Jsou něčí pocity pro nás podstatné? Vlastně nejsou.

[Krabas]

Ráno když jsem trávil svojí každodenní hodinku v autě při cestě do práce, tak jsem přemýšlel nad tím, co mi napsala Šamanka tady na fóru a vzniklo mi z toho takové neučesané myšlenkové pásmo, které jsem potom jen velmi ztěží přepsal na papír. Zdá se to dost chaotické a některé věci mi z toho určitě vypadly.

Šamanka napsala:

"Krabas: aha, klasika. Milion řečnění a konkrétního nic."


Cítím tvoje určité zklamání šamanko, to je v pořádku. Cítím to také.
Pomocí druhých poznáváme svojí duši. Zklamání je pocit nebo emoce? Asi pocit, tedy signál čehosi od naší duše.
Pocity jsou důležité pro poznání sebe sama, svojí duše, svojí podstaty. Emoce zas pro poznání naší mysli, naší psychiky.
Každý den bychom prostřednictvím okolí měli poznávat sami sebe, svoje pocity. Je to krásný proces. Tajuplný a neskutečně nádherný. Těch pocitů, myšlenek které to vše doprovází.

Některé pocity jsou nepříjemné. Signál, že se naší duši něco nelíbí, že něco je v nepořádku. Jenže mi se bojíme podívat se této pravdě do očí, bojíme se nepříjemných pocitů, bojíme se je zkoumat. A přitom k tomu patří. Patří k tomu, abychom poznali části sebe, naší duše. Nejsou jenom příjemné pocity. Tam jsme rádi doma. Ty nepříjemné nám ukazují, že tady něco není v pořádku, že tady musíme ještě koumat, poznávat, mít hodně otevřené oči.

Lidé dělají chyby, z toho pramení spousta našich negativních pocitů. Víme, že to není správné ale přesto se to děje. Proč? Máme v sobě spoustu špatných programů, software není optimálně naladěn, je v něm spousta virů a prázdných míst. A tyto viry či prázdná místa způsobují či jsou způsobeny (nevím co bylo dřív) že nechceme vnímat či špatně chápeme nepříjemné pocity. Bráníme se dívat na neznámé části naší duše, které nám nesou nepříjemné pocity. A to vše vede k tomu, že místa slepých míst našeho vnímání a chápání začnou vyplňovat naše emoce. Negativní emoce. Začneme být agresivní protože se nám – na sobě - něco nelíbí, protože to neznáme a tak se toho bojíme. Ne tohle nejsem já, ne tohle já nechci. Začneme se rozčilovat, nenávidět, závidět a chceme se vším a do všeho praštit. A to jenom proto, že něco v okolí, nám ukázalo část naší osobnosti, kterou moc neznáme, něco co se v temnu v koutku krčí a chce být přitom poznáno a milováno stejně tak, jako to ostatní. Jenže nás neznámé věci straší.
Rychle od toho pryč, emoce nám pomůžou, jsou to přece velice silné a jednoznačné energie. Vytlučeme klín klínem, rychlá úleva přijde.
Veškeré okolí nám pomáhá poznat sama sebe. To že někoho milujeme a zdá se nám úžasný a cítíme vedle něj tolik nádherných pocitů je jen proto, že část naší duše je nádherně a vroucně milující. Ten objekt naší lásky není tou příčinou. Ani o tom všem nemusí vědět. On je jenom tím vhodným zrcadlem, vhodně naladěným, které nám odráží tyto naše specifické vlny – vibrace.
Jenže my těch vibrací vysíláme podstatně víc. Situace jsou různé, zažíváme různé stavy, než je jenom jeden, kdy jsme v pohodě.
A každý objekt nám vrací jen určitou část. Takovou, kterou má s námi nějakým způsobem společnou. Je něco, co lidi spojuje. Určitými vlastnostmi, příběhy, myšlenkami. Třeba i vzhledem. Auto, pocit, design – vzhled, funguje to při koupi auta? Musí to auto s vámi rezonovat, abyste si jej koupili?
Agresivní řidič se vždycky na silnici pohádá s podobně smýšlejícím a psychicky či duševně naladěným člověkem. Vysílat můžeš kde co, ale jen podobně fungující člověk ti to odrazí zpět. Odlišně naladěný člověk s jinými předsudky, s jiným životem a jinými zážitky (nebo i tím vzhledem J) to má úplně všechno jinak zpracované a tak nad tebou mávne rukou a nereaguje na tvé vlny. Není ale o nic lepším člověkem než ten, kdo si tě všímá a posílá ti něco, co se ti nelíbí. Je to pořád jenom a jenom tvůj pocit (či emoce – podle toho jestli se bavíme o duši či mysli), tvůj domov, ať už příjemný či nepříjemný.
Hranici příjemna a nepříjemna určuje náš program.

Hitler dal lidstvu kdysi nové náboženství. Náboženství nadřazené rasy. Velká rasa a velká říše. Bohužel použil spousty mocných duchovních symbolů starého Egypta. Hitler byl součástí duchovního spolku, z poznatků z něj postavil svůj nový řád. Vytvořil tak mocného démona s kterým některá současná mládež nadále spolupracuje.
Naše podvědomí nerozlišuje mezi skutečností a iluzí. Vše je pro něj skutečné. Je Reiki iluze? Jsou nově nachanelované energie iluze? Jsou andělé a jiní pomocníci iluzí? Je něco z toho vyjmenovaného skutečnější než to druhé? Někdo tvrdí že ano. Ale pokud si někdo něco vytvoří, pak to podvědomí bere jako skutečné a pak to tedy musí fungovat. Podvědomí přece pomáhá tyto věci realizovat. Že by si každý mohl vytvořit toho svého pomocníka, anděla, svojí vlastní energii a s tím pak pracovat? Bude to tedy fungovat, když podvědomí nerozlišuje mezi námi vysněným – iluzorním a mezi všeobecně považovaným jako reálné. Je klasické Reiki jedinou realitou, je reálnější než například nové energie? Jak lze toto posoudit? Čím?
Kde je pravda našeho života? Jste tu proto, že nám byl dán život a ten za každou cenu musíme hájit hlava nehlava a třeba i zabít člověka, abychom my, náš život přežil? A nebo je naším cílem být zde na Zemi abychom měli možnost odčinit něco, čím jsme se provinili proti Božímu řádu? Proč to všechno, když Bůh nás všechny bez vyjímky miluje takové jací jsme? Není snad duchovně lepší být obětí než ten na druhé straně, co páchá to příkoří?

Krab

[samanka]

Krabas:
Hmmm sice jsem nepochopila jak filozofie o životě souvisí se mnou, ale budiž.
Udělala jsem v životě zkušenost být opatrná na všechno SUPER. Reklamou komerčně materialistickou počínaje a duchovně-euforickou konče. Protože jsem více člověk praktický než filozofický, ráda se ptám na praktickou stránku věci. Tedy když mi někdo něco vychvaluje do nebes, prostě se zeptám na konkrétní výsledky konkrétních lidí a pak si udělám obrázek nebo vlastní zkušenost.

Máš pravdu Krabasi, v tomhle jsi mě zklamal. Něco jsi slíbil a nedodržel.
Jak by řekl proslulý LW: mám dojem že máš strach. Lekl ses svého slibu, který nemůžeš dodržet a kamufluješ to mojí maličkostí. Teď mě tu napadá souvislost s tím co jsi tu psal výše. Ano s tím Hitlerem a nadčlověkem. Protože přesně tohle se tu občas dočtu: nadlidé vibrující jakýmisi nadoblačnými energiemi a jakýsi NAD systém zvaný Shamballa (který může být funkční to nepopírám, nevím ovšem nakolik je tak vyjímečný - a když nevím, tak se zeptám. Třeba tebe, protože LW mi tu dával i info, které nebylo tak úplně v souladu s tím co v té době věděl sám). Systém tak vyjímečný, že řeší vše na co si vzpomeneš od vyrážky přes psychické poruchy až po karmu. A někteří jeho vyznavači zatracující moje milované reiki jako něco podřadného.

Pro tohle všechno jsem se ptala.

šamanka

[Krabas]

aha šamanko.

jestli chceš, pošli mi na sebe maila, napíšu ti. Můžeme úplně všechno probrat.

shamballa1024@gmail.com

[samanka]

Krabas: mám poste@centrum.cz. Budu na netu zase až v pondělí, takže odpověď může mít zpoždění.
Ale raději bych měla veřejnou diskuzi. Přidáním názorů ostatních se člověk na problémy může podívat z nečekaných úhlů a že je tu vždycky dost lidí s opravdu zajímavými názory. Za svoje, byť třeba někdy docela ostré nebo ne moc chytré názory se nestydím.

šamanka

[Lightworker]

[okenko]

Šamanko, nevím, jak přesně se vyjádřil Krabas ohledně svého slibu. Stejně spíš reaguji na SLIBY. Ty podvědomé, vědomé, pouze řečené. Vzhledem k tomu, že žiju ve stále změně (mládneme, děti jsou vyšší, platy rostou, přátelé se mění, chleba má jinou chuť... )))) , jsem na slib jako takový hodně opatrná. Je kdokoli z nás schopen slíbit , že udělá toto a nebo nikdy toto? To se příčí vývoji a změně. Já za sebe mohu jedině říci - udělám vše proto, aby, atd. Slib - to zní hrozivě. Nemusí být ani manželský, že? Jak jsi na tom s dodržením slibů? Jak moc Tě sváže jejich nesplnění? Píše dooost odpovědný člověk, který se tak snažil vždy dodržet to, co slíbil. Vývoj mi ukázal, že raději udělám než slíbím. Papa, M.

[TomasKl]

[Renata]

jojojooo, slibování, to je nemoc. Na to si už dávám pozor, protože jsem si uvědomila, jak ve chvatu jeden něco slíbí támhletomu , něco tomu a nakonec zjistí, že na to nemá kdy.I kdyby chtěl. Taky se mi to mockrát povedlo. A přitom mne štvalo, když někdo sliby nedodržel. Ale je to taky lekce. Teď se snažím nic od druhých neočekávat a když už něco slíbím, tak to dodržím. TeĎ nemyslím že se chci navážet do Pepy ale jen konstatuju.
Dost špatně pak takové sliby snášejí děti. Ty to pak dají pěkně "sežrat". A klidně pak dodají "jo, ty zas něco slíbíš a ono nic".Dospělákům to možná tak ani nepřijde,protože už v tom kolotoči nesplněných slibů žijí...
Když mě pusa svědí a chtěla by říct že já tohle a ono a no jasně, tak si řeknu: "A můžeš to splnit v co nejbližší době? Máš na to čas? Chuť? Prostředky?Kompetence?" Je to o tom, naučit se taky říkat ne, nemůžu , neumím, nestihnu to, což lidem, kteří rádi pomáhají dá dost zabrat. Pak je v tom i pocit viny.

Ad jestli je lepší být obětí než tím kdo ubližuje-tak to je o pohledu na věc. Z našeho pohledu oběť vyvolává pocity lítosti, sounáležiotsti, ochotě pomoci aspoustu dalších lidských přístupů a postojů. Stejně tak ten kdo ubližuje. Ale z našeho místa vnímání, rozuměj z pohledu teď a tady se to může jevit jako nespravedlnost. Ale z pohledu jako na celek je nutno brát v úvahu i souvislosti které tomu předcházeli. Jenže my lidé máme snahu vše soudit. To nevychvaluji války, hladomor, přírodní katatrofy a tak. To všecho je ale součástí celku a zákonům akce a rakce. Vše má svoje místo, jak černá tak bílá a vše má v sobě něco z protikladu.
Pokud má někdo pocit že by se měl stavět do role oběti a že tím získá svatozář, tak tady volám prrr, proč jsi to dovolil? Mám na mysli věci a události které jsou v naší kompetenci změnit. Ty které jako jedinec ovlivnit nemohu a neumím, je těžší přijmout a nějak na ně ragovat. JSou to lekce života, které jsme si vybrali již před zrozením, to je tedy můj názor, narodili jsem se s nějakým plánem a ten by měl soužit pro rozvoj duše. Ne Ega. To jen krátce k filozofickému rozboru Pepy.
Kdybych měla popsat svoje postřehy z práce se Shamballou, to co mi přinesla, tak určitě to je poznání a zkušenost s dalším druhem intenzity nebo kvality (tím nemám na mysli je lepší či horší) energie. Ač jsem dostala dosti vysoké "zasvěcení", stále nemám právo se nějak rozšiřovat o tom, jak a co to přináší, když moje zkušensoti jsou chabé. SHamballa mi vždycky pomůže velice rychle, dá se říct že za pochodu, ale u ní mám pocit, že jestliže to je "silnější" -nemám na mysli kvalitnější- kalibr, že věci nějak nemůžu sama řídit nebo ovlivňovat. Pokud použiju léčení Sh na někom jiném, vidím stejné pokroky, reakce jako při postupech s použitím Reiki. Reiki mám taky moc ráda, ráda s ní pracuji ale tu spíš využívám kromě otlapkávání druhých a sebe třeba při meditaci se symboly. U Sh bylyvelice intenzivní pocity, prožitky, takové jsem při práci s R neměla. Ale abych řekla že výsledky působení jsou u R nebo u Sh lepší nebo horší, to nemůžu posoudit. Řídím se intuicí a používám co je po ruce a asi nejvhodnější, . Ani u R ani u SH nelze nechat Ego aby vládlo, u SH je to hodně ošetřeno tím, že vlastně neznáš ani symboly. Tady si ještě víc uvědomuješ že jsi jen nástroj, zprostředkovatel, nic víc. Ke svému vývoji potřebujeme ale i to poznání, kdy se Ego nafoukne a my tak dostaneme přes prsty. Nutno podotknout, že nejsem ten, kdo by denně měl čas hodinu , dvě či víc věnovat práci s energií a meditacím a tak. Možná, nebo určitě, kdybych ten čas měla, asi bych měla jiné zkušensoti. Možná , nebo určitě nevyužívám celý potenciál Sh. Ale využívám jej i u Reiki? Kde jsou vlastně hranice využití? Možná bych zjistila jak vysoko můžu díky Sh vibrovat , jak se napojovat někam a na někoho, ale je fakt, že znám spousty lidí, kteří tohle umějí i bez Reiki i bez Sh a jiných metod. Takže tady nemůžu sloužit. Kdybych měla konstatovat co mě posunulo víc dál, těžko říct. myslím že všechno a nějak. Pracuji s mnoha metodami, doplňuji je a myslím že od toho tu jsou. Používám všechno co může v daném momentu pomoci. Rozeberu každý kopanec, protože je pro mne už teď ztráta času je opakovat.Nedělám z ničeho modlu a využívám úplně všechno. Vše má pro mne velkou cenu a svoje uplatnění. A nic není lepší a horší. To není alibizmus, to je zkušenost.

[Krabas]

Ahoj Renýsku,
ten slib si Šamanka vymyslela .
páčko

[Renata]

ahoj, já reagovala hlavně na sliby jako takové, jelkož to byla jedna z mých lekcí relativně nedávných

[samanka]

[Alwen]

Krabas:
v souvislosti k názvu tématu, zda jsou pro mě pocity druhého důležité - já odpovídám, že jsou. Přiznám se, že se mi nelíbí, jak tam odpovídáš, že nejsou. Je to jak kdybys odpovídal za druhé, udělal z toho nějakou všeobecnou pravdu. Možná nejsou pro tebe důležité, ale někdo jiný to cítí jinak. Pro mě pocity druhého jsou důležité, protože mi nabízí možnost se na danou věc dívat jinak, než se dívám já. Zjistila jsem, že právě opačné názory než ty moje, nebo prostě jiné, mě hodně obohacují - dávají mi možnosti osobního rozvoje. Takže jsem jim vděčná. Tak to cítím já.

[blankas]

Reaguju na otázku:

Pocity druhých – jsou pro mě podstatné?
Odpovídám ANO.
Proč?
Protože se mi děje:
když si všímám pocitů druhých lidí, tak cítím co cítí oni, při plném vědomí si, že nejsem oni (čili když mají radost že vyhráli ve Sportce, cítím jejich radost a zároveň vím, že vyhrané penízky nebudu utrácet já/když mají zúžené vidění situace díky stresu vidím to jejich tunelové vidění a zároveň jsem nad tím tunelem a tak mi z toho nebuší srdce jako jim), a tím se učím->
na nějaké vnitřní obrazovce se mi promítne minimálně jedna obvykle však více skutečných zážitků, událostí, stavů z mého života, kdy jsem měla stejné/podobné pocity.
Takže když vidím před sebou skut.člověka, který něco neradostného prožívá v tento moment a buď se mi s tím svěřuje nebo jsem jednoduše svědkem události, čili když jsem do toho teď nějak „zaangažovaná“, tak najednou uvidím na vnitřním filmu ve své hlavě sebe sama v nějaké třeba odlišné situaci avšak pod tlakem podobných pocitů.
Zároveň ucítím vnitřní uvolnění/osvobození svých tehdejších – převážně nepříjemných pocitů, protože něco ve mě jakoby pochopilo, že už není potřeba je tam dále držet.
Je to jinými slovy to stejné co jsi napsal Krabe, o vibracích.
Fígl je v tom, si to uvědomit, a vnímat to vědomě.
Být účasten a přitom v nadhledu.

Někdy se mi i občas daří ukázat tomu člověku přede mnou/příteli, kamarádce, kolegyni, sousedce atd. nejsem žádný terapeut/, který v tento moment nějakým nepříjemným pocitem žije, že se na věc může podívat z jiných úhlů, a ty vypadají jinak, rozhodně ne tak horrorově, jako si konstruují oni ve své hlavě.
(to nevylučuje, že já sama také někdy "nevidím druhý konec" a jsem vděčná, když mě ho někdo ukáže).

Tohle se týká lidí, s kterými se dostanu osobně do styku.
Netýká se to virtuálna, jako je např. diskuse na netu. Nejsem žádný jasnovidec/jasnocitec ? z písmenek cítit pocity neumím. Takže když se mě něco v nějaké diskusi na webu nepříjemně dotkne apod. tak zapřemýšlím, proč že se tím vůbec zabývám, proč tomu věnuji energii, kterou potřebuju jinde.
V tom případě jsou pro mě podstatné pouze moje pocity. Vciťovat se do druhých na druhé straně vituálna je ztráta energie, protože to zůstává nerozřešené moc dlouho, rozptyluje to, prostě se to vědomě snažím nedělat, a když se mi to přece někdy stalo, dělám vše pro to, abych co nejdříve ošetřila to místečko v sobě, které na něco zareagovalo bolestí.Čili v tomto případě je pro mě podstatné věnovat se pouze svým pocitům.
Takže to je o podstatnosti pocitů druhých lidí z mého úhlu pohledu.
Jsem zodpovědný za to, co říkám/píšu/ ale nejsem zodpovědný za to, jak to chápete.

[TomasKl]

blankas

ÚŽASNÉ!

Máš dar empatie a naučila jsi se s ním pracovat tak, že tě to nesvazuje, ale obohacuje a někdy to pomáhá i jiným. Mám z Tvého přízpěvku velkou radost.

[Krabas]

musím podtrhnout to co píše Tomáš, původně jsem se nechtěl dál vměšovat do diskuze kterou jsem počal, ale úžasný příspěvek Blanky mě k tomu nutí. Vystihla přesně můj pocit, dojem a dokonce se nad tím ještě hlouběji zamyslela. A hlavně krásně rozdělila ty dvě věci. Vnímat, neztotožňovat. A co víc, ty poslední věty stojí za to dát je do rámečku.

Blanko jsme na stejné vlně a zvlášť u Tebe mě to velmi těší.

Musím také říct, že všichni jste mi udělali radost svým upřímným zamyšlením. Vaše pocity z nadpisu tohoto tématu mě zajímají.