Téma: otec

[samanka]

Každý kdo něco řeší z minulosti vždycky narazí na téma otce, matky nebo obou.
V každém případě je takovou současnou módou mezi muži mít další várku potomků mezi 50 a kdyby to šlo, tak nejlíp stovkou. Rozumím důvodům, které k tomu vedou budoucí otce a ty bych raději nechtěla rozvádět. Spíš mě zajímá pohled z hlediska dětí. My řešíme svoje rodiče, kteří jsou starší o 20, 30 let a nedovedu si představit, že by byl můj zproditel o 70 let starší (čerstvý trapas z MHD, kdy jsem jednomu známému přisoudila vnouče školního věku, načež vyplynulo, že to je potomek, druhého cca 2 měsíce starého má doma).
Takže ráda bych vyprovokovala názory ostatních na danné téma, nevím jak bych přesně formulovala otázku. Připadá mi to jako dost divná móda
a pravděpodobně dost práce do budoucna pro zdejší mlaďochy.
Nebo už jsou otcové přežitek?
Zvlášť by mě zajímal názor Damaa, který může vidět tento trend z obou stran.
Ale nechci se Damaa nějak dotknout, aby bylo jasno.

šamanka

[sunnyi]

Zdá se, že otcové se přežitkem opravdu stávají. V Americe frčí spermobanky, začíná to prý už i u nás. Znamená to, že zdegenerujeme?

Mirek

[okenko]

Díky, Šami, za zajímavý námět. Nejsem Damao, ale napadlo mě: Jsou-li u děcka určující první tři roky života, tam otec bude. V současné době, kdy rodina prožívá krizi, pravděpodobně v pozdějším věku už rodiče vědí, pro co se rozhodli. Stále mi jde hlavou věta, kterou jsem četla u Walsche. Mladí děti zplodí a hlavní díl výchovy by měl být přesunut na jejich rodiče - už mají zkušenost a trpělivost, mají co předat. Jsem zvědavá na diskusi. M.

[Renata]

AHoj Šamanko,
nevím, těžko říct. Mí rodiče mě měli v tebou udávané toleranci a přesto byli o tršolinku starší než rodiče mých kamarádů a spolužáků a jako malé holce - tak do těch 10 let mi to bylo někdy zvláštně nepříjemné. Spojovala se tam láska k mým rodičům, lítost že nejsou tak mladí a možná svým chováním takoví jací byli rodiče těch druhých (dovádění a blbnutí), stud a pocit viny že si takové myšlenky vůbec připouštím a když na to mezi dětmi přišla řeč, tak vehementní zastávání se mých rodičů.
Nebylo mi to příjemné. Ale vše má svůj důvod. jako dítě jsem to nevěděla.
Mám známé, které měly rodiče opravdu hodně staré - tak kolem 50. Vadilo jim to taky, hlavně pak ve věku, kdy se ozývala puberta a ze strany rodičů byla přísnost, nepochopení, velké vzdálení se.
Jedné z nich pak v tomhle věku i ten starý tatínek zemřel, což byla ztráta taky dost velká.

V rozhovorech se slavnými někteří z nich uvádějí na dotaz, jak vidí ten rozdíl a co kdyby zemřeli dřív než jejic hděti dospějí tyto osobnosti uvedly ve většině názor, že kdyby už k něčemu takovému došlo (konečně stát se to může i mladému), je tam přece ještě ten druhý partner. Nějka mi to přijde, že si pořizují děti pro svoji potěchu, pro sebe ale zapomínají na dítě a co je pro něho dobré.

Neodsuzuji to, ale moje představa to není. Děti potřebují mít rodiče vedle sebe a marná sláva, čím starší věk, tedy obecně vzato, vyjímky určitě jsoua budou, postupně nestíhá být vedle svých dětí. Ve 40 - 50 se začínají ozývat únava, některé civilizační nemoci, problémy spojené s opotřebováním organizmu.

Vidím to ve školce. Sice pořád udělám v pohodě kotrmelec,stojku, hvězdu, hraju na honěnou, děti vyžadují, abychom jako učitelky hrály pohybové hry s nimi - užijí si daleko víc legrace a je to o něčem jiném, když jsme s nimi a ne jako autorita a jen dozor. A řeknu vám, je to rozdíl tohle zvládat v 18, kdy jsem nastupovala nebo teď ve 44 letech.

Takže můj názor je ten, že biologické hodiny člověka jsou velice dobře uzpůsobené kdy je nejlíp si dítě pořídit a jestliže tu je funkce rodiny, tak by měla být brána zodpovědně. Takže i s výhledem a představou jak to budu všechno zvládat až mi bude o 10 víc. Možná tvďárna, ale to je moje stanovisko.

Vidím totiž ty problémy, kdy děti vychovávají v pěstounské péči prarodiče , nijak staří a mají co dělat, jsou rádi, že alespoň půl dne mají čas na domácnost, svoje pochůzky po lékařích, údržbu domu, v době kdy jsou děti ve školce a pak se dětem zodpovědně věnují ale je vidět jak jim to dává zabrat. A matky a otcové puberťáků vědí, že předškolní děti to je jen procházka růžovým sadem a přežití puberťáků pro rodiče ve "standardním věku" je dost náročné , natož pro někoho, komu bude zrovna v tu dobu 70, 80.

[Damao]

No, abych pravdu řekl, také jsem na to měl původně zcela vyhraněný názor (zcela jiný než dnes) ale mnohé z mých zaručeně platících zásad jsem už dokázal vzít zpět a jedna z těch zásad se týkala dětí po 50, ta byla mezi těmi už neměnnými téměř 8 let.
Proč jsem ji změnil a co jsem vzal v úvahu:
1. Není důležité, kolik času žije dítě vedle svých rodičů, ale kolik lásky se mu od nich v tom čase dostane.
2. Děti jsou tím činitelem, který rozhoduje o podmínkách do kterých se narodí. Nejde-li o to, mít děti za každou cenu, když si to rodiče spontánně přejí, aniž by si z toho dělali modlu svého života, tak nejspíše je nějaký důvod ve Vesmíru, proč se takovým rodičům dítě narodí.
3. Je důležité, zda dítě je nějakým "nástrojem" - ať už reklamním trikem (zpěváci, herci), nebo něčím, co má zachránit či vyspravit lámající se partnerství, nebo jakousi pojistkou, jak o tom bylo výše napsáno. Nebo zda je prostě korunou láskyplného partnerského vztahu.
Svůj současný partnerský vztah cítím jako ten druhý případ - a je koneckonců ještě jeden člověk (krásná a jistě odvážná mladá žena), který se mnou tento názor zatím sdílí.
Samozřejmě, že dělat stojky a metat kozelce s mým synem, který se - jak věřím - na podzim narodí, asi nebudu, ale jde o to, zda právě ty kozelce a stojky jsou tou věcí důležitou. Vnímám, že dítě v každém období svého dětství něco očekává a dnes se domnívám, že dokážu správněji než za mlada rozeznat, co to je - a jsem připraven mu to s láskou poskytnout. Vedle dnešního ideálu "stále mladí a výkonní" možná existuje ještě jiný ideál moudré lásky - ten se usiluji naplnit.
A ještě - za sebe - dodávám, že mi nedávno v mé bance řekli, když jsem si měnil podpisový vzor, že mi bude platit až do roku 2099...!
"Dobrý program!" dodal jsem.
Možná to chtělo jinou otázku: Proč si některé mladé ženy vybírají jako své protějšky starší partnery. U mě to určitě není ani kvůli penězům, ani kvůli popularitě - ale proč to tak je, na to jsem ještě nepřišel.

[Dzarmi]

Protože to nejsou malý telátka o který se krom svých dětí musí starat jako o jedno s těch dětí.
Samozřejmě to neplatí vždycky.

Džarmi

[gzam]

Hmm anebo , to může být tak ,že ty holky vedle sebe potřebují "tatínka".Několik takových s nevyřešeným vztahem k otci jsem potkal.

[samanka]

Damao: taky výborná otázka. Pominu, že většina krásných mladých žen si vybírá starší partnery, kteří skutečně asi ničím báječným kromě moci, konta a slávy neoplývají (herci, politici, mafiáni).
Pochopitelně vyjimkám hurá.
Navíc když se potkávám s muži těchto ročníků, tak jsou často bručouni, negativci, nic jim není dost dobré, všechno je bolí...
Alespoň ty mladší ročníky zůstávají volné...

šamanka

[Dhanyavad]

ze to vsechno funguje oboustranne..jestlize mlada zena hleda "tatinka", bude zrejme zase tatinek hledat "dcerunku" - to znamena, ze jemu zase vyhovuje, pokud partnerka uznava jeho zivotni zkusenosti, apod.

Proc ne, pokud to funguje...problem nastava tehdy, kdyz se jeden z nich posune a prestane mu takovyhle vztah vyhovovat a ten druhy na takove zmeny pristoupit nedokaze

[Mirek]

Šamanko, je mi 47 a v posledních pár letech lituju, že nemůžu vrátit čas do doby kdy se děti narodily s tím, že bych znal a měl prožito to co teď ale bylo mi těch cca 26. Myslím, že bych si děti užíval úplně jinak.

Mirek

[Damao]

[Renata]

hmmm, beru, každý máme právo na názor. Určitě je rozdíl v tom, jestli se jedná o dítě jako nástroj k něčemu a nebo je opravdu jen plodem lásky obou partnerů. Ale vždycky je to tak jak má být a nejde říct - je to špatně a je to dobře. To co vnímám já , která s oplodněním problém neměla jako nedobře, tak ta , která po dítěti touží a nemůže (tedˇvynechám hledání příčiny Proč) to vnímá dobře a správně. Ona to ve své situaci zatím jinak vnímat neumí a nelze ji za to kárat. To je jen jeden z aspektů.
Jenže zatím se tu většinou píší názory rodičů. jak známe všichni, tak každý jednu a tutéž situaci a věc vnímáme úplně jinak. Jestli měl někdo z vás taky spíš starší rodiče, bylo by zajímavé rozvést diskuzi i z toho pohledu dítěte. Jak to vnímalo ono. Co dítě, to jiný pohled. (konečně, naše děti mají také úplně odlišné pocity z našeho výchovného působení. CO my jako rodiče myslíme že děláme v zájmu dobra a lásky pro své děti, ony to vnímají úplně jinak a z pohledu Celku je to zas úplně jinak.Kde je pravda? Všude a nikde.

[zdenkaabc]

Je mi 40 let a manžel je o 25 let starší. Máme dvě děti 17 a 14 let. Prvních 10 let bylo báječných a bezproblémových až jsem se kolikrát divila kamarádkám proč mají nějaké rodinné problémy. Poslední dobou to skřípe a jsme spolu prakticky jen kvůli dětem. Ale nemyslím si, že je tato krize způsobena věkovým rozdílem. Prostě se pár let zajímám o duchovno a manžel zapřísáhlej ateista to nějak nemůže pochopit a zkousnout.

Starší muži se mi líbí snad od 15 let, jestli se mi budou líbit padesátníci i za 30 let, kdoví??? Pak holt budu na zajíčky

[Hyter]

Tuhle diskuzi jsem dnes zachytil v pocatku, jen jsem nemel cas reagovat. Ale aspon jsem mel cas o tematu premyslet...
Kdyz si ted procitam vase nazory, vidim ze co jsem chtel napsat uz tu padlo, takze bych se opakoval...
Z meho soucasneho pohledu je mi ale nejblizsi nazor Mirka.
Take bych si to uzival uplne jinak. Neudelal tolik chyb a neublizil svym detem...
Hyter

[Renata]

Hyter:...a proč si myslíš že vzniklo rčení "po bitvě je každý generál"?
Všichni ti, kterým docvakne, že něco "podělali" ve své výchově, ale nejen tam, i jinde, by rádo vrátilo čas. Jenže , kdybys měl takové znalosti a "věděl bys", tak bys prožíval zas něco jiného co bys nevěděl. Učíme se všichni. Děti od nás a my od dětí. Nikdy není pozdě na to udělat vstřícné kroky a něco změnit. Stejně tak jako ty máš rád svoje rodiče, i když mají svoje mouchy a možná teD´s odstupem času ti v některých svých reakcích přijdou dětinští nebo umínění, nádherné na tom je, že když je dokážeš přijmout takoví jací jsou a jsi rád, že to jsou oni, kdo si může říkat tvůj táta a tvoje máma, pak jim rád odpustíš tyhle věci, protže víš, že to dělali všechno jak uměli nejlíp, jak se to naučili oni ve svých rodinách a s přesvědčením, že to dělají dobře. Děti dokáží odpouštět, i jako dospělí máme potřebu mít svou mámu a tátu rádi a neznám nikoho jiného, kdo by nás i jako ostřílené kozáky ve věcech vztahů dovedl mistrněji rozhodit než naši rodiče. Máme je proto méně radši? Vždyť k nám patří, my patříme k nim, tvoříme kousek něčeho, čemu se říká Jednota.
Jestli teDˇvidíš nějaké chyby (a znám to osobně moc dobře), nic Ti nebrání v tom, abys svoje chování měnil, děti to vycítí a budou za to rádi, i jako dospěláci. Nidko tu nejsem dokonalí a máme se učit. Učení je vývoj, proces. Těžko říct, kdo je učitel a kdo žák, protože se učíme od sebe navzájem. Když chceme. A pochopení, přijetí a Láska dělají zázraky.

Já se před nedávnem taky pobavila - díky svojí mamince. (tátu už nemám). Vypravovala, jak potřebuje sehnat tyčky k rajčatům, že v Hradci prodávají nějaké, ale za 50,- jedne kousek, žebyla i na pile, ale tam že to musela přehrabávat a že s bídou našla 3 kousky. Tak jsem jí nabídla, že e zeptám kamarádky co dělá na pile u nás. "Jasně". řekla kamarádka, "máme, jsou opracovaný, za 3 koruny kus, 2 metry dlouhý. jsou v balíku po 20 kusech -chceš to? " mamka bla nadšeně pro. Tak jsem zajela pro balík tyček, nacpala je do toho našeho" Pežútka 205" a domluvila se se švagrovou, která jela zrovna ten den na Hradec , že to mamce hodí jejich kombíkem i na zahradu. Tyčky nádherný, ohoblovaný, jedna jako druhá.
Když jsem se ptala pak mamky, jak tyčky a a rajčata, jestli se skamarádily, tak mi na to řekla: "No, děkuju, to jsi hodná, ...ALE JE VIDĚT, ŽE JSI JE NEVYBÍRALA SAMA, PROTOŽE TAM BYLY 3 SE SUKAMA!!!!"
Tak jsem se jen pousmála a no coment.....Hned jsem si uvědomila to zrcadlo a ta svoje "ale"
Zanedlouho mamka taky skoušela bodovat , když se dozvěděla, že k ní v pátek jako obvykle nepřijedeme, protože jedu do Prahy na reiksraz To jsem cítila v jejím hlase to přemáhání...Řekla jsem jí, že se jí pak zas ozvu. V sobotu jsem volala a ten takvoý vyčítavý podtón se nedal přeslechnout A pak nakonec otázka: "Ale v pátek se stavíte, ne? "
Vážení, fakt neznám nikoho jiného, kdo umí mistrně zkoušet vybudit pocity viny u svých dětí, jako jejich rodiče)))))))))A miluju je takoví jací jsou.
Když slyším naše děti, jak mluví s námi, no tak je to úplně stejné - chvilku nás poslouchají a pak řeknou: "Víš co, nedělej si strosti, my se postaráme". Kdy se nadechuju abych něco dodala, tak mi do toho vstoupí opět a důrazněji řeknou"...ti říkáme že se postaráme". A aby mě pošťouchly, tak dodají s úsměvem. "Seš jako babička".Když takhle mluví s manželem, tak pak za mnou přijde a říká. "To je jako když mluvíš do dubu. Kouká skrz tebe a myslí si svoje." To, že my jsem kdy si dělali ty svoje trucy, chtěli mít tu svoji pravdu a ukázat všem, že jsme taky dospělí a že to dovedeme i bez rodičovské opory, to je už někde odváto větrem
Ale pánové, nejhezčí na tom je, že se i přes ty všechny kopance ve výchově oba potomci rádi vracejí, mají potřebu s námi sdílet svoje radosti, a starosti nám sdělují jen když mají pocit, že potřebují slyšet náš názor. A ještě víc potěší, když řeknou že ta naše rada se jim hodila. Mají svobodu, pocit, že my jim věříme a asi proto se rádi "přiletí do rodného hnízda ukázat". I přesto, že jsme nadělali spoustu kopanců v té své výchově.

Dostala jsem od Zbultrana knížku od Hrocha a o jeho putování, věnovanou mamince.......No, to nemá chybu. To, co by mohl o svých rodičích napsat každý z nás, by bylo na román. A ti, kdo už mají dospělé potomky by se pak mohli bavit nad dalším pokračováním, které by sepsaly jejich děti.