Strach ze smrti

[Nessy]

Damao,
omluva,pak je u mě nepochopení významu slova "přijmout",pro mne znamená vzít to tak beze změn(něco jako darovanému koni...)

Renato,asi Ti neprozradím,kolik mi celkem je,nějak mě neláká po tom pátrat i když bych věděla jak zatím mě vystačí problémy nasbírané za necelých 33let teť tady,i když jsem občas postrčena žešit i starší

[sunnyi]

Nessy,

Bolest k životu patří. Přijmout bolest s pokorou znamená prostě tuto skutečnost vnitřně pochopit. Bolest nám dává schopnost ocenit, jaký je život bez bolesti. Bolest nám signalizuje, že něco není v pořádku - s naší životosprávou, s naším postojem k sobě samým i k druhým, s naším směřováním v životě, upozorňuje nás na věci, které nemáme v sobě vyřešené, a tím nás stimuluje, nutí nás k tomu, abychom s tím, co nám bolest způsobuje, začali něco dělat.

Člověk může mít pocit, že je zdravý a spokojený, ale potom může přijít něco, co ho z tohoto omylu rychle vyvede. Kdybychom byli úplně zdraví , (myslím po všech stránkách - nejen fyzické, ale i duševní a duchovní) tak už bychom tady na Zemi nemuseli být.

"Myslím že program bolesti si člověk vytvoří sám, mylně se domnívá že je to cesta jeho růstu".

Ano, máš pravdu, někteří lidé to tak mají. Věří, že nemohou růst bez toho, že by trpěli. S tím já nesouhlasím. Na druhé straně ale jen málokdo má takovou víru a vůli, že si dokáže svůj život vytvářet podle svých nejlepších představ a růst, aniž by trpěl. Pro většinu lidí je bolest ostruhami, které jej pohánějí na cestě ke Světlu.

I mnozí velcí mistři, známí z dějin, silně trpěli. A mnozí žáci se od nich proto odvraceli, protože věřili, že opravdu veliký člověk trpět nemůže. Že by měl být nad tím. Když se jednou nějaké ženy, která požívala všeobecné úcty pro svoji neobyčejnou moudrost a věřilo se, že dosáhla již vysokého stupně osvícení, ptali, jak je možné, že i ji sužují nemoci, tak odpověděla, že utrpení je prostě inherentní životu na Zemi.

Mirek

[sunnyi]

"Každým překonáním bolesti, dobytím nové pravdy, ukončeným dnem lásky, každým pohledem na věci, které jsme uviděli naposled v tomto životě, roste v nás pocit duchovní svobody. Nemáme bezpečnější míry svého vzestupu nad toto svědectví o klesajícím tlaku kosmické tíže na naši duši... Není v těchto okamžicích ani určité, slovy vymezitelné radosti ani bolesti, ale hvězdná rovnováha jejich, vědomí bezpečnosti, síly a vlády, slunečné bezvětří klidu a krásy". Otokar Březina

Mirek

[Evik]

Na toto téma jsem narazila nedávno, kdy jsem si postupně uvědomovala bloky z dětství, mládí a tak vůbec...
Četla jsem příspěvek Renaty, kde popisuje velké trauma, děs a hrůzu, když jako 3 letá viděla ve filmu rakev a volala, že nechce umřít.

Já pro změnu u své maminky našla v krabici malůvky, když mi bylo 3,5 roku.Ale ne žádné domečky a sluníčka. Jenom hrobečky, hřbitůvky, panáčka v rakvičce, kolem svíčky...Dál na staré magnetof. nahrávce vyprávím pohádky. ,,Byla jedna holčička a ta už umřela a zazvonil zvonec..." další pohádka to samý. ,,Bylo jedno miminko a to už umřelo....." Ptala jsem se, pátrala, ale nikdo si nepamatuje proč nebo jak jsem na to přišla.

Myslím si, že u mě to bylo nějaké tajemno. Určitě ne strach. Ale něco, co mě přitahovalo.Co jsem nedovedla pochopit, ale nějakým způsobem mě to vzrušovalo.Škoda, že neznám příčinu svých morbidních sklonů.

Bolest jde často ruku v ruce se smrtí. Ale to by se asi nemělo spojovat.
Je přeci rozdíl mít strach z bolesti a mít strach ze smrti. Kdo prožívá velkou bolest, tak se na smrt těší, přeje si jí, možná se modlí, aby už přišla a zbavila ho utrpení.
A strach ze smrti - to nikdo neví.Ale asi ten, kdo prožil život tak, aby předal něco ostatním, aby ostatní obohatil , odchází z tohoto světa lehčeji a bez pocitu strachu nebo nějaké tiché výčitky.

Nevím, možná to tak nějak bude...
Evík

[Zbultran]

Treba jsi to zrovna v te dobe resila a proto jsi to malovala a delala ty pohadky.

Nedavno nam mamka vypravela, ze bracha kdyz chodil do skolky, maloval same nahate lidicky s vyrazne zvetsenymi pohlavnimi organy. Pani ucitelka si mamku zavolala, at pry doma nechodi pred nama nahati, coz ale nechodili. No asi to zrovna bracha resil, mohlo by to byt podobne .

[Renata]

Eviku, to si vzpomínám taky, že jsem v obodobí kolem 4 let kreslila jen hrobečky, kostel a anděly. Ty anděly někdo "přitáhnul" do školky a jako správné "opičky" si je hned začli všichni kreslit taky, takže to vím, že ty mám přejaté. ALe ty hrobečky ne:)))))))))To, že jsem se zajímala o smrt, která mne fascinovala, mrtvoly a pod. si taky pamatuju,mamka se se mnou procházela po Sofii, kde je chrám, kde při snaze pověsit zvon ten zvon spadnul a zabil nějaké lidi. Ty pak byli ve zvláštní kryptě vystaveni. A já ji tak bombardovala otázkami proč a co a kde a jak vypadají, že mamka z toho mého výslechu byla ze mne pěkně nervní. Pak mi dávala z legrace "sežrat"(už jako velké), že kvůli mé neodbytnosti tehdy přehlédla svou kamarádku, která na ni volala a zdravila ji.(maminka je bulharka a tak když se dostala z Čech na skok do Sofie, tak to byla událost i pro její známé a přátele:)))
Co se týče kreslení přirození, tak mi to nepřijde nijak zvláštní, pracuji ve školce a dost často se s tím setkávám. Je to tím(dle mého - protože ty děti a celkem i rodiče znám), že tyhle intimní věci jsou pro ně přitažlivé, jako všechno ostatní co se neukazuje, nesluší atd. Jeden to "přitáhne" stejně jako toho anděla kdysi v mém případě, ostatní se toho chytnou a už to kreslí celá parta. Když se učíme o lidském těle, že ženy maj prsa, tak nejdřív je děsný řehot...Prsa je skoro jako sprosté nebo neslušné slovo. A když se člověk tváří jako že to je normální, že máme prsa, na co jsou a že jen hlupák se tomu směje, bavíme se o tom "normálně" podotýkám že ve vztahu ke kojení , tak ten opar tajemna vymizí a už to není tak aktuální a žertovné. CO dělat, když si kluci oblečou na sebe sukně a šaty(ty tam mají holky na hraní), vyšperkují se jak na travesti show, balónky si vycpou prsa a nakrucují se? Když budu nadávat, tak to bude ještě lákavější a víc se to rozmázne. Lepší je tomu se zasmát, a upozornit, že těmi míčky a míči si vytahají svoje hezká trika a ta budou jak hadr.Stejně jako když si vycpou břicha míčem a tvrdí že budou rodit. Když se zaobíráte zrovna někým kdo potřebuje srovnat svoje mluvení a ochotný donašeč přijde: Paní učitelko, Ivánek říká že rodí!tak máte volbu: udělat rachot, udělat kázání, nebo se podíváte s ledovým klidem - protože to se pak hrdinovi taky scvrknou krovky když se na tu jeho show přijde mrknout i úča a herec čeká v rozpacích co bude. A pak uděláte srandu z toho , že to je zvláštní, protože se mimina rodí jen ženským a že jste zvědaví, co to jako bude. Určitě se dočkáte, protože klučina nechá vypadnout z pod trika balón. a řeknete: No hele, Ivánkovi se narodil balón! Jak se bude jmenovat? Je to klučičí nebo holčičí balón? Tak to bude Balónka? Máš už kočárek? A co bude jíst? a hele, ten je čilý, on už skáče a umí se odrážet...a zkusíte to jemně přehrát na jiné téma, posunout to podle situace jinam, aby to vyznělo do ztracena.V tu ránu máte body na své staně, nikdo se necítí trapně, hra nepokračuje v duchu "ožehavého tématu", protože ztratila punc zakázaného a je klid. Děti to tak neberou, ale horší jsou pak rodiče, když děti řeknou na co si hrály a rodiče na základě rychlého úsudku v tom vidí kdoví co. Hodně by se divili, co všechno děti dokáží převzít z TV a to pak je třeba být na pozoru a i to usměrnit. Před rodiči se děti o svých vjemech bavit nebudou, s učitelkou jen občas, ale když jste jen pozorovatel, tak zjistíte, co si děti řeknou mezi sebou a co a jaké dialogy vedou ve svých hrách. Nejen ty o tom "ty teď jako umřeš jo? A my tě zachráníme..." ale i ty ze seriálů pro dospělé....Kterým mnohdy rozumí po svém a tak si je přetlumočí do svých her.Takže všeho s mírou i s televizí. CO je zakázané to chutná-od jakživa stará pravda, je lepší cokoli přiměřeně vysvětlit - to přiměřeně je dost důležité - a nedělat z toho drama. Když dítěti leccos jako rodiče vysvětlíte, tak to pochopí, přijme a už se tím nemá potřebu nijak hloub zabývat jako nějakým tajemnem. M8ma a táta mají pravdu, v očích dítěte jsou to hvězdy a pokud "pravda" není zkreslená a přetvořená, tak není rozpor v tom, co dítě vnímá a co slyšelo od rodičů a je vše ok. Zmatek pak naroste v tom, že když se dítě setká s jiným vysvětlením z vnějšího světa, než jaké podali rodiče, kteří před vysvětlením čehokoli utečou do nesmyslů nebo fráze "Na to máš čas u dost nebo TeĎ mám na starosti něco důležitějšího než ty tvoje hloupé otázky..."

Ale to jsem odobičila od tématu strach ze smrti

[Evik]

Renato, je těžké se udržet tématu. To je dobře, že jste se oba vyjádřili k těm dětským kresbičkám. Přisuzovala bych tomu asi něco jiného .

Ale k tématu smrti se vracím.Před měsícem nás zasáhla smrt našich dvou spolupracovníků. Jeden umřel ráno v práci a druhý odpoledne v nemocnici.(43 a 47 let). Každý den se zdravíte, usmějete se na sebe, občas prohodíte pár slov. A najednou nic, konec. Já to asi všechno moc prožívám, dlouho mi trvá, než to vstřebám. Dostala jsem krásný dopis, který mi moc pomohl a dívám se teď na smrt trochu jinak.
Cituji :
Smrt není nic špatného. To jen my, co zůstáváme jsme smutní, ale sobecky.Říkáme si: Opustil NA'S, takže vlastně pláčeme sami nad sebou.Ale oni si jdou dál svou cestou. Tou, která je pro ně ta nejlepší. Mnoho lidí umírá právě proto, že už to tady nechtějí zvládat a raději odejdou jinam.
Tak jim to přej, rozluč se s nimi, popřej jim krásnou cestu...

Tak mě napadlo, že strach ze smrti prožívá nejenom umírající, ale i ten kdo zůstává. A možná že ještě intenzivněji.

Tělo je chrámem naší duše... a já se ptala, co je pak ? Co když duše tělo opustí? Kam se ta čistá duše poděje? Bloudí někde ? Hledá ? Čeká ?
Na to jsem také dostala odpoveď o které jsem si řekla: jo, to je ono !!!Ale zajímají mě i názory jiných, třeba se budou krásně prolínat, nebo budou úplně odlišné.

Dík Evík

[BATHORY]

Ahoj všem.
S tou sobeckostí je to opravdu přesně tak jak píše Evik. Já se už rok a půl sobecky trápím kvůli mému tchánovi, který zemřel při tragidké nehodě, takže to bylo natolik nečekané, že sem se z toho hrozně dlouho nemohla vzpamatovat, nebo spíš, a to je právě to, že sem se stím odmítala smířit. Můj syn se s mým tchánem přímo zbožňovali a proto mě jeho nečekaný odchod tolik bolel. Jednou sem večer sama seděla na terase a bez přestání sem brečela, nešlo to zastavit, potom sem se dlouho dívala do hvězd a prosila ho, ať mi přijde říct co se stalo, že to prostě nechápu...
A on přišel (bylo to asi týden po pohřbu), řekl mi, že si nepamatuje tu nehodu, že vůbec neví co se stalo, dokonce od té nehody odešel, šel domů, ale bylo mu divné, že lidi, které po cestě potkával a zdravil, tak ho jakoby vůbec neviděli, došel až domů a tam uviděl nás všechny, jak brečíme a v tu chvíli si uvědomil že zemřel.
Potom mi řekl, že je šťastný, že je mu dobře a už by se vrátit nechtěl... A to mě právě ze sobeckosti strašně mrzelo. Říkala jsem si, jak to může říct, když nám teď tak strašně chybí.. Ale potom se na mě podíval, tak nesmírně uklidňujícím a vyrovnaným, spokojeným pohledem, že to mluvilo za vše. Prostě je mu teď krásně. Usmál se, řekl že už musí jít a odešel.
Takže už mám trochu jasno, co se smrti týče...A sem nesmírně šťastná a vděčná, že sem se sním mohla ještě vidět a rozloučit se.

Ahoj B.

[castb]

Myslím, že zatím tvořím svůj názor na smrt nejen podle teorie ale taky podle (i dřívějších) přístůpu k úmrtí známych a příbuzných.
Tak jak berete smrt známích tak vyjadřujete připravenost na srmt svoji.
Snad se to tak dá taky říci. I když samosebou působy sobecký přístup viz Bathory.

Od mala jsem nad mrtvími neplakal,jako by bez citu.

[Evik]

Hmm, Castby. Taky zajímavý názor. To, že jsi nad mrtvými neplakal, to si myslím, že není nedostatkem citu. To určitě ne !!! Asi to bereš jako přirozenost, součást života, což taky smrt je. Ale že už jako dítě bys to tak vnímal ??? No, zajímavý.

A ještě něco pro BATHORY.Na otázku, co se děje s duší, která tělo opustí, jsem dostala tuto odpověď:
Duše míří vždycky domů, na tu svojí planetu, odkud pochází. Ale některé duše tu jsou uvězněné, třeba svými blízkými, které se s ní nedokážou rozloučit. Ty duše pak trpí a někteří lidé je vidí, slyší a v případě, že duše nestihla udělat to, co potřebovala, tak se za nějakou dobu vrátí. Některé duše se vrací hned.
Všimni si, že u některých rodin se stává, že např,. umře matka a její dítě zjistí těsně po její smrti, že čeká dítě.

Za ta slova děkuji svému učiteli, moc mi pomohl . A já ta slova předávám dál.Pokud pomohla i tobě a tvému synovi, tak jsem opravdu šťastná.
Nádherně jsi se se svým tchánem rozloučila.
S mojí mamkou se přišel rozloučit táta asi za 2 měsíce. Pouze jí pohladil po rameni, říkala, že ho cítila fyzicky. Od té doby z ní spadl smutek.
Já měla sen, kdy moje nechodící babička vstala a šla mi naproti mě obejmout. Bylo 6 hodin ráno. Později jsme dostali zprávu, že v 6 hodin zemřela.

Evík

[Filio]

Jo v tomhle tématu mám ještě pořád bordel. Co se tedy stane po smrti, s názorem, že se každá duše odebere na svou planetu nesouhlasím, přecházíme mezi paralelními svtěy. V jednom je klid a harmonie, duše je z toho klidu a hramonie rozhoená, že potřebuje chaos, tak jde na Zem, a každý kdo je na Zemi zas touží po klidu, takhle se to děje neustále furt a znova - nemusí to být jen dva světy, může jich být statisíce. Ale nejde mi do hlavy, to jo to v čem nemám jasno, jak může duše odejít, a zároven tu nechat zombíka. Musí dojít k nějákému rozpadu na více částí,nejpíše odchází jen to neposkvrněné vyšší Já, a ze zbytku - z oné lidské špíny - se stávají samostatné bytosti. Jo jsou to pěkní šmejdi ti "zombíci", až zas tolik neškodí, ale není to moc přijemné, kdyby měl někdo s nimi problém tak vám poradím jednu věc , jsou velice citlivý na pentagram, když mě jeden obtěžoval představil jsem si pentagram a hned se mi ukázal, tak jsem ho chytil za flígr a poslal tam kam patří, vlastně ani nevím kam jsem ho poslal, rozbil jsem ho o topení. Je to docela prča, nechce se jim .

Filio

[toora]

[Evik]

Toora napsala:
Čím klidnější je mysl, tím je v ní méně prostoru pro strach.

Já jsem napsala:
Asi ten, kdo prožil život tak, aby předal něco ostatním, aby ostatní obohatil, odchází z tohoto světa lehčeji a bez pocitu strachu nebo nějaké tiché výčitky.

Jiná slova, ale obsahově totožné. Co píšu- to cítím.Vážím si toho, že jsem se shodla s Toorou.
Na své otázky, týkající se smrti a duše jsem dostala odpovědi, kterým rozumím a jsou pro mě přijatelné.

Naopak nerozumím tomu, co říká Filio. Nesouhlasíš, že duše odejde na svojí planetu. No tak neodejde. Tak bude mezi planetama pendlovat. Já zase říkám, že každá duše je čistá. A určitě není rozhozená. Rozhozenej můžeš být ty, nebo já z tebe a z tvejch zombíků . Duše asi taky nepotřebuje chaos. Nepřisuzuj jí lidský vlastnosti. Chaos je mezi lidma.

Měj se Evík

[Zbultran]

[toora]

[quote="Zbultran"]