – pokud to přiznáte. Ježíš vám byl příkladem. Proto říkal: ‚Jsem cesta, život a pravda. Následujte mě.’ Tím nemyslil, že byste ho měli následovat jako ovce. Chtěl, abyste se řídili jeho příkladem a dosáhli jednoty s Bohem. Říkal: ‚Já a můj otec jsme Jeden a vy jste moji bratři.‘ Nemohl to vyjádřit srozumitelněji. … Mezi člověkem a Bohem není žádný rozdíl.‘


O Ježíší Kristu se v křesťanství věří, že to není jen člověk, ale bohočlověk. Že je plně Bůh a plně člověk a že tyto dvě jeho přirozenosti, božská a lidská, v něm jsou spojeny, ale ne smíšeny. Nebo jinak řečeno, že má jednu polovinu genetické výbavy Mariinu (lidskou) a druhou od Ducha Svatého (Božskou). O jeho úloze jsem už trošku psal v bodu 1a), takže tady bych chtěl hlavně vyzdvihnout, co se stane, když Ježíše zbavíme té jeho Božské přirozenosti, jak to udělal Walsch (a mimochodem, jak Ježíše chápou i Jehovisté). Vyjde nám z toho přesně to, co říká Walsch, že to byl vysoce vyspělý lidský duch, který nám přišel připomenout to, co jsme, tedy Bozi, pokud si to přiznáme. Protože to byl člověk, ačkoliv možná ten nejdokonalejší, a protože údajně řekl „Já a můj otec jsme Jeden a vy jste moji bratři“, tak z toho opravdu logicky vyplývá, že jestliže on, člověk je na té samé rovině s Bohem a my, lidé, jsme jeho bratři, takže na té samé rovině, jako on, pak tedy my lidé jsme na té samé rovině jako Bůh. Jenomže mezi Bohem a člověkem je propastný rozdíl, o tom jsem už psal dříve, a - dovolte mi otázku - cítí se někdo z nás, že je Bůh? Anebo se spíše identifikujeme, že jsme Boží stvoření, Boží děti? Co se týče obou zmíněných citátů z Bible, tak si je Walsch překroutil podle svého.

Ježíš neřekl větu „Jsem cesta, život a pravda. Následujte mě.“, ale řekl: „Já jsem cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (Jan 14) Ta druhá věta je dost podstatná, protože znamená, že k Bohu se nelze vrátit jinak, než skrze Ježíšovu milost, než skrze setkání s Ježíšem, než skrze tu cestu návratu člověka k Bohu, kterou on otevřel svou poslušností Otci, svou smrtí na kříži a vzkříšením. A pak ještě, drobná poznámka, Ježíš nikde neříká větu „Následujte mě.“ Sice o následování mluví, a to buď o obecném následování („Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“, Marek 8), ale častěji, když někoho konkrétního povolává, aby ho následoval, aby se stal jeho učedníkem: „Jedno ti ještě schází. Prodej všechno co máš, rozděl chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!“ (Lukáš 18) nebo např.: „Kdo mně chce sloužit, ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Kdo mně slouží, dojde cti od Otce.“ (Jan 12).

Ježíš neřekl větu: „Já a můj otec jsme Jeden a vy jste moji bratři“, řekl podobná tvrzení, ale v jiných souvislostech. On nás nenazval bratry ve smyslu, že jsme mu rovni, ale v tomto smyslu: „Někdo mu řekl: "Hle, tvá matka a tvoji bratři stojí venku a chtějí s tebou mluvit." On však odpověděl tomu, kdo mu to řekl: "Kdo je má matka a kdo jsou moji bratři?" Ukázal na své učedníky a řekl: "Hle, moje matka a moji bratři. Neboť kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka."“ (Matouš 12). Například svým učedníkům před svým ukřižováním řekl ne to, že jsou jeho bratři, ale jeho přátelé, protože už Ježíše poznali: „Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji. Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce.“ (Jan 15).

A když Ježíš mluví o své jednotě s Otcem, tak to J je v Bibli malé, Jedno není tedy vlastní název, vlastní jméno Boha: „Já a Otec jsme jedno.“ (Jan 10).


8) V sexuálním chování je důležitější, abych si já užil radost, než to, jestli tím překročím něčí pravidla slušnosti. V manželství se láska snižuje na úroveň slibu. Bůh sám by takový slib nikdy nedal.

Citace:
HSB2: „Udělali jste ze sexuality něco tak špinavého a ostudného, že se stydíte o ní mluvit. … A pokud jde o společensky slušné chování, ten pojem udělal pro potlačení lidské radosti víc, než jakákoli jiná racionální konstrukce – s výjimkou názoru, že Bůh je trestající Bůh. … Nejen v sexuálních záležitostech, ale v celém svém životě se nikdy nevzdávej něčeho jen proto, že by to porušilo něčí pravidla slušného chování. … ‚Slušné chování‘ není vždycky chování, které je ve vašem zájmu. Málokdy je to chování, které vám přináší radost. … Řeknu ti tohle: Nestvořil jsem nic opovrženíhodného – a jak říká váš Shakespeare, nic není ‚špatné‘, pokud si to nemyslíme. … ‚Zvrhlé‘ sexuální styky? Jestliže nikomu neubližují a všichni zúčastnění s nimi souhlasí, proč by měly být považovány za ‚špatné‘. Sexuální styky bez lásky? O tom se debatuje od počátku času. Kdykoli slyším tuto otázku, mám chuť vejít do místnosti plné lidí a zeptat se: ‚Je tady někdo, kdo nikdy neměl sexuální styk s někým jiným než se svým stálým partnerem nebo partnerkou?‘ … V osvícených společnostech nejsou děti nikdy napomínány a ‚napravovány‘, když začnou nacházet rozkoš ve své přirozenosti. Sexualita jejich rodičů před nimi není úzkostlivě skrývána. Nahé tělo je považováno za něco přirozeného a krásného, nikoli za něco, za co je třeba se stydět. V některých společnostech rodiče souloží v přítomnosti dětí – a co jiného by mělo dětem lépe ukázat krásu a čistou radost sexuálního vyjádření lásky? Neboť rodiče svým příkladem neustále dětem ukazují ‚správnost‘ a ‚nesprávnost‘ veškerého chování a děti zas přijímají všechno, co si rodiče myslí, co dělají a co říkají.“

Citace:
HSB3: „Proč bys měl omezovat svou lásku na jediného člověka? Proč bys měl lásku jakkoli omezovat? … Tvoje vlastní zkušenost tě učí, že milovat je to nejkrásnější, co můžeš dělat. Zato tvoji rodiče, učitelé a kněží tě učí něco jiného – že smíš milovat jen jediného člověka. A to nemluvím jen o sexuálních vztazích. Cítíš-li silný vztah ke dvěma lidem zároveň, často máš pocit, jako bys byl jednomu z nich nevěrný. Pak tedy nevyjadřuješ skutečnou lásku. … Každý pokus omezit přirozený projev lásky je omezováním svobody – a tedy omezováním duše. Neboť duše je zosobněná svoboda. Bůh je svoboda – neboť Bůh je naprosto neomezený. Duše je miniaturní Bůh.“

Citace:
HSB3: „Manželství by bylo nejvyšším potvrzením lásky jedině tehdy, kdyby vám umožnilo vyjádřit neomezenou, věčnou a svobodnou lásku. Ve skutečnosti však v manželství snižujete svou lásku na úroveň slibu či záruky. Manželství je snaha zaručit, aby to, co je dnes, trvalo věčně. … Stojí za povšimnutí, že žádný duchovní mistr nebyl nikdy ženatý. … Mistři se nežení, protože nemohou pravdivě prohlásit to, co od nich vyžaduje manželský slib: že jeden člověk je pro ně významnější než jiný člověk. Něco takového mistr nemůže prohlásit, stejně jako to nemůže prohlásit Bůh. Fakt je, že vás manželský slib nutí učinit velice bezbožné prohlášení. Je vrcholem ironie, že považujete manželský slib za ten nejposvátnější slib, ačkoli Bůh sám by takový slib nikdy nedal. Abyste ospravedlnili své lidské obavy, vymysleli jste si Boha, který se chová jako vy. Proto mluvíte například o ‚slibu‘, jejž dal Bůh svému ‚vyvolenému národu‘. Neumíte si představit Boha, který miluje všechny stejně, a proto jste si vymysleli Boha, který miluje jen některé lidi z určitých důvodů. A těmto svým výmyslům říkáte náboženství. Já tomu říkám blasfémie. Neboť myšlenka, že Bůh miluje jednoho člověka víc než jiného, není pravdivá – a obřady, které od vás vyžadují, abyste něco takového prohlásili, nejsou ničím než rouháním. … Říkáte, že chcete najít cestu k Bohu, a já vám říkám, že vám v tom brání vaše náboženství.“


Myslím, že z těchto úryvků si každý udělá úsudek sám. Takže jen několik poznámek.

Všimněte si, že Walsch vyvyšuje (a to nejen v sexualitě) smyslové potěšení nad tím, jestli to druhého člověka nějak pohorší nebo ne. Když budete mít partnerku nebo partnera, opravdu se budete řídit touto radou a budete s ní chtít dělat vše, co si zamanete, i když jí/jemu to bude vadit? Pokud budete svého partnera nutit k chování, které překračuje jeho meze slušnosti, jeho stud nebo prostě jakékoliv jeho NE, pak se chováte sobecky a jste na nejlepší cestě váš vtah zničit. Ano, „slušné chování“ nepřináší vždy tu radost, jakou by hned přineslo „neslušné chování“. Jenomže jaká by to byla radost? Nebyla by to radost falešná, sobecká, využívající druhého jako předmět pro své sexuální potěšení? Tedy, snad budete souhlasit, že záměrně přestupovat hranice, za které už druhý člověk nechce jít, je zlé, čili je to pouze subjektivní dobro. Oproti tomu, „slušné chování“ je dobré nasměrování pro konání objektivního dobra, které radost přinese také, ačkoliv možná né hned, ale tato radost bude postupně zrát, podobně jako zraje ovoce na dobrém stromě. A až toto ovoce lásky, slušnosti a úcty k druhému dozraje, tak to bude radost veliká, trvalá, nesobecká a pravdivá, tedy radost chtěná Bohem. Postoj člověka má být, že hledá Boží dary, prosí o ně, očekává je a přijímá je, ale ne aby se jich zmocňoval a vytrhával je Bohu z rukou, když mu je Bůh ještě nechce dát.

Co se týče nahého těla, proč je skrýváme, když je přirozeně a krásné? Ono skutečně přirozené a krásné je, a zvláště to ženské. Je tedy správné, aby žena chodila co nejvíce odhalena? Z Bible, z příběhu o stvoření světa se dozvíme, že první lidé skutečně byli nazí a nestyděli se, ale až do okamžiku, než utrhli ono jablko ze stromu poznání dobrého a zlého. Od tohoto okamžiku se Adam s Evou začali před sebou zakrývat fíkovými listy, a dříve než je Bůh poslal pryč z rajské zahrady, tak je sám přioděl suknicemi. Takže nahota není zase tak úplně přirozená… Což člověk opět intuitivně ví, protože při odhalení svého těla před druhým zažívá stud. To přiodění prvních lidí, ale i naše, je proto, abychom se navzájem nezneužívali. Stud a zakrývání se je věc pozitivní, protože nás chrání před druhými, aby naše tělo nepoužívali jako předmětu pro své sexuální uspokojení. Jakmile Adam s Evou uvěřili hadovu pokoušení, že jim Bůh nechce dát ono ovoce, aby nebyli jako Bůh, a toho ovoce se zmocnili (protože bylo „lákavé pro oči“), tak hned na to zjistili, že jsou nazí a že se mohou zmocňovat také sebe navzájem. A začali se jeden před druhým stydět a chránit se.

Co se týče Walschova tvrzení, že nás učitelé, rodiče, kněží vedou k tomu, že smíme milovat jen jediného člověka. Opravdu vám tohle někdy někdo řekl? Ani Bůh to neřekl, protože řekl úplný opak: „To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás.“ (Jan 15) nebo: „'Mistře, které přikázání je v zákoně největší?' On mu řekl: 'Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí.' To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: 'Miluj svého bližního jako sám sebe.' Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“ (Matouš 22) nebo dokonce: „Ale vám, kteří mě slyšíte, pravím: Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí.“ (Lukáš 6). Čili pravda je ta, že máme milovat všechny lidi. A ještě jsem neslyšel kněze, který by řekl opak, tedy, že máme milovat jen jediného člověka, jak tvrdí Walsch… Co se týče sexuální lásky (na kterou ale Walsch své tvrzení neomezuje), tak zde Bůh řekl, že právě jeden muž a jedna žena mají tvořit jedno tělo – jenomže to není omezení v lásce, to je naplnění v lásce: „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.“ (Genesis 2). A ještě Ježíšova řeč k tomuto tématu: „Tu k němu přišli farizeové a pokoušeli ho: ‘Je dovoleno propustit manželku z jakékoli příčiny?‘ Odpověděl jim: "Nečetli jste, že Stvořitel od počátku 'muže a ženu učinil je'? A řekl: 'Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo'; takže již nejsou dva, ale jeden. A proto co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!"“ (Matouš 19). To je přeci krásné a veliké, když sám Bůh chce, aby se dva lidé spojili v lásce natolik, že se stanou jedním tělem! Papež Jan Pavel II ve své Teologii těla dokonce připodobňuje manželskou lásku k vlastnímu životu Boží Trojice a manželský akt dokonce k liturgii, díky které manželé rostou ve svatosti! (Manželský akt je takové intimní spojení manželů, které vyjadřuje jejich jednotu na duchovní úrovni, čili které je darování se člověka člověku a které je otevřené vzniku nového života.)

Teď ještě k manželství, o kterém Walsch říká, že ho snižujeme na úroveň slibu a k manželskému slibu, o kterém prohlašuje, že je to velmi bezbožné prohlášení. Znovu se vás zeptám – opravdu si myslíte, že se manželským slibem snižuje, degraduje láska mezi manžely? Řekl bych, že manželským slibem naopak rozšiřujeme svou lásku k druhému o závazek, o rozhodnutí, že z ní nikdy neustoupíme. Zříkáme se své svobody zvolit si životního partnera pro toho partnera, kterého si bereme. To je přeci ohromná věc a ohromný krok v lásce, když se pro někoho dobrovolně zřeknu části své svobody a odevzdám se mu! A pokud máme církevní svatbu, tak toto navíc prohlašujeme věřejně a zveme do tohoto závazku Boha, protože přijímáme, že z lidských sil není vždy možné tento závazek naplnit. Asi by bylo dobré zde uvést, jak vlastně manželský slib zní (v katolické liturgii): „Já, M, odevzdávám se tobě, N, a přijímám tě za manželku. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen.“ Všimněte si ještě bezpodmínečnosti manželského slibu – není v něm řečeno „zachovám ti lásku, úctu a věrnost, jestliže ty mi také zachováš lásku, úctu a věrnost“, nýbrž protože tam ten dovětek chybí, tak je tím vlastně řečeno: „zachovám ti lásku, úctu a věrnost, a to i tehdy, když ty mi je nezachováš (i když mě nebudeš milovat, i když mnou budeš pohrdat, i když mi budeš nevěrná)“. A to je také veliké a svědčí to o tom, že manželským slibem děláme v naší lásce zásadní a převratný krok kupřed. Uzavíráme dveře za možností volby svého životního partnera a otevíráme dveře pro růst lásky a „stávání se jedním tělem“ s tím jediným konkrétním partnerem. Oproti tomi Walsch manželský slib považuje za rouhání.

Další věc, kterou Walsch tvrdí, je, že se v manželském slibu prohlašuje, že budu milovat jednoho člověka více než jiného. Ale – to v tom slibu, jak sami můžete vidět, není. Svojí ženu mohu přeci milovat úplně stejně hodně, jako své děti anebo jako sám sebe. A to dokonce i podle listů apoštola Pavla máme – „Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval“ nebo „Proto i muži mají milovat své ženy jako své vlastní tělo. Kdo miluje svou ženu, miluje sebe.“ (obojí z listu Efezským 5).

Ještě k Walschovu tvrzení, že Bůh sám by manželský slib nikdy nedal. To je opět lež, protože Bůh svému lidu podobné sliby dal, a to dokonce vícekrát. Bůh vícekrát ve Starém Zákoně a pak vlastně v celém Novém Zákoně svému lidu přislibuje (někdy i silnější) obdobu toho, že mu zachová lásku, úctu a věrnost a že ho nikdy neopustí. Činí to pokaždé, když dává svému lidu (nejen tomu vyvolenému izraelskému) nějakou další smlouvu. Např. Bůh ustanovuje smlouvu s Noemem, že už nikdy nezhubí vše živé a že už nikdy nedojde k potopě, která by zahladila zemi (Genesis 9) (mimochodem, zde je velmi zajímavé, jak Bůh mj. mění i zadání stravy pro člověka – tu mu původně dal rostlinnou (Genesis 1) a zde mu, už nějakou dobu po pádu, dává i živočišnou). Dále např. když se Bůh ukáže Abrahamovi a dá mu zaslíbení, že se stane otcem pronárodů a řekne mu, že bude Bohem jemu i jeho potomstvu a že je to smlouva věčná (Genesis 17). Nebo např. když Bůh dává skrze Mojžíše izraelskému lidu desatero přikázání, které je sice především směrnicemi pro jeho nový život, ale ve kterém se také zavazuje: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.“ (Exodus 19).

A pak hlavně v Novém Zákoně, kdy Ježíš ustanovuje tu smlouvu mezi Bohem a člověkem, která je asi ze všech nejdůležitější, neboť nám všem, věřícím i nevěřícím, otevřela cestu ke spáse, neboť zrušila moc dědičné viny: „Pak vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával jim se slovy: "Toto jest mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku." A právě tak, když bylo po večeři, vzal kalich a řekl: "Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá."“ (Lukáš 22). Anebo: „Vaši otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. Toto je chléb, který sestupuje z nebe: kdo z něho jí, nezemře. Já sem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z tohoto chleba, živ bude navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa.“ (Jan 6). Anebo: „Ale jak je psáno: 'Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.'“ (1.Korintským 2). No posuďte sami, nedává zde Bůh podobné sliby, jako si dávají novomanželé? A nejsou Boží sliby o to větší, že na rozdíl od toho manželského, který zaniká se smrtí některého z manželů, jsou Boží sliby věčné?

Nakonec k tomuto tématu ještě jedna známá a krásná Boží řeč, kterou Bůh promlouvá ke svému lidu skrz proroka Izaiáše a ve které se každému z nás zavazuje ke své věrnosti: „Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu. Hle, vyryl jsem si tě do dlaní, tvé hradby mám před sebou stále.“ (Izaiáš 49).
Návrat nahoru
Zobrazit informace o uživateli Odeslat e-mail
Zbultran
Spisovatel na n-tou :-)
Spisovatel na n-tou :-)


Registrace: 21.9. 2004
Příspěvky: 1274

PříspěvekZaslal: čt červenec 10, 2008 9:09 am    Předmět: Citovat

No teda Mraziku, to je dlouhy clanek. Po dovolene se na nej podivam a prectu si ho.

Ja cetl jen prvni knizku Hovoru s Bohem a priznam se nejak vnitrne jsem s tim nesouhasil. Proto jsem uz nevenoval cas dalsim dilum, povazoval jsem svuj cas za priliz vzacny Cool .

Dalsi muj pocit z knihy byl, ze je takova moc americka. Je ni citit takova nejaka snaha o senzaci o sokovani, to jsem ale povazoval za zamer a duvod, aby se prodalo hodne vytisku. (Trosku mi to pripominalo styl TV Nova).

A taky se tesim na tvou odpoved na kterou ted nazral cas, jak pises v druhem tematu ...
Návrat nahoru
Zobrazit informace o uživateli Odeslat e-mail
mamka
Spisovatel na n-tou :-)
Spisovatel na n-tou :-)


Registrace: 20.11. 2002
Příspěvky: 717

PříspěvekZaslal: čt červenec 10, 2008 10:51 am    Předmět: Citovat

Mrazíku,
co to je, podle církve, morálka?
Je ubližování bližnímu špatné, jen pokud ubližují ty hloupé ovečky? Když církev upalovala, mučila, kradla, když kněží pohlavně zneužívají děti, když je pro ni hromadění majetku víc než důležité....to není špatné? Když australským domorodcům kradli děti a převychovávali je, když připravili indiány, afričany o jejich bohy, jejich víru a životní styl a vtloukli jim do hlav, že jejich život je špatný. Ten nový, lepší, je přivedl do bídy ze které není úniku....
Je špatné, když eskymák nabídne hostu svou manželku ? Je špatné, když u některých kmenů rozhoduje žena, s kterým a skolika muži bude mít děti? Bez sňatku a bez křtu? Je špatné, když v období hladu, kanibalové jedli nejslabší z kmene, aby ostatní přežili?
Všechny tyhle lidi bůh nemiluje nebo za to jsou bohem potrestáni?
A co islám?
To jsou otázky, které mi doposud nikdo nedokázal uspokojivě vysvětlit.

Víš, HSB pro mne mají stejnou váhu jako bible. Walsh říká, že mu knihy diktoval bůh. Musím říct, že jsou mnohem čtivější než bible. Prostě dokáží zaujmout okamžitě, protože jsou psány jazykem blízkým dnešnímu chápání. Jinak je neberu jako fakt, kterým bych se měla řídit. Stejně jako bibli. Co si budem povídat...je to sepsání toho, co "jedna paní povídala", protože moc dlouho se vše předávalo ústně. Jak můžeš v podobné diskuzi vydávat argumenty z bible jako něco, co bylo opravdu přesně takto řečeno, přesně takto se událo?
Církev (zejména katolická) prostě dokázala nasadit perfektní manažéry a psychology k prosazování svých mocenských zájmů. Kde to nestačilo, tak ruku v ruce s ní šli zbraně a násilí. Její nou-hau je nepřkonatelné.
Proč, když se kdekoli stalo něco, co se vymykalo běžným dějům, dorazili zástupci Říma (pak Vatikánu), aby zajistili důkazy a rozhodli, jestli se jedná o zázrak či nikoli?
Proč většina kostelů stojí na místech, kde kdysi byla "pohanská" rituální místa či stavby? Je to svým způsobem přiznání, že i ti ubozí,neznalí pohané zde měli kontakt s bohem? Proto mohl třeba Damao se svou ženou zažít při křtu to, co zažili?
Je tolik nezodpovězených otázek....a ty tu říkáš.."jsi se svou reiki špatný, já mám pravdu, protože bezpodmínečně věřím bibli a tomu, co mi říkají kněží." Vlastně říkáš, že je špatné mít boha (toho jediného) v sobě jinak a jiného, než jak předepisuje církev a bible. Jenže církev a všechno, co představuje, jsou taky jen lidé. Proč bych měla věřit tomu, že oni jsou lepší?

Neodmítám Boha. Jen odmítám boha, kterého mi kdokoli vysvětluje. Neodmítám Ježíše...odmítám to, co z něj církev udělala.

Mrazíku, jinak díky za to, co jsi pro nás sepsal. Je nám (aspoň mně) jasné, že nás nespasíš. Zřejmě sem chodí už hodně lidí a ti představují pro církev potencionální nebezpečí...reiki se totiž dost lavinovitě šíří, že?
Návrat nahoru
Zobrazit informace o uživateli
samanka
Spisovatel na n-tou :-)
Spisovatel na n-tou :-)


Registrace: 24.10. 2002
Příspěvky: 1727

PříspěvekZaslal: čt červenec 10, 2008 11:21 am    Předmět: x Citovat

Milý Mrazíku,
chápu, že pro tebe jako ortodoxního křesťana je tato kniha rouhání a její pohled naprosto nepřijatelný. Ano je velmi, velmi nebezpečný.
Jestliže člověk nevidí Boha jako něco vzdáleného, ale stane se součástí celého procesu života a tvoření, přestane potřebovat prostředníky jako jsou církve, kněží, kostely, nařízení, vedení,...A stane se velmi svobodným, zbaví se strachu z čehosi co jen číhá na jeho chyby, aby ho mohl potrestat, změní se pohled na život ve prospěch plného prožívání.
A to je pro církve nepřijatelné a nebezpečné.
Kdybys dočetl dál, zjistil bys, že tam nikde není žádné nabádání ke zlu.
Mimochodem nevidím nic bohulibého na tom, když křesťané žijí ve zlu, pak si zaplatí odpustky, vyzpovídají se, pomodlí a zase jsou čistí jako andílci a můžou dál krást, ubližovat a jiné věci, které dělají nejen nevěřící.

Je tam, stejně jako všude, nastolena laťka vlastního svědomí a zákony, které jsou ve všech filozofiích (pokud nejsou překrouceny jako zabít nevěřícího není hřích a podobné manipulační fráze, které vymýšlí lidé)
podobné, ať se nazývají desatero nebo vesmírné zákony nebo jakkoliv jinak - neubližovat, nelhat, nepodvádět,...

Vím, že je velká snaha o vnucení názoru o nesmírné pýše člověka, který nezastává křesťanský pohled a tíhne víc k tomu co se píše v HZB.
Ale jde o velké nepochopení. Protože být součástí něčeho není totéž co být nad tím, vyvyšování, cítím se jako Bůh, jsem něco lepšího. Nevím, jak to vysvětlit, vím že odpůrci HZB nám pořád něco takového podsouvají.
A myslíš, že pocity lásky prožívají jen křesťané? Možná jiné filozofie, ji nepociťují jako něco odděleného, protože v ní jsou.

Viš zaštiťování se autoritami je zbytečné. Známý spolek Sisyfos je taky sbírka pánů vědců z věhlasných institucí, ověnčení tituly a přesto jejích snaha o zničení a potlačení alternativní medicíny jen proto, že si neumí změřit, zvážit a vysvětlit jak její metody fungují je velmi intenzivní.
Přesto metody alternativy si fungují a jdou svojí cestou, ať si o nich myslí a vykládají cokoliv.
Ostatně každá filozofie a názor má své zastánce, kteří také mají tituly
a pracují, přednáší na univerzitách, přesto nemusí mít právě tu moji pravdu.

Holt Mrazíku, máš co dělat, abys tady někoho přesvědčil. Mnozí z nás už jsou dost zkušení a lecos zažili na to, by je tvoje pečlivě vypracované argumenty přesvědčili o něčem jiném než k čemu v životě došli.

Přesto ti přeju, aby ti ta tvoje filozofie přinášela hodně radosti, spokojenosti a lásky, málo strachu a fanatismu.

šamanka
Návrat nahoru
Zobrazit informace o uživateli
okenko
Spisovatel na n-tou :-)
Spisovatel na n-tou :-)


Registrace: 19.4. 2005
Příspěvky: 372

PříspěvekZaslal: čt červenec 10, 2008 11:24 am    Předmět: Citovat

Mraziku, klobouk dolů, je to opravdu hodně obsažné.
Snad jen vnímám, že Ti už asi nezáleží na vyjádření se k tomu, máš jasno. V pořádku. Přesto si dovolím pár řádků.

Mám přátele křesťany - ať už katolíky, evangelíky, mám ráda budhisty atd. Chtěla jsem se Tě zeptat, kdy už přestane to, že pouze ti, kteří věří tomu, co já - jsou na správné cestě? Co když v lásce se dá žít hodně způsobů prožívání života a jen vzájemná tolerance a respekt jsou pojítky?


Jsem přesvědčená, že když půjdeme spolu na houby nebo na koncert, budeme člověčenky šťastní a tyto rozdíly nám nepřijdou důležité. Co ty na to?

Co když si řekneme, že je více cest a nejsme-li vůči sobě v nepřátelství, je to svobodná volba? Co když se Tvůj Bůh i můj vnitřní Bůh opravdu chechtá tomu, co tady řešíme?

Třeba proto, aAychom nepotvrdili jedno z rčení Neala:
Bože, chraň mě před Tvými následovníky!
Návrat nahoru
Zobrazit informace o uživateli Odeslat e-mail
Wendys
Excelentní uživatel
Excelentní uživatel


Registrace: 10.1. 2005
Příspěvky: 203

PříspěvekZaslal: čt červenec 10, 2008 6:02 pm    Předmět: Citovat

Šamanko a Mamko, výstižně, nádherně řečeno, musím říct, že mi mluvíte z duše.

Mám doma inspirační karty "Hovory s bohem" a můžu říct, že jsou opravdu úžasné.
A jsem si jistá tím, že tyto knihy nebo inspirační karty pomůžou pochopit podstatu života řadě hledajícím, otevřou jim oči. Jako mě otevřely oči knihy Luizy Hay, Reného Egly, Dr. Murphyo, Waltera Lubecka, Kurta Tepperweina, Barbel Mohr, knihy S + S Baginských, .....a jiných.

Církev pomalu zaniká, nachází se momentálně ve smrtelných křečích, proto nutkavě popouzí svoje ovce, aby přivedly další lidi do stáda zavřeného v ohradě, ze které není rozhled do opravdového světa.
Rozpadá se nepozorovaně od té doby, co Pluto rejdilo Střelcem, již je jen pomalu hnijící neužitečnou a nejedlou houbou vyrostlou na tenké podehnívající noze, která se jedhoho dne nevyhnutelně zřítí k zemi.
Návrat nahoru
Zobrazit informace o uživateli
Zbultran
Spisovatel na n-tou :-)
Spisovatel na n-tou :-)


Registrace: 21.9. 2004
Příspěvky: 1274

PříspěvekZaslal: pá červenec 11, 2008 9:17 am    Předmět: Citovat

Teda tak ctu ty reakce a pripada mi to taky tak trochu fanaticke. Teda fakt nezlobte se proto na mne Embarassed .

Precetli jste si to, co Mrazik napsal? Ja na to nemel cas a tak jsem jen precetl uvod a pak jsem to zbezne prosel. Nicmene to co pise o Hitlerovi, (vy co mate Walse nastudovaneho, je to pravda?) z toho nic dobreho nevyplyne.

Mne na Mrazikovych prizpevcich vadi, ze jsou moc dlouhe a tak nejak priliz vedecke, jakoby to nebylo az tak od srdce, ze ma Mrazik priliz velkou snahu o vedeckou preciznost. Mozna i to vyprovokovalo reakce v tom tonu, v jakem jsou.
Návrat nahoru
Zobrazit informace o uživateli Odeslat e-mail
mamka
Spisovatel na n-tou :-)
Spisovatel na n-tou :-)


Registrace: 20.11. 2002
Příspěvky: 717

PříspěvekZaslal: pá červenec 11, 2008 12:38 pm    Předmět: Citovat

Zbultrane, nezlobím se Very Happy .
Mně spíš připadá fanatické, když se tu prezentuje Mrazík tak, jak se prezentuje. Připadá mi fanatická touha, kterou se snaží on a jeho soukmenovci spasti Rendyy z pařátů ďábelské reiki.

A k HSB? Četla jsem je dávno, hned jak se objevily v ele verzi. Jestli tam je to o Hitlerovi, si fakt nepamatuju a nemám v úmyslu se k nim vracet.
Daleko nebezpečnější než tahle zmínka, mi připadá současná všeobecná podpora společnosti militantnímu chování jiného šílence se stejnými úmysly - totiž světovládce.
Návrat nahoru
Zobrazit informace o uživateli
okenko
Spisovatel na n-tou :-)
Spisovatel na n-tou :-)


Registrace: 19.4. 2005
Příspěvky: 372

PříspěvekZaslal: pá červenec 11, 2008 1:20 pm    Předmět: Citovat

Na reikiweb chodím proto, že se zde potkáváme na základě reiki, které praktikujeme bez toho, že by nás rozdělovala víra.
Mrazík udělal to nejlepší, co uměl. Diskutoval se svými přáteli, pročetl první knihu HSB, vyjádřil se. V mnohém má, pro sebe, jako věřící člověk, velikou pravdu, osobní svoboda má i úskalí.
Nevím, zda Mrazík praktikuje reiki, páč to je pojítko této komunity.
Reiki funguje nám všem, byť budu dávat evangelíkovi jako katolík.

A z toho mám radost.
Návrat nahoru
Zobrazit informace o uživateli Odeslat e-mail
mamka
Spisovatel na n-tou :-)
Spisovatel na n-tou :-)


Registrace: 20.11. 2002
Příspěvky: 717

PříspěvekZaslal: pá červenec 11, 2008 1:48 pm    Předmět: Citovat

Okénko, souhlasím s tím, že se tu setkáváme hlavně kvůli reiki. Tebe a ani nás ostatní zřejmě neovlivňuje víra a spojuje nás právě reiki.
Jenže v tomto případě jde o něco jiného. Jak sis mohla všimnout, Mrazík se nás snaží, díky své víře, přesvědčit, že si zahráváme s něčím nebezpečným a ďábelským.
Na tvém přístupu je přesně vidět, jak církevní ideologie dokáže "omámit".

Na Reikiwebíku si cením toho, že žádné téma dosud nebylo tabu. Nežijeme jen praktikováním reiki, protože jsme zasazeni do lidské společnosti, jejíž problémy se nás nutně dotýkají.
Možná ty dokážeš žít pouze reiki, oddělit se od okolního světa. Já to nedokážu a ani nechci. Zřejmě ve mně pořád silně přežívá potřeba být součástí veškeré lidské společnosti...tudíž mne zajímá i život za třecími stěnami mého reiki a okolního světa. Úmyslně používám slova "třecí", přestože je tak já zrovna nevnímám, ale spíš ten okolní svět. Za úspěch budu považovat, když se ty hranice budou neustále posouvat ve prospěch reiki světa a přestanou být "třecími plochami".
Návrat nahoru
Zobrazit informace o uživateli
okenko
Spisovatel na n-tou :-)
Spisovatel na n-tou :-)


Registrace: 19.4. 2005
Příspěvky: 372

PříspěvekZaslal: pá červenec 11, 2008 2:22 pm    Předmět: Citovat

Mamko,
nic mě neomámilo, ale jakmile budu dávat pozor na to, co nás rozděluje - přitahuji to. Já vnímám pro sebe důležité vnímat to, co nás spojuje, a to je zároveň i potvzení mého vnímání Neala. Viděla jsem jednou soupis registrovaných církví u nás. Nepočítám sdružení. Koexistence je možná bez vzájemných poměřování sil. Mrazík zastupuje svoji komunitu. V tomto vstupu. Přesto si umím představit s ním jít na houby. Napadáním různých stanovisek víry se ocitnu ve slepé uličce. Jestli-že jeho příspěvek pro někoho z nás znamená přihlášení se do jeho komunity, není to ani špatně, ani dobře. Tím vyjadřuji dle mého názoru totéž, co ty? M.
Návrat nahoru
Zobrazit informace o uživateli Odeslat e-mail
mamka
Spisovatel na n-tou :-)
Spisovatel na n-tou :-)


Registrace: 20.11. 2002
Příspěvky: 717

PříspěvekZaslal: pá červenec 11, 2008 2:40 pm    Předmět: Citovat

Okénko, snad tě už chápu Laughing. Možná se nedokážu smířit s tím, když někdo přijde na RW vykládat, že jsme div ne posedlí ďáblem a že reiki je něco špatného. Beru to jako konfrontaci. Asi to není z mé strany příliš rozumné, ale už jsem taková Embarassed .
Na těch houbách by mi bylo taky fuk, čemu Mrazík věří, pokud by se mně nesnažil přesvědčit, že hřib satan je lepší než křemenáč.
Přesto, co jsem psala o Jehovistech, mám teď přes ulici zrovna rodinu Jehovistů a nijak mi to nepřekáží v komunikaci. Samozřejmě do té doby, než se budou snažit přesvědčovat mne, že můj způsob života a vnímání světa je špatný...
Okénko, nějak se nemůžu zbavit dojmu, že nechceš vidět, proč sem na web Mrazík přišel....
Návrat nahoru
Zobrazit informace o uživateli
okenko
Spisovatel na n-tou :-)
Spisovatel na n-tou :-)


Registrace: 19.4. 2005
Příspěvky: 372

PříspěvekZaslal: pá červenec 11, 2008 2:55 pm    Předmět: Citovat

Vnímám, proč sem přišel a přesto se skláním nad jeho prací. Nebouchnul sem pár krátkých frází, ale vypracoval ucelený svůj pohled. Tím jsem také pochopila, proč pro mnohé věřící je Neal jako červená nit. Za to jsem mu vděčná.

Já a sbírání hub:S houbama jsem neškodná, sbírám všechny a přátelé mi nakonec vytřídí ty jedlé. Má to výhodu, já se raduju celou dobu nad plným košíčkem. Very Happy Very Happy Very Happy
Návrat nahoru
Zobrazit informace o uživateli Odeslat e-mail
Zbultran
Spisovatel na n-tou :-)
Spisovatel na n-tou :-)


Registrace: 21.9. 2004
Příspěvky: 1274

PříspěvekZaslal: pá červenec 11, 2008 4:49 pm    Předmět: Citovat

Mrazik:
Citace:
Když to předběžně shrnu, tak hlavní blud Walschových knih spočívá v tom, že Walsch relativizuje morálku, čili nerozlišuje dobro a zlo a tvrdí, že všechno je dovoleno a že všechno je Boží vůle. Walschův Bůh tedy nevede člověka k žádné zodpovědnosti za své činy.


Souhlasim s tim, ze relativizovani moralky je velka nedobrota.

Mrazik:
Citace:
Jenomže my už i ze svého srdce a ze své přirozené mravnosti víme, že si nemůžeme dělat úplně co chceme, a to proto, že některá naše přání prostě nejsou dobrá, nýbrž sobecká. Od Boha máme dar svobodné vůle, ale máme k ní dáno také svědomí, intuitivní schopnost rozlišovat dobré a zlé.


Ano, svedomi je treba poslouchat a ne umrtvovat.

Jen mi vadi pojeti "Mrazikova" boziho trestu. Buh podle mne nas netresta, jen tu stanovil nejaka pravidla, nejake mantinely, a sdelil nam ve Svatych knihach, co mame konat a co ne.

A kdyz se podle techto doporuceni neridime, prijde reakce, stejne tak kdyz neposlechnu a skocim z prvniho patra, nabiju si hubu a kdyz ze sedmeho zabiju se. Neni to ale proto, ze nas tim Buh tresta, jen jsme se rozhodli ignorovat pravidla a tedy za sve spatne rozhodnuti neseme nasledky. Je to ostatne dusledek svobodne vule cloveka, kterou dostal od Boha.
Návrat nahoru
Zobrazit informace o uživateli Odeslat e-mail
Zobrazit příspěvky z předchozích:   
Toto fórum je zamknuto, nemůžete zde psát ani upravovat příspěvky!   Toto téma je zamknuto, nemůžete zde přidávat odpovědi ani upravovat své příspěvky!    Obsah fóra Reikiwebík -> Vše ostatní, ale o Reiki Časy uváděny v GMT + 1 hodina
Přejít na stránku 1, 2  Další
Strana 1 z 2

 
Přejít na:  
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra.
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru.
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru.
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru.
Nemůžete hlasovat v tomto fóru.


Powered by phpBB © 2001-2003 phpBB Group
phpBB port v2.0.7 based on Tom Nitzschner's phpbb2.0.6 upgraded to phpBB 2.0.7 standalone was developed and tested by:
ChatServ, mikem,
and Paul Laudanski (aka Zhen-Xjell).

Version 2.0.7 by Nuke Cops © 2004 http://www.nukecops.com




Web pohání Copyright © Redakční systém UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena.
Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.31 sekund