Děti

[ilumauir]

[TomasKl]

hm, ovšem být odpovědný za svou přítomnost nejde bez reflexe minulosti.

[okenko]

Tome, jak nás tak čtu, vysílám záměr, ať se setkáme- my místní, nějak se mi zdá, že ten ´´papír´´ nemá tu intenzitu. Vono mi někdy přijde, že jenom na ´´člověčině´´ lze cítit. Krásný den přeje M.

[Tomek]

To ilumauir: moc pěkný příspěvek o dětech a jejich snaze žít v lásce. Já to vidím dobře u své švagrové a jejích dvouletých dětí. Přesně jak píšeš - rodiče se nasnaží vcítit se do nich a ptát se jich, co cítí. Ukázat jim, že je berou jako sobě rovné. Chtějí je prostě "vychovat" k obrazu svému, aby byly hlavně hodné, nezlobily, nebyla s nimi práce.. a návaly vzteku, které nyní tím pádem nastávají, se snaží řešit ještě ráznějším umlčením jejich "zofalého volání", přesně jak se tady píše, ve stylu: "Jsi zlobivá, buď už ticho"... atd.

Ale zajímavé je ještě něco: jak se tady píše o 2.čakře- předevčírem zjistil tchán, že ta jedna malá holka usíná tak, že má velkého plyšového psa mezi nožičkama a přitisknutého k bříšku. A dokonce jednou, když byla taky k neuklidnění a měla spát, tak snad tchánovi řekla: pipinka.. A tchán (netuše, že to bude mít efeket) jí dal ruku na podbříško- a v tu ránu byla klidná a hned usnula... asi to dítě podvědomě ví, co potřebuje umí ještě slyšet volání svého tělíčka a dušičky....[/quote]

[ilumauir]

[Zbultran]

Ja nevim, jestli to sem uplne patri, ale vybavilo se mi to pri cteni tech prizpevku.

Jedine, jak se daji deti vychovavat, je vlastni priklad. A to ten "dobry" i ten "spatny".

Ta postizena divka treba ani netrpela a ty deti to nejspis prejde. Kdyz nemaji odezvu, prestane je to bavit.

[TomasKl]

[ilumauir]

[TomasKl]

no jednak řve jako tur poprvé a pak ještě několikrát, pokud to ovšem nezabere, tak rezignuje a už neřve.
ale jinak máš pravdu, nikdo to za něj nezkusí a pokud je v Tvém pohledu na svět odpovědnost to, že nasloucháme vlastním instinktům, ok.

[ilumauir]

[TomasKl]

Odpovědnost jak to mám já – teoretická úvaha
Úvod
odpovědnost není instinkt, nenarodil jsem se s ní, můj smysl pro odpovědnost se rozvíjí v souladu s mým osobním rozvojem a taky s působením společnosti, ve které žiju, stále a celý život se učím a pro sebe si zpřesňuji poznání, za co jsem odpovědný a za co ne v praktickém životě

Odpovědnost znamená
- udělám vše co je v mých silách, aby to, za co jsem odpovědný (situace, úkol) dopadlo dobře resp. úkol byl splněn dobře
- nebudu nikoho jiného obviňovat, pokud to nezvládnu
- když vidím, že to nezvládám, přiznám si to a hledám řešení, či pomoc, ale tak, abych nebyl v rozporu s výše uvedenými body (čili hledaná pomoc NESPOČÍVÁ v tom, že "horkou bramboru" hodím někomu jinému, ani v tom, že obviňuji jiné)

Odpovědnost mám / nemám
- pokud mám volbu (= možnost rozhodnout se z více možností) a vím to, jsem odpovědný za to, co zvolím (= za to, pro co se rozhodnu) stejně tak případně za to, že jsem volbu neudělal a nechal jsem se "vléci okolnostmi"
- pokud nemám volbu nebo o ní nevím, nenesu odpovědnost
- pokud volbu má někdo jiný a ne já, nese odpovědnost on
- zda mám / nemám odpovědnost mi říká jednak rozum, jednak to jak se cítím (emoce).

Z toho plyne
- pokud jsem si uvědomil, že mám volbu pracovat sám na sobě, mám podle výše uvedeného také za to odpovědnost
- pokud jsem si uvědomil, že mám volbu být odpovědným dle výše uvedeného, mám odpovědnost za to, že s tím pracuju a svůj vztah k odpovědnosti zpřesňuju, čímž jsme opět u úvodu
- musím občas pozorovat a analyzovat minulost, abych chápal, proč mi rozum napovídá, že jsem / nejsem za něco odpovědný. Musím se snažit co nejvíc poznat sám sebe, abych chápal proč mi emoce napovídají, že za něco jsem / nejsem odpovědný. Ideální stav – rozum i emoce se shodují a vím proč
- dostát veškeré odpovědnosti je ideál, kterému se snažím blížit a pomáhá mi to v životě. 100procent odpovědnosti ale nikdy nenaplním – cokoli totiž můžu udělat líp, když tomu věnuju víc času, ale bude to na úkor něčeho jiného, čemu pak věnuju méně času. Toto se nesmí stát důvodem, kterým si omlouvám, když něco udělám špatně nebo odfláknu, mělo by mne to ale vést k tomu, že občas uvažuju jak si organizuju čas a proč

Závěr
Takhle to mám já a pomáhá mi to. Plyne to z mého způsobu života. Kdybych byl vědec, který bádá v Antarktidě, měl bych to jinak, kdybych byl duchovní, měl bych to jinak, kdybych byl pasáček ovcí, měl bych to jinak.
Podstatné je, že mi to přináší osobní růst (ne strach, nerozhodnost či vnitřní roztříštěnost), že to mé vztahy činí konstruktivními nikoli destruktivními.

[Ameria]

[Renata]

co se týče dětí, tak se naučí to, v čem žijí. Ne to, co jim dospělí vtloukají do hlavy. A pokud je rozdíl v tom co dělají dospělí a následně dětem vykládají něco jiného než jaký příklad dávají sami, pak nastává v hlavě dětí zmatek, nějak jim nejde v hlavičce zpracovat vjemy které dostávají pomocí svých čaker a zároveň úplně odlišné řeči rodičů.
Tehdy začínají jejich první systémy přesvědčení a úniková chování.

Psalo se tu o tom, že malé díte si dokáže velice dobře zabezpečit pozornost. Řve. To je ještě malinké a většinou to je tak, že okolí kolem něho skáče. jenže pak roste a rodiče začínají "modelovat" někoho - na omluvu budiž naspáno že v dobrém mínění-koho by chtěli mít. Ačkoli výchovné metoedy svýh rodíčů přímo nesnášeli, tak sami je uplatňují. Víc nebo méně. A nejlepší na tom celém snažení vychovat potomka co nejlíp je, že výsledek se dozví, pokud přežijí pubertu svého potomka a následně vidí na dospělém "dítěti", jak se umí postavit životu.

A další věc: pokud budete mít vedle sebe dvě děti- pro lepší příkald přímo v rodině jako sourozence-jedno dítě bude hodné, poslušné, nebude dělat problémy, bude takové, že jak říkají rodiče"ani o něm nevíte",to druhé bude pěkné oprsklo, bude si dělat věci po svém, na nějaké "být hodný" bude kašlat, při rodičáku rodiče budou zalézat pod lavici, poslouchat co ten jejich zas dělal, že byl za školou, že nepíše úkoly,...Kdo myslíte že na sebe strhne v rodině více pozornosti? Ten svatoušek, co se chová podle toho jak si přejí rodiče? Nenene! Ten druhý. A pozornost to se rovná v očích dítěte láska. Takže dřív nebo později těm hodným začíná docházet, bohužel většinou až v dospělém věku, že byli nekonfliktní ale bohužel blbí že byli hodní. Mohli se strhat, aby udělali všechno co rodičům na očích viděli, tohle přesvědčení si přitáhli pak do partnerského života, do zaměstnání do přístupu ke kolegům. A co za to? Pochvala? Uznání? Ale kedpák! Víc práce, přehlížení, mnohdy zneužívání. A tiše se mohli s povzdechem koukat na to, že když přijde k rodičům ten druhý "konfliktní" typ po tom co dozrál, tak pozornost má i nadále daleko větší. "Podívejte na něj, už se zklidnil a jak dokáže jít za svým, jaké si vybudoval postavení, a on je vlstně hvězda".
MIlé děti a vážení dospělí, pokud tedy opravdu chcete mít pozornost a lásku, dokázat si prosadit taky svou a být sami sebou,poznatco je repekt vůči svým názorům a osobě, začněte konečně sakra zlobit! Pokud chcete zůstat těmi hodnými a nekonfliktními typy, tak pak pochopte, že okolí vám ukazuje jak vás má rádo nejlíp jak se to naučilo od svých rodičů. Pokud se nenaučili chválit, pohladit, povzbudit a naučili si všímat si nedostatků, nepovedených věcí a svoje děti vychovávat hlavně že řekli: Vídíš že jsi hloupej? Jsi nemožná! Všechno zkazíš! Nic nedokážeš!apod, vězte, dělali to jen prot, že se to jinak nenaučili, tuhle normu vzali jako nejlepší, protože oni byly taky tak vychováváni a kam to dotáhli! Vězte, že líp vám láska nebude prokázána. Myslíte že je to málo? Ale kdež! Kdo se o vás postaral, nasytil vás, ošatil, poskytl střechu nad hlavou, dal vám to nejlepší co mohl, sám se v něčem omezil aby vy jste mohli něco dokázat, něčím být. To že vás řezali hlava nehlava anebo nadávky byly na denním pořádku? Jenže jak jinak vás vychovat, abyste neskončili v polepšovně? Tohle je přece taky dost velký důkaz lásky, nemyslíte?

Tenhle příspěvek byl napsán s nadsázkou, do jaké míry se dokáže každý zařadit do skupiny hodný nebo zlobil, je na každém z nás. Je dobré pochopit, že tím že budeme hodní, budeme se chovat podle očekávání druhých, zapomeneme kdo vlastně jsme. Budeme každým jiným jen ne sami sebou. Což přináší dříve nebo později nemalé problémy. Čím pozdějí nám dojde, že bude potřeba "zazlobit", tím to je horší, tím se v okolí stkáváme s daleko větší protireakcí a nepochopením , tím je taky naše zkouška sebeuvědomění těžší. Ne každý to pak dokáže ustát a vydržet.

[ilumauir]

"hodní" se možná chovají podle požadavků svých rodičů a tím potlačují to, kým opravdu jsou, ale tohle potlačování je i u "zlobilů". Oni jen mají jiný způsob jak si vynutit lásku druhých, ale ani v jejich případě to není bezpodmínečná láska, i oni používají masku, za kterou skrývají svou skutečnou tvář.

Jediným fungujícím řešením je být sám sobě zdrojem lásky nezávislým na druhých lidech. Pro dospělé řečeno: jediná láska kterou máte, je ta, kterou dáváte. Jediná láska kterou cítíte v srdci je vaše láska. Jedině, když milujete sami sebe, můžete cítit,že druzí milují vás.

[Zbultran]