jak se poznají účinky terapie

[Zbultran]

Tak jsem tak nejak nevedome rozpoutal diskusi o rovnovaze.

Chapu naprosto, ze ten ktery se zivi lecenim za to neco musi brat. Bud ma nejakou taxu nebo zije z milodaru. Nechapu ale proc nekdo, kdo si na zivobyti vydelava jinak, nemohl lecit zdarma.

Rovnovaha mozna nemusi byt jen u jedne osoby ale treba se tvori za vetsi celek. Vubec mam pocit, ze nebyt nerovnovahy, nedochazelo by k pohybu, ke zmene. A neni vse uplne dokonale, aby to zmenu nepotrebovalo.

Jestlize tu rovnovahu porusim, treba malym darkem, nepotrebuju tu osobu ovladat, chci ji udelat radost. Ta osoba, radostna, cini radost dalsim .... Pak nastanou situace, kdy potrebuji od nekoho pomoc a ona se mi dostane. Opravdu mockrat se mi to stalo. (Napr.: trapi mne hemoroidy a zeptam se tady ve foru a mnoho lidi, kteri mne ani neznaji mi poradi, snazi se pomoci, jak nejlepe mohou a nemyslim si, ze mne chteji ovladat.) Dulezite je, ze ja ten prvotni darek nedavam proto, abych si tak nejak predplatil "darky" ktere prijdou v budoucnu mne. Jen jakymsi pozorovanim jsem zjistil, ze to funguje, a to mi zase cini radost. Stavam se stastnym.

[mamka]

A jsme u toho zase .
Myslím, že já mám přístup podobný jako Zbultran.
Nějak mi to připadá, jakoby jste nedokázali pochopit, že je pro mne obrovskou odměnou už to, že se mohu neustále učit, když se účastním toho zázraku, při kterém reiki působí v bolavém těle a duši.
Mám radost, cítím se šťastná. To není fráze. Je to fakt a já to tak vnímám.
Když mi někdo dá kytku, čokoládu...je to ještě pro mne bonus navíc.

Pokud někdo z vás ví, jak váš zákrok na člověka zapůsobí, tak dobře.
Já to nevím a každý nový kontakt s nemocným považuji za takový malý kurz. Pro mne je to zázrak objevování. Svůj čas tedy nepovažuju za věnovaný někomu jinému. Věnuji ho sobě, podobně jako druzí nepovažují za ztracený, čas strávený na kurzu.
Když se sejdu s kamarádkou a místo klábosení o nesmrtelnosti chrousta, na ní pokládám ruce a bavíme se o jejích zdravotních problémech, mám to považovat za vytváření nějakého jejího dluhu? Vždyť si při tom často uvědomím svoje vlastní chyby, které v životě páchám.
Jen pro přiblížení svého názoru uvedu příklad. Přijdu na návštěvu k příteli, dvě hodiny posedíme, pokecáme, sdělíme si nové zážitky a je nám oběma fajn. Máme oba pocit příjemně strávených chvil. Kdo z nás dvou si má říct o peníze za strávený čas?
Proč bych to měla považovat za problém své srdeční čakry?
Damao, vím dobře, že se k tomuto tématu čas od času vracíme, ale (přes všechnu úctu k tobě) si stále myslím, že v tomhle případě nemáš pravdu
Samozřejmě se nezříkám toho, že jednou dojdu ke změně názoru. Až názor změním, určitě to tady zveřejním. Zatím se to ale nestalo.

Svůj problém vidím v tom, že nenabízím pomoc lidem, kteří neosloví mé srdce. Pořád rozlišuju na lidi, se kterými strávit čas chci a se kterými ne. Ty druhé dokážu svým způsobem odradit od toho, aby za mnou sami přišli. A vzhledem k tomu, že mne reiki neživí, mohu si to dovolit.
A možná další problém mám s tím, že mám dobře zadřeno pod kůží přesvědčení, které mi říká : platí se za dobře odvedenou práci. Já se neustále učím, pořád zjišťuji, že moje vědění je malá kapička v moři nevědění...tak jakápak dobře odvedená práce? Jsem začínající učeň a měla bych si říkat o plat jako nějaký Mistr? Jsem přesvědčena, že teprve v tomhle případě by mi začal vznikat rozpor mezi má dáti - dal. Ovšem v můj neprospěch.
Prostě to mám nastavené jinak

[Damao]

Jsou tady tedy dvě témata.
1) Na kom nebo na čem závisí úspěšnost léčení.
2) Jak zajistit rovnováhu mezi braním a dáváním - nebo dáváním a braním.

Ad 1) Léčit dokážeme pouze sami sebe - výsledek je tedy závislý především na rozhodnutí toho, kdo se léčí (je léčen). Role terapeuta podle mne spočívá v tom, aby podle svých nejlepších schopností dovedl člověka, který se má léčit, k pozitivnímu rozhodnutí, že se vyléčit chce a abychom mu dokázali pomoci najít cestu k realizaci tohoto rozhodnutí.

Ad 2) Peníze jsou ve společnosti jako krev v těle. Je pozoruhodné, že lidé, kteří mají nevyrovnaný vztah k penězům, mají za svého života potřebu zabývat se krví (třeba jen dávají krev) a naopak, nemocní s krví, krvetvorbou atp. mají problémy s penězi. Peníze nejsou jediným způsobem, jak zajistit rovnováhu mezi dáváním a braním.
Ježíš neměl stanoveny taxy za léčení, avšak ti, kdo ho následovali, mu poskytovali vše, co potřeboval ke svému životu. Byl od řešení této otázky osvobozen, právě proto, že téma srdečního centra - dávání a braní, bylo v jeho životě zcela vyrovnané. Ne tak je to s námi. Čím větší rozpory v nás vznikají, když dáváme nebo máme přijímat, tím častěji se nám tato otázka v životě objevuje.
Jakmile máme problémy buď přijímat, nebo dávat - a to tak, že přijímání a dávání vnímáme jako od sebe oddělené akty, měli bychom se tím zabývat a vnitřní rozpor řešit. Protože ten, kdo dává současně dostává příležitost dávat -a to je velké požehnání. Ten kdo přijímá, tuto příležitost tomu kdo dává poskytuje. Pokud vše proběhne v lásce, vděčnosti a pokoře, vládne v srdci obou radost nad tím, co prožili.

Do takto vnímané výměny radosti a štěstí nespadá kupčení, čili obchodování, kde cena není stanovena srdcem, ale "trhem". Myslím, že i tady je často kémen úrazu, když se podobná otázka posuzuje.
Pro obchodování prostě platí jiné principy, než pro pro dávání a braní.
Jistě se shodnem na tom, že je rozdíl mezi prvým - dáváním-braním a druhým - obchodováním a myslím, že není třeba rozebírat proč a v čem.

A pak je tu něco, co stojí v pozadí. Když pomáháme a nevnímáme to jako dávání, třeba proto, že jsme rádi, když jsou nám lidé vděční za pomoc, že o nás hezky mluví, nebo nás vyhledávají a tráví s námi svůj čas - máme svoji odměnu v tom, že si tím řešíme svoji potřebu. Potřebu být vidět a přijímán, být chválen. Výměna proběhla. Není co řešit.
Jen bych řekl, že stojí za to uvědomit si, proč děláme terapie jaký k tomu máme motiv - tady asi stojí za to se nad tím motivem zamyslet. Jde o sebepoznání, ne hledání, co je špatně....

[mamka]

[Damao]

Mamko, nejde o hledání chyb, nebo toho, co je špatně. O sebepoznání, sebeuvědomění. Když zjistíme, jak to je, můžeme žít v souladu s tímto poznáním, nebo to změnit.
Máš pravdu v tom, že zjišťuji, jak často nevyřešené věci z minulosti, z dětství a ze vztahu s rodiči především, ovlivňují výběr našeho povolání. U pedagogů se často setkávám s etapami neprožitého dětství. Stomatologové se potřebují "hrabat v kořenech" a lépe se "zakousnout" do života. Psychoterapeuti se potřebují vypořádat se svými strachy z dětství, porodníci si hojí stracha traumata z porodu. Účetní to "potřebují někomu spočítat". Samozřejmě, že dost zjednodušuji, ale když na to dáš pozornost, zjistíš, že to prostě tak nějak podobně je.
Když víme, proč jsme si vybrali to, co děláme, otevírá se nám příležitost žít vědomě a současně se zbavujeme nevědomých strachů. O to jde.

Mamko, ještě Ti chci napsat o jedné své zkušenosti. Snažím se vytvořit ve svém životě setrvačnost tím, že nepoukazuju na to či ono, že to tak dělají všichni, ale snažím se přijít na to, proč to tak dělám já. Můžu říct, že se pak cítím mnohem lépe. Nevnucuju tento postoj, ale cítím, že má své osvobozující kouzlo.
Když jsem našel motiv toho, proč se zabývám pomocí lidem (terapiemi), mohu oddělit své vnitřní motivy od pomoci těm druhým. Pak se mi snadněji řeší otázka dávání a braní. Pokud jde o bylinky a další léčiva, tak také nemám problém obchodovat a prodávat za dobrou cenu. Pro sebe i pro druhé.

[mamka]

Damao, ty víš, že mne nakonec vždycky dotlačíš k uvědomění si věcí
Teď jsem si uvědomila, že moje snaha pochopit příčiny konání druhých, mne vždycky dovede k pochopení vlastních pohnutek. Proto jsem šťouravá


Ještě k povolání. Jak je to, když je člověk okolnostmi dotlačen k povolání, které vlastně nikdy dělat nechtěl? Vzali ho jen na tu školu, kterou měl jako možnou variantu, jiná práce nebyla atd. Jak to mají třeba mladí ukrajinští inženýři, se kterými jsem se dala do řeči při kopání kanalizace
(kopali oni, já je zdržovala)?

[Damao]

Mamko, myslím, že bych se takového člověka zeptal, co MUSEL dělat doma, když byl malý a jak se při tom cítil. Jak se mu tyto pocity opakují nyní v současném životě.
Mnozí jsme si zažili takové to "musíš" - hlavně dříve narození - na pole, na zahradu, hlídat sourozence, jít králíkům nebo slepicím na trávu nebo kopřivy....
Někdo si to nese jako trauma - větší či menší - celý život, což ho přivádí do situací, kde se stejné pocity znovu a znovu evokují. Učí se prosazovat jiným způsobem. Hledat jinou cestu, než tu, co je na první pohled zřejmá, co se nabízí sama. Někdy je to také o životních prioritách. Chceme vydělat peníze - pak nekoukáme na to, jakou práci děláme, nebo naopak máme práci, o které jsme snili, jen ten výdělek není úplně to pravé ořechové.

[toora]

[Damao]

Tooro, bohužel jsem si právě tohohle užil málo. Proto jsem dost vyhledával místa, kde jsem něco musel. Většinou jsem byl jako děcko po špitálech, lázních a v blázinci.

[okenko]

Hmmm, Damao, bez právě tohoto Tvého dětství bychom se s Tebou dnes necítili tak dobře, děkuji tomu, že jsi zažil přesně to. M.

[mamka]

Tak já si té práce na vesnici jako dítě užila víc než dost.
Brali jsme to všichni jako samozřejmost. Máma nemůže dělat všechno, taže se práce musela nutně rozdělit. To, že se nám občas nechtělo, je normální. To zažívám i dnes. Jak dalece (a jestli vůbec) se to ve mně nějak negativně zadřelo, to takhle s fleku nedokážu říct. Bylo nám vštěpováno, že každá práce, kterou zvládneme, se nám někdy v životě může hodit.
Každopádně jsme stejným způsobem vychovávali i své děti.
Přesto si rádi dodnes všichni zalenošíme a povinnosti odložíme na příhodnější dobu.

Pokud mne něco z té doby negativně ovlivnilo, tak to bylo něco naprosto jiného než pracovní povinnosti.

[toora]

Damao,
tak to jsme tedy měli ty nejideálnější podmínky k duchovnímu růstu.

[samanka]

Zbultrane trochu mi to připomíná teorii, že je na světě pořád všeho stejně. Takže když si já vezmu o krajíc chleba víc, tak ho na druhé straně nějakému hladovějícímu seberu. Je tu řeč o nás - jednotlivcích nikoliv o celém lidstvu.
Taky se tu mele dokola jeden omyl: pod pojmem odměna nejsou myšleny jen peníze. Může to být něco jiného - pomoc v domácnosti, výměna něco za něco apod. Jde i o pocit léčeného. Jednak je pravda, že někteří vnímají když je něco zadarmo tak to určitě nemá takovou hodnotu, jiní se cití zavázání, dlužníci,.... Když pak nic nechcete, neproběhne to něco za něco - můžou se cítit nepříjemně zavázáni. Nemusí jít ani o horentní sumy ani o zlaté valouny. Třeba jen symbolickou výměnu aby si obě strany nic symbolicky "nedlužily". Takže když si mamka povídá s kámoškou jde o něco jiného, než když je požádána o pomoc pratetou z druhého kolena. Odměnou může být ocenění, chválení, pozvání na návštěvu, pozornost, upečená buchta,...
Horší by pak bylo, kdyby ta kámoška začala automaticky počítat, že mamka bude vždycky k dispozici když jí píchne v boku. Dostala jsem se do takové situace a pak je jí třeba pro vlastní klid duše utnout.
Každý musí posoudit sám jednotlivou situaci jak je mu v ní příjemně
nebo jestli něco nehraje. A vsaďte se - zkoušky jsou a budou.
Je dobrý si o tom podumat. Důvod, že mám strach si o něco říct nebo pocit, že nejsem dost dobrá, nic neumím, nic si nezasloužím...(každý si může přidat ten svůj) o lecčems svědčí. Ale pokud se vám nechce
nakouknout do tohohle zamčeného pokoje a máte pocit, že vás tenhle problém netrápí, tak proč ne.

Rovnováhu taky nevnímám jako něco statického. Protože život je neustálý pohyb, je potřeba na rovnováze pořád pracovat, není to nic automatického, co jednou vytvoříš a do konce života máš vystaráno.
To bysme nemohli žít v tomhle světě plném změn.

šamanka

[Zbultran]

Jestlize se mi podari nejakou nahodou, rizenim osudu, Bozi vuli, byt nekomu ku prospechu .... stalo se to diky Panu, diky sile ktere jsem se mohl mozna stat prostrednikem. Ta sila, to neco, to mozna reiki, je darem od Boha, ja nenesu na nem zadnou zasluhu, jen jsem polozil nekam ruce.

Zasluhy ma Panbuh, ne ja. Proto nebudu brat honorar, kdyz mi nekdo da darek, s vdekem prijmu, nebudu se branit. Kdyz mne Pan bude chtit nejak odmenit, obdarovat, opet s vdekem prijmu a prostrednikem muze byt jakakoliv bytost. To je nezaslouzena milost, to je ta vseobjimajici laska (ze strany Pana, ja sam ji k ostatnimu stvoreni nemam).

Slava Panu, Heleluja, Hare Krisna

[samanka]

Zbultran: aha ty jsi vyznavačem hnutí Hare Kršna? Pak chápu tvůj způsob myšlení a není o čem diskutovat, protože tvoje filozofie ti nedává možnost uvažovat jinak. To už jsem se přesvědčila při diskuzích s mým nejlepším kamarádem, vyznavačem stejného hnutí.
Pokud máš uvnitř skutečný pocit spokojenosti, tak proč ne.

šamanka