Strach ze smrti

[Renata]

Vážení, abych nerušila téma diskuze o terapiích, která se tak nějak posunula do roviny o tom co je po smrti, otevírám diskuzi novou.

Spíš to je něco jako sebereflexe, která , doufám, vyvolá taky nějakou diskuzi o prožitcích a zkušenostech vás. Tedy ne o tom, o čem hovoří teorie a knihy, ale lidi. Ani nechci aby se tu hodnotilo nebo utěšovalo, spíš by mě zajímalo jak tuto záležitost prožíváte vy, jak dalece jste dospěli ve vnitřním vývoji ohledně tohoto fenoménu.
Něco jiného je literatura a prožitky druhých, něco jiného ty osobní, někde uvnitř.
Přiznám se, že strach ze smrti byl velice dlouho mým velkým strachem, který se převlékal do různých odstínů. Už jako malá si pamatuju to trauma, kdy jsem v televizi zahlédla nějaký pořad o starých lidech a byla tam jen zmínka o tom že umřou a pamatuju si záběr na rakev. Tehdy jsem z toho měla příšerný pocit , no hrůza děs. Prý jsem jen brečela a volala že nechci umřít. A i když si tak moc věcí nepamatuju, tohle vidím jako dnes.Naši z toho byli docela paf. Tedy mi bylo tak maximálně 3 roky.
Postupem času se mi dostaly různé knížky do ruky a četla jsem tibetskou knihu mrtvých, setkala se s výpověďmi lidí, kteří se na druhém břehu ocitli.
Tak nějak hlavou jsem pochopila , že nejde o konec, ale jen o přechod, kdy něco skončí a něco začne.
Při některých terapiích a práci s energiemi se mi podařilo, aniž bych to nějak řídila, dostat se do období, které bych možná označila jako úryvky z minulých životů, určitě to bylo zajímavé a přínosné, hodně mě to zklidnilo a určitě posunulo zas dál.
TeĎ jsem tak nějak v etapě, kdy si myslím, že to mám už hodně v klidu, ale pořád to není ono a vím, že to pochopení celou mou podstatou je pro mne osobně důležité.
Přemýšlela jsem, že bych ohledně tohoto tématu a strachu absolvovala regresní terapii. Člověka, který s ním pracovat umí a velice dobře, znám.
Nebojím se té terapie, očekávám, že mi pomůže přijmout i srdcem něco, co někde číhá v záloze, je to jako strach z něznámého. Neznámých věcí se už nebojím, tyhle strachy jsem dokázala zvládnout, ale o tomhle stachu či jak to nazvat nevím, neumím s jistotou říct
Moje otázka zní: Jak jste tohle téma - pokud bylo pro vás důležité - zvládli vy, jaké máte zkušenosti a úspěchy se svým zvládnutím svého strachu ze smrti. Ta komu se chce o tomhle a o sobě napsat, budu ráda.

[Nessy]

Ahoj
no tak ve mě od mala smrt nevyvolávala žádný strach,jen to že mrtvého už nikdy neuvidím.Vlastní smrt jen ten strach z toho co tomu předchází,tedy případná nemoc nebo úraz,tedy bolest a utrpení,nedejbože natahovaná násilně léčením,pobytem v nemocnici.Jinak jsem už měla i nůž na krku a nic,žádný pocit strachu.

[Damao]

Strach ze smrti jako strach z bolesti a umírání, to je nebo vlastně bylo i moje téma. Jako malý kluk jsem strávil mnoho času po nemocnicích a byl jsem svědkem utrpení. Zdá se, že jsem si zkušenost s utrpením navíc i přinesl do svého života. Míval jsem v dětství regresní sen, v němž jsem se očima zmrzačeného dítěte díval na hořící obydlí, na zemi leželi zabití, nad nimi se míhaly stíny pobíhajících mužů. Pak přišel rudý závoj přes oči spojený s bolestí a probuzení. Měl jsem tři takové podobné sny, které se pravidelně opakovaly. Nebylo to příjemné.
Smrt samotnou jsem proto vnímal spíše jako vysvobození z utrpení.
Postupně jsem si uvědomoval, že to, jak jednou zemřeme, je náš program. Kdo se bojí utrpení při umírání, zcela jistě k němu dospěje. To je už takový zákon Vesmíru, že na co upíráme pozornost, zvláště je-li s tím spojena silná emoce strachu či bolesti, k tomu dospějeme.
Naučil jsem se, že nelze čelit bolesti - bojovat s ní. Když jsem to dělal, byla ještě silnější. Máme ji přijmout jako součást života, s pokorou.
Smrt samotnou vnímám jako když přejdete dveřmi z jedné formy bytí do druhé. Život sám je stejně nekonečný jako Vesmír - věřím, že vznikly (byly stvořeny) současně.

[Zbultran]

Teda Renato, tohle je tema na dlouhou esej ...

Pripada mi, ze cim je clovek starsi, tim vice si dokaze vazit zivota resp. casu, ktery mu zbyva. A taky se kolem zacinaji objevovat parte osob podobne starych. Nejspis, cim je starsi, tim vice se zacne otazkou smrti zabyvat.

Vybavil se mi jeden pribeh. Byl tu na navsteve v Cechach jeden Hare Krisnovsky guru a na prednasce, kterou daval, take mluvil o tom, ze jsme duchovni podstaty a ze kdyz je telo obnosene, tak ho proste duse vymeni. Kazdemu to bylo jasne . A pak se zeptal, kdo to opravdu tak vnitrne citi, kdo to realizoval (zvnitrnil). Kdyz se lide nad tim zamysleli, bylo jim jasne, ze filosofie je jedna vec, ale aby to opravdu tak vnitrne citili, nemeli obavy, to nemohou tvrdit. Jen jeden mladenec byl takovy suveren, ze to je prece kazdemu jasne , to ze kazdy vi .... a ten Guru (puvodem z Jamajky s dredy) po nem skocil jako cerna kocka, vytahl dlouhou kudlu a chystal se ho podriznout (asi ne doopravdy, ale v te rychlosti to tak vypadalo). No a ten suveren, zacal jecet, jako "by ho na noze brali".

Takze filosoficky to mam vyresene, nebudim se strachem ze smrti, ale az se to bude blizit, nevim .....

[Nessy]

[Naučil jsem se, že nelze čelit bolesti - bojovat s ní. Když jsem to dělal, byla ještě silnější. Máme ji přijmout jako součást života, s pokorou.)

Damao,
souhlasím že člověk čeho se bojí to přitahuje,ale ne s tím,že by měl bolest přijmout jako součást života s pokorou!
Naopak,pokud ji přijme,bude se s ní užírat a zabývat a bude se horšit a člověk už pak je ostatním k ničemu,jeho vývoj se zastaví.
Jen zdravý a spokojený člověk může pomoci druhým nebo jim jít příkladem a sám se vyvíjet dál.Myslím že program bolesti si člověk vytvoří sám,mylně se domnívá že je to cesta jeho růstu.

[Renata]

Když esej, tak esej
Nemám dojem, že bych se zabývala nějakým trpením, trápením se. U mne to byl spíš pocit, kroku do tmy, do neznáma. Je tedy fakt, že jsem is hodně musela zapracovat na své sebejistotě, pochopit svoje obavy, že to jsou jen jakási monstra, kterým dávám velikost a tvar pouze já. Přestat mít potřebu držet se nějaké jistoty. Na každé větší rozhodnutí jsem nedokázala použít ty svoje tykadla, intuici, najednou jsem potřebovala všechno ověřovat a kontrolovat. Všechno souvisí se vším, takže i tohle byly témata na kterých jsem si pracovala. Abych posílila víru v sebe a svje vnitřní vyšší vedení, posílila sebejistotu, omezila potřebu kontroly. Prot momentálně teĎ nemám strach jako takový, ale jelikož všechny tyhle záležitosti výše popsané se mi podařilo zpracovat tím, že jsem je nejdřív dokázala pojmenovat a uvědomila si je, zpracovávala je defacto nejvíc pomocí vizualizace a potažmo s tím i související emoce, nějakým způsobem jsem si to nějak prožila přes celou svou bytost, tak s tím snad problém nemám. ALe jak Zbultran psal o tom přednášejícím, tak právě tohle vnitřní pochopení, prožití chybí.
Ani si nemyslím, že bych jej musela bezpodmínečně mít. Protože už dokážu věřit a něco jsem na té svojí pouti pochopila. Takže je to taky i o mojí víře a potřebě nějakého sichru.......
(podle čínského horoskopu jsem zajíc, no, tak ten si taky při okusování trávy hlídá pořád zadek, jedním okem musí mít přehled co se děje a ty svoje jistoty:))
Dokázala jsem přijmout a dá se říct zpracovat ztrátu táty a fajn kamaráda, nemám vůbec pocit že by odešli někam definitivně, stejně tak další blízcí lidé. Beru je, že jsou někde tam, kde mají být, a když si na ně vzpomenu, vím že to vědí. Zkrátka jsou, ale ne momentálně na Zemi.
Možná si řeknete, tak co mě vedlo k tomuto tématu, proč tady otvírám takové morbidní téma. Prostě mě to napadlo, fakt mě zajímá, jak jste se s tím poprali vy, protže si myslím, že to moc snadné nebylo.
Mě nejvíc pomohlo, že jsem ten s trach pojmenovala, přestala dělat že je, akceptovala jsem ho, najednou se znatelně zmenšil. Asi někde ještě je, ale nepřekáží. Je to jak napsala Damao, nutno přijmout, pak to jde. Ale nejdřív jsem tedy potřebovala nutnou dávku něco jako odvahy, abych tomu byla ochotna věnovat pozornost a pohled napřímo. I když - :lol:cvak cvak, to mi teď docvakává- tady nacházím, když to tak píšu taky souvislost s mým dřívějším chováním a postoji - dlouho mně trvalo, než jsem se naučila nebát se otevřených střetů a řešení nepříjemných či konfliktních situací. Stres z toho, jak budou druzí reagovat, jak na mě budu působit......
Jojo, Zbultrane, máš pravdu, je to na esej :)Když si to takhle člověk začne číst po sobě, tak mu docházejí věci.....

[mamka]

Jéje, tak tohle je téma .
Fakt se o tom dá psát a povídat moc a moc.
Jedno je ale jistý. Že se tomu nikdo nevyhneme. Zajímavé je, že určitě daleko těžší je život, než samotná smrt. Ta je proti tomu celkem brnkačka. Tedy pokud jí nepředchází zrovna několik měsíců utrpení. Ale i to utrpení je jen život, smrt samotná je jen krátký, bezbolestný okamžik.
Myslím, že strach ze smrti jsme si zapříčinili sami, když se o smrti začalo mluvit jako o něčem nepatřičném a v dnešní době snad dokonce neslušném. Kdo není mladý a zdravý, je nežádoucí, nechutný a lépe dělat, že vůbec neexistuje. Jenže ono to v životě (naštěstí) funguje jinak.

Pamatuju si, jak mne odháněli, když jsem se jako holka chtěla podívat na dědečka v rakvi nebo na oběšeného souseda. Bylo to něco, co se před dětmi schovávalo a nemluvilo se o tom. Smrt nebyla součástí života a jeho logickým vyústěním, ale něčím tajemným, nepochopitelným a nakonec hrozivým.
Dnes už naštěstí mohou děti na návštěvy do nemocnice. Dřív i ta nemoc byla něco, co se dětem moc neukazovalo.
Když mi bylo dvacet, tak jsem měla pocit, že jsem nesmrtelná, že nic takového se mne netýká. Svět by prostě beze mne ani nemohl existovat .
Později jsem dostala strach a to hrozný, protože jsem se bála, že když umřu, tak moje malé děti přijdou o mámu. Měla jsem obrovské štěstí, že jsem děti dovedla do dospělosti a tak nějak sám, ani nevím jak, strach přešel do přijetí smrti jako samozřejmosti.
Prostě smrt přijde tak, jako jaro, léto, podzim, zima....věčný koloběh.

Všimli jste si, že těsně před smrtí se nakonec stejně všichni přestanou bát?

[Zbultran]

Renato a Mamko - moc hezke povidani.

[sunnyi]

Já to mám asi tak jak píše Zbultran. Smrti se nebojím, ale kdyby měla přijít, tak taky nevím. Beru ji ale jen jako přechod z jedné dimenze do jiné.

Kdo četl knihu knihu Životopis jogína od paramahansy Jóganandy, tak si možná pamatuje, jak zemřel Jóganandův guru svámí Srí Jukteswar. Ještě po jeho smrti někdo vyprávěl, že ho potkal a že si spolu normálně povídali. Potom se zhmotnil i Jóganandovi, který jeho odchod nesl velice těžce a jen se smál, kdeže zemřel, vždyť je přece tady. A podal mu svědectví o tom, co je po smrti. Rovněž jeho guru, Lahiri Mahasaja (s jehož pravnukem jsem se mimochodem setkal), řekl, že je stále s těmi, kdo praktikují, i když už nemá fyzické tělo.

A podobně, jako mluvil Lahiri Mahasaja, tak i já jsem někdy v kontaktu s paramahansou Jóganandou, který vstoupil do mahasamádhi již v roce 1952, po projevu, který pronesl na počest indického velvyslance v USA. Ne přímo, sám ho ještě nevnímám, ale přes kolegyni, s níž děláme terapie nebo přes Pavlu Maškovou. Můj učitel, který pokračuje v této linii, však vnímá všechny tyto světce i jiné ve 3. oku, kdykoli se potřebuje na něco zeptat nebo když chtějí oni něco sdělit jemu.

Jinak, snad to bude pro někoho zajímavé, můj učitel mi vyprávěl, že po 2. světové válce byl veliký zájem o spiritismus. A říkal, že dnes se už asi jen zřídka najdou média takové kvality, jaká měl on možnost poznat, když byl mladý. Tehdy se lidé samozřejmě velmi zajímali o to, jak jsou na tom jejich blízcí, kteří zahynuli ve válce a média, jejichž prostřednictvím by si s nimi mohli promluvit, mnozí aktivně vyhledávali.

A ptal se mne, zda jsem někdy slyšel o takzvaných materializujících médiích. Jeho maminka chodívala na seance s jedním takovým médiem, na jehož seancích se zhmotňovali zemřelí příbuzní. Lidé se s nimi běžně objímali, byli naprosto hmotní.

Můj učitel měl obrázek Egypťana, který mu někdo věnoval. A ze zvědavosti na jednu takovou seanci zašel. Médium vždy po materializaci vyvolalo jméno člověka, pro něhož ta materializace byla. Když zavolal mého učitele a on k té zhmotnělé bytosti přistoupil, s úžasem v ní poznal Egypťana z toho obrázku. Ten Egypťan vzal jeho ruku a přiložil mu ji na svou hruď. "Vidíš, i srdce mi bije", byla jeho slova. Můj učitel říkal, že
vypadal úplně jako živý člověk, měl jen těžkopádnější dýchání (bylo to pro něj zřejmě dost namáhavé).

Potom mi říkal, že když skončili svůj rozhovor, tak že se kontury toho Egypťana začaly pomalu rozplývat, až se z nich stala opět substance, jejíž prostřednictvím se mohl takto zhmotnit. Té substanci se říká ektoplazma (oproti protoplazmě). Potom se ta substance postupně navrátila do úst, uší a nosních dírek média, přes něž do této dimenze původně přišla.

Když se lidé zajímali o to, jak je to možné, bylo jim řečeno, že na druhé straně, v astrálním světě, jsou duše zemřelých vědců, kteří vědí jak na to a dohodnou se se schopným médiem, že takto společně přemístí do pozemské dimenze duši zemřelého, který by se tu rád aspoň na chvíli setkal s někým blízkým.

Těchto seancí byli údajně přítomni i vědci, ale protože nebylo možné pořídit vzorek ektoplazmatu, k žádnému senzačnímu vědeckému objevu nedošlo.

Vyskytly se údajně i podvody (padací dveře apod.), ale můj učitel tvrdí, že jeho zážitek byl naprosto autentický.

Musím končit. Nechtěl jsem o takových věcech psát, ale když už Renata otevřela takové téma,...

Hodně lidí si chválí seminář Umění zemřít mého učitele systemických konstelací Bhagata. (Osho Shangri La Meditation Centre v Lažanech u kaerlových Varů). Já jsem na něm nebyl, ale mívá údajně plno. To by snad mohlo někomu tady pomoci.

Musím běžet.

Mirek

[mamka]

Zajímavé povídání o životě a smrti, i když slovensky, tak snad to není na překážku

http://gnosis9.net/pdf/Smaragdova_doska_13_Kluce_zivota_a_smrti.pdf

[Damao]

[gzam]

Co se týče bolesti souhlasím s Damaem.Nevnímám přijmání,jako nechat na sobě štípatdříví.

[Renata]

když jsem si četla knížky od Hellingera, ten tohle přijímání fakt hezky podal. Zjednodušeně stačí někdy konstatovat: Je mi to líto, ale beru to jako fakt. Vyjádřím k tomu postoj tak jak ho cítím a je to. Je to fakt, že to funguje nejen v RK ale i v běžném životě, když máme potřebu měnit něco nebo někoho , co nebo koho měnit samozřejmě nemůžeme a nebo něco momentálně neumíme vyřešit.
Těžko říct, kolik let je Ness, ale vezměme v úvahu i to, že my jsme se taky učili a alespoň já nejdřív brala přijímání jako pasivní nechání si kálet na hlavu. Než mě život posunul léty a zkušenostmi, potažmo s tím i do jiné roviny nazírání a chápání tohoto pojmu.
Myslím, že to zrcadlí právě to, co se máme ještě učit. Jestliže to chápu jako pasivní přijímání křivdy a bezpráví, tak je to ještě moje achillova pata a odmítám to.
Vzpomínám na jednu z 13.komnat, s Potměšilem, kdy vyprávěl jak po nehodě měl dvě možnosti. Veškerou energii věnovat myšlenkám, co všechno nemůže a utápět se tak v depresi a nebo to přijmout a soustředit se na to , co všechno na vozíku může. Rozhodl se pro variantu 2 a určitě tím dal dobrý příklad hodně lidem v podobné situaci.

[okenko]

Ahoj,
smrt - dělala jsem meditaci na smrt, zkoušela jsi, Renato? Je to vymyšleno dokonale, ty máš Achill. patu se smrtí, já zase s životem.
Vlastně opačné nepřijetí jediných daností - života a smrti. A vo tom, vo tom to je, pěkný den, večer jdu péct Linecké... M.

[Renata]

: wink: AHoj Okenko, nepřipeklo se? Ne nezkoušela, dobrý nápad. Není to už trauma, kdepak, jen jsem si díky tomu uvědomila hodně dalších souvislostí. Vidíš, když jsem si pročítala Deníček zhrzelého kojota , tak mi to připomnělo cestu do říše stínů Vážně , dík , to je fajn nápad, až bude klid (linecké už mám, mňam:))))