Děti

[klofi]

Při každodenním dojíždění do práce pozoruju spoustu lidí. Jedna věc mě dost zajímá. Dokáží děti (cca do 8 let) rozlišit, co je dobře a co špatně? Tuhle si dělali legraci z jedné retardované slečny, opičili se po ní. Zadělávají si tím do budoucna na malér, nebo je to z jejich strany nevinný žert? Do jaké míry mohou děti ovlivnit svou karmu?

[toora]

Klofi,
jestliže věříme v zákon Karmy - zákon příčiny a následku, tak všichni aktéři (včetně tebe jako diváka) jsou účastníky jakéhokoli děje. Každý si na to, či ono, někde v minulosti zadělal. Dokonce i to, jak onen děj bude v tu danou chvíli vnímat - prožívat. Z toho zase vyplývají individuální reakce na danou situaci.
Čím rozvinutějšíí jako bytost jsme, tím hlubší je také způsob, jak cokoliv, co nás potkává vnímáme a jak na to reagujeme.

Co se týká těchto dětí, odpovídá jejich reakce právě jejich úrovni vnitřního dosažení. Teoreticky někdo z nich to již neudělá, protože mu to v zápětí sepne, no a na ty ostatní čekají bolestné zkušenosti, které je dovedou ke stejnému pochopení.

Tak je tomu u každého z nás. Spolehlivým ukazatelem je jakýkoli prožitek vlastního utrpení, ať již fyzického, či psychického.

[Damao]

Děti si prostě v tomto věku (Od 6 do cca 10 let) potřebují vyzkoušet, co se stane, když.... Mají stejné sklony "zlobit" jako dělat něco krásného a dobrého. Tady záleží spíše na vychovateli, rodičích, jakna jejich podněty budou reagovat. Ukazuje se, že když jsou jasně vymezeny hranice - co je dobré je pochváleno a když je to něco, co nění žádoucí, je vysvětleno, proč, ev. následuje jasné gesto odmítnutí (může jím být v krajním případě i odpovídající trest - nikoliv nějaké exemplární potrestání!) - potřeba zkoušet, co se stane je naplněna a děti nemají potřebu v tom pokračovat. Když nevidí a necítí odezvu, zesilují důraz takových činů.

[ilumauir]

nic není dobře a nic není špatně. Posmívat se postiženému není ani dobré ani špatné, ale samozřejmě to vypovídá o míře s jakou děti vnímají lidi kolem sebe. Pokud tohle dělají, nedokážou vnímat, co druhý člověk cítí, nikdo je to dosud nenaučil nebo jim nepřipoměl, že už to umí. První kdo je to má učit jsou rodiče, ale když to ani oni neumí, je tu potíž. Rodiče nevnímají své děti a ty pak zapomenou, že "tenhle" pocit je to, co nás spojuje.
O víkendu jsem pozoroval dvouletého chlapečka, co nám lítal po zahradě a jeho rodiče. Naprosto intuitivně se snažil navázat energetický kontakt s rodiči, ale ti ho vůbec nevnímali. Slyšel jen sled zákazů a příkazů, co musí, co nesmí, tohle nedělej, nechoď tam, pojď sem. Pak vzal klacík a začal bušit do právě zasazeného stromku. Jeho otec přiběhl, klacek mu z ruky vytrhl, matka konstatovala "jsi zlý". Chlapeček se rozbrečel.
Na úrovni první pozornosti rodiče jistě kluka sledovali, zajímali se o něho, matka pro něho udělá první poslední, ale naprosto nevnímají, kdo to je, že to není jen to tělíčko, co zlobí. Vidí jen dvouleté dítě, které musí dělat, co se mu řekne, protože nic neví, ničemu nerozumí a tak musí poslouchat ty polobohy, rodiče. V tomhle věku taky začíná slábnout ta instinktivní vazba matka-dítě, její láska přestává být bezpodmínečná a začíná si klást podmínky. Tohle děti vnímají hodně bolestně, protože všechny to spojení vnímají a mají. A další bolest vznikne tím, že jim nikdo nepotvrdí, že to, co cítí, je realita, že to není jenom přelud. Do šesti let to spojení zavřou skoro všechny a my se pak divíme, že zloběj, perou se a ve škole s nimi není k vydržení.
Takže místo bezpodmínečné lásky dostal chlapeček podvědomý příkaz: "jsi zlý".
Nejefektivnější metodou jak naložit s těmi posměváčky je posadit je do jednoho Kruhu s tím člověkem, kterému se posmívají a zeptat se jich, co cítí, když se smějí a nechat posmívaného, aby také mluvil o svých pocitech. Možná to bude poprvé v životě, co si uvědomí, co cítí druzí lidé, když jim něco dělají...to je to spojení...

[Damao]

Myslím si, že je dobře si uvědomit, že dítě ve dvou letech má zcela jiná témata a motivy ke svému jednání, než původně popisované starší děti.
Pozorování energetické vazby dítě - rodiče je skvělé. Velmi dobře.
Kéž by bylo možné uskutečnit takové cvičení, jaké navrhuješ. Lze to ale provést formou dramatoterapie. Nechat jednoho z posměváčků "hrát" tu postiženou - jako u konstelačních dramatoterapií.

[klofi]

A znamená to tedy, že pokud někdo činí zlo a přitom neví, že to je zlo, je to vlastně neutrální situace a nijak to neovlivní jeho karmu?A je pak na nás naučit je, co je dobré a co zlé?

[Damao]

Klaudie, co je dobro a co zlo je náš posudek. V takovém případě, jako je tohle, je dobře, když si děti procítí, jaké to je být terčem posměchu. Oni opravdu v tomto věku hlavně potřebují cítit, jaké to je.
Na druhé straně bych nerad, aby se předpokládalo, že se to "samo srovná" - nesrovná. Když taková zlomyslnost nenarazí na jednoznačné odsouzení, může se vyvinout v něco opravdu nepěkného.

[ilumauir]

Damao, jistě je rozdíl mezi dvouletým a osmiletým dítětem, ale když dítě pochopí některé věci ve dvou letech. nemusí je pak objevovat v osmi. nebo ve třiceti. Děti to spojení mají od narození, ale postupně na něj zapomenou, protože nemají zpětnou vazbu ani od rodičů, ani od učitelů, ani od ostatních dětí. V osmi letech ta vazba-spojení už "neexistuje". Celá tahle společnost, od rodin, přes školství až po vládu je postavená tak, jakoby žádná taková spojení mezi lidmi neexistovaly a tak se podle toho taky všichni chovají. Teď po třicítce horkotěžko objevuju, že přeci jen něco takového existuje, že můžu vnímat druhé lidi, prožít jejich pocity jako své vlastní, můžu vnímat jejich myšlenky, vidět jejich záměry, cítit jejich energie. Uměl jsem to už jako dítě a totálně všechno zapoměl, vysvětlili mě, že si vymýšlím, že nic takového neexistuje, a kdo to vidí, je v blázinci. Obranou bylo zapomění. Vnímám, jak ty děti trpí, jak je to bolí, když si tohle zapomění tvoří. Musí totiž zapomenout na lásku, na nic menšího, zapomínají milovat, zapomínají, že jsou milovány. Chrlí ze sebe lásku (energii-reiki), která není opětována, nazpět jí trochu dostanou jen podmínečně, když jsou hodné, když se dobře učí, když dělají správné věci a nedělají špatné, když přesně okoukají, co dospělí považují za dobro a co za zlo. Zastavit ten proud lásky je nesmírně těžké a bolestivé - neméně než ho potom zase uvést do chodu.
Nakonec máme všichni stejný motiv ke svým činům, ve dvou letech, v osmi, ve třiceti nebo v osmdesáti. Chceme milovat a chceme být milováni takoví, jací opravdu jsme, bezpodmínečně, absolutně. Tohle je naše právo. A tohle právo je nám odpíráno už třeba od dvou let, z toho mě bolí srdce.
Lásku potřebujeme, všichni, bezpodmínečně, a všichni tady děláme všechno možné, abychom jí dostali. A když jí nedostaneme bezpodmínečně, snažíme se jí získat podvody, ukrást jí, vymoci si jí násilím. Když jí nedostaneme za to, jací opravdu jsme, snažíme se být někým jiným, někým, koho ti ostatní budou milovat. A to začíná ve dvou letech. Nikdo nechce být "zlý", takže pokud to, co dělám a vychází to ze mě, je zlé, jsem zlý, takže nemůžu být tím, kým opravdu jsem, protože ten někdo je zlý a musím se stát někým, koho ostatní budou mít rádi, jinak lásku nedostanu - tohle je podvědomý proces, který probíhá už u těch dvouletých dětí. Miguel Ruiz tomu říká "ochočování".
Alternativou je bezpodmínečná láska. Tady a teď: "Miluju tě. Ať děláš cokoliv, ať jsi kýmkoliv, ať jsi spáchal zlo, prostě tě miluju. Nemusíš dělat nic pro to, abych ti tu lásku dal, nemusíš se měnit, nemusíš nic slibovat. Nemusíš nic. Nemusíš lhát, nemusíš se přetvařovat a dělat lepším, nemusíš mi jí krást. Máš jí už teď."
A ta láska má tisíce podob, je také každým pocitem, který mám v těle. A všechny je sdílím. - Takže jak konkrétně s tím pracovat např. s posmívajícíma se dětma? Damao, ta dramatoterapie je skvělý nápad a dokonce nejen pro děti, i my dospělí jí potřebujeme jako sůl. Vlastně to děláme, jmenuje se to Kruh srdce (vyprávěla vám o tom Okénko?). Jedna kamarádka, učitelka v mateřské školce, to dělá s dětmi od tří let, sedí všichni k kroužku a ona se jich ptá, co cítí, když zlobí, co chtějí, čeho chtějí docílit. I ty tříletý děti jí dokážou odpovědět. A když to dítě dostane to, co chce bez toho, aby muselo zlobit, tak prostě nezlobí. A ona-učitelka jim také říká, co cítí, když zlobí a říká jim, co chce a na to děti slyší. Neříká jim, co by ony měly dělat, říká jim, co chce sama pro sebe.
Současní rodiče se svých dětí vůbec neptají, ty slyší jen příkazy a zákazy. Nikoho nezajímá, co cítí a co doopravdy chtějí. Nakonec to končí vraždama a válkama...
Když lidé dělají zlé činy, vnímám to jako zoufalý křik o pomoc. Nevěří, že to, co chtějí, mohou dostat. A přitom to zoufale potřebují a bojí se, že na ně nezbude, tak kradou, používají násilí, vraždí. A přitom je všeho hojnost, každý může dostat to, co chce a potřebuje, zadarmo!!!

[Damao]

Rozumím. co chceš říci. Jde o to, že dítě ve dvou letech žije naplno tématiku 2. čakry - kvalitu vztahů (míněno k něčemu, k čemukoliv) . Každý nový vztah je "ochutnáváním" světa, Vesmíru. Jiné je to v úrovni srdečního centra - tady se učíme jiná témata. Proto ta moje poznámka.
Určitě je mnoho dobrých a ještě lepších technik, jak to zvládnout. Myslím, že je dobře volit takové, které nejlépe odpovídají úrovni vývoje, v nichž se nacházíme. Kruh srdce může být i pro malé děti, když se učí žít v kolektivu vrstevníků - to je součást tématiky srdečního centra.

[ilumauir]

sám si někdy připadám jako dvouletý, někdy jako osmiletý, občas taky na čtrnáct, a sem tam na třicet Takže v tom Kruhu srdce můžu sedět pořád... Ale to není jen o vztazích alá 4.čakra, je to taky o komunikaci, o srovnání si myšlenek, pocitů a záměrů, je to o upřímnosti, otevřenosti a zodpovědnosti, prostě o tom, co řešíme od narození až do smrti.

[TomasKl]

[Damao]

[klofi]

Zajímá mě to, protože to nevím a protože s mlaďochy pracuju. A zajímá mě, od kterého momentu je člověk zodpovědný za svou budoucnost.

A jinak máš pravdu - nezareagovala jsem a přiznávám, že proto, že jsem srab. Cizí děti vychovávám celý den, ale ty mě aspoň znají. Ale v nacpaném autobuse plném pubošů si netroufnu. Nezvládám příliv negativní energie ve velkém.

Ale je fakt, že ta slečna to asi nebrala jako ubližování. Je to takové sluníčko, možná ani neví, že to bylo na ni. Možná jsem byla jediná, kdo to vnímal špatně. Takže to vlastně vůbec nemusím řešit. Takže děkuju

[TomasKl]

V Praze často pozoruju, že mlaďoši nepouštějí sednout starší.
Když v takové chvíli sedim i já, vždycky nejdřív pustím sednout. A když pak nastoupí někdo další starý, těhotná žena atd., tak prostě nějakému mlaďochovi řeknu "prosím, nepustil(a) byste ho (jí) sednout?". Zatím vždy bez komentářů pustili.

[klofi]

To dělám, ale je to jiná situace.