zeto - deníček stříbrného kojota

[buddha]

AHoj Toro.
Je my líto, ale nic si nepochopila.
nevadí...
měj se fajn.
roman

[zeto]

Netušil jsem že se zde rozlítí taková diskuze .......... ale budiž........ má pohnutka stále pokračuje, jsem jí stále plnen. Tam kde jsem skončil, jak jsem napsal, Jsem toho stále plnen

Dnes jsem opět pomateně zmatkoval mezi oběmi, v tom zmatku jsem neměl sám sebe......... asi ani nejde být jeden když jsem "dva". Nic už nevím, snad jen cítím, i když ta hlava šrotuje, mé tělo si žádá pozornost všemi způsoby. Jsem ted taková žlutozelená "sračka"........protoplazma, celkem i hezká, průsvitná, průsvitnej sliz. Je to ale jen jedno mé já, to druhé někde lítá a hraje si na něco víc než je. To co by chtělo být....a není.

Když jeden jsou dva, ti druzí nejsou jeden.

Mám dojem že se ve mě něco vaří a bublá. Vše v břiše a podbřišku. Mám opravdu problém. Problém uvědomit si kdo jsem, co jsem....... hodně ve mě vře zda jsem žena či muž........ takový pohlavní dilema. S tímto se u mě vyvíjí určitá neuroza, strach z nepřijetí.

Jsme stále chycen v mé hlavě, tohle všechno je jen pořáde ten jeden a ten samej zelenej úhel. Divnej. Tak omezující a jsem ho tak plnen. Přeplněn.
Cítím že bych chtěl explodovat, přes destrukci to změnit...... a přitom cítím že to musí jít jinudy. Nějaké přijetí či pochopení...... musí v tom být láska. Já nevím. Dlouho to v sobě již dusím.

Chtěl bych toho napsat více, je toho ve mě tolik a přitom hledám důvody abych nemusel. Nemusím, je to jen na mě...... zvláštní si to uvědomit. Tolik smyslů mě mate a říká.....nemáš čas abys to stihl popsat, nezvládneš to. Bude ti to k ničemu. Nemá smysl nad tím dálo bádat, ta hlava si tam vždycky najde nějakou výmluvu.

Je hezké že ted už cítím....... je zvláštní že to co vyjádřím .................... důležité: TO CO VYJÁDŘÍM se promění a zemní, nebo projeví....... a hlavně mění... a to okamžitě.

Napadá mě, že to co ted píši je asi také součástí mé hlavy.Cítím sice srdce ale je tu zase nedorozumění. Naslouchám but srdci, neno hlavě. Ani nevím zda je to třeba dělat současně, zda to lze a zda je to důležité, integrace mezi hlavou a srdcem.

Hodně jsem odbočil, samozřejmě že sám od sebe. Je tu zlost:) Mám z toho radost:))) Budu ted v srdci, to chci:) Ted a tady!

[zeto]

Buddho: díky za reakci.

Tooro: Tak zvláštně divoká a rozdivočelá mi připadáš v mém deníčku. Je to můj dojem a působíš na mě jako "hodně chycená" a lapená v jakýmsi problému s buddhou. Dost bolestivé, že?

Napadá mě: Rozsviť si na konci tunelu.

Buddho a Tooro: To téma které spolu řešíte v mém deníčku přeneste na jiné téma, nebo si stvořte vlastní deníček. Myslím že by byla škoda aby to zapadlo mezi má "slova" a mezi mé "texty"

[toora]

[toora]

[zeto]

[Alwen]

Ahojky Zeto, fandím ti
tohle rozhodně není lehké a dá to hodně zabrat. Prožívej ale netop se
"Bolest je pouze důsledkem špatného myšlení." Někdy to tak nevypadá, ale něco na tom bude. Držím palce!

[toora]

O.K. Beru to na vědomí, Zeto.
Ahoj.

[okenko]

přátelé, je to zvláštní, ale nejde mi napsat tvrdé i. klávesnice odmítá, takže jsem nucena psát energie bili.... nic není náhoda... vnímám silný tok energií, které zde večer bili a najednou jsem vděčna za svůj smích, s trochou poodstoupení a nadhledu je vše v úplném pořádku. zetikovi smutné řádki rušené debatou o buddhismu..... ).o)), vzdit do takového smutku se filosofie nehodí... .[/u]nick se jménem buddhi, pokora, sdílení, hm hm. osočování, dokazování, ale nakonec touha po pochopení druhého a láska.

[toora]

Smrádek, ale teploučko.

[zeto]

Jsem ted opět bez sebe, takový zvláštní stav jako před střínutím si dávky heráku....takové ticho před bouří která nikdy nepříde. To vnitřní napětí, které mě dělá napjatým.

Jsem úplně mimo sebe. Zkouším to popisovat a doufám že se dostanu k sobě..... ááá, srdce................... je zvláštní že je srdce radostné..... a já se šklebim. Smutek v sobě mám...... mé tělo je opět taková nádrž, plná takového hnijícího odpadu, jako rybník zahnívající....... všechno tam hnije a kvasí. Jsem tím vším tak zavalen že nemám moc sil se nějak převalit na bok a vylejt ten hnus. Hnus.....a je tu zase, Hnus...... Hnus............ asi nejsem hus já, když je jen ve mě....... dělá mi dobře pomyšlení že to nejsem já nejsem hnus.......je jen ve mě. S tím už e dá něco dělat.

Jen mě ted děsí co ta všechno najdu. Také si říkám proč tam ten hnus je? Z jakého dvodu to začalo tak zahnívat?

Chci najít příčinu, proč? Proč jsem se tak ucpal, že nová "voda" nepřitéká a "stará" neodtéká. Kde se to ucpalo? Připadám si jako otesánek. Pořáde jsem otupělý..... ta fyzická otupělost spolu s tím stnulým výrazem ......otupělost, strnulost + hnus.

Jsem tím. Tou strnulostí, hnusm a otupělostí. Cítím se tak, jsem toho tak plný. Všchno jiné je jinde, nevnímám to. Moje cítění je přeplněno těmi TŘEMI.

Zajímá mě kde létá mé druhé já. Zvláštní že ani nevím které mé já je ted "online". Mám na něj vztek. Že me tu nechalo samotného. Vracím se zpět do matčina břicha a volám. Proč jsi mě zde nechala sama? Je tu tma a něco zeleného. Mám strach, jsem tam úpně sám. Přepínám mezi tím co je tady a to co je tam. Je tojako jehla. Bojím se toho. Obarvuje tekutino do bíla. Je to hezký a hřejivý pocit. Je to světlo.Asi jsem se narodil. Mám divné pocity s tím co mě poutalo k matce, s pupeční šňůrou. Mám pocit že budu zvracet. Je to taknechutné. Vnímám divné postavy a hrozně hrubé ruce. Je mi to nepříjemné. Takové hrubé ruce mě mačkají.Jsem jako kus něčeho.Připadám si opět strašně nesvůj. Nechci u té bolesti být tak utíkám jinam. Je to virtuální matka, bez lásky.

Tím že nejsem u sebe nevnímám to opravdové co by mohlo a mělo být. Jsem sám se svojí virtuální představou lásky. Bolí to. Nechci být se sebou a u sebe. Nenávidím se za to co jsem si udělal.

Jsme bez sebe, od sebe, bez sebe, bez sebe, bez sebe, bez sebe....... .......................................................................prožívám to a je to v srdci a přes srdce. To mě moc těší a těšim se. Mám v sobě naději. A lásku:).....jsou tu i strachy......hlava opět boduje.

[zeto]

Ahoj po dlouhé době, vše prožívám jinak a pdoobně jako dříve, spousty smutku střídají pocity naděje že se vše změní.

Myslím že duchovno je nutné žít, ne o něm tlachat. Proto přeji všem více dělání, méně kecání A hodně lásky, tý naší, pro nás, v nás.

[toora]

Ahoj Zetiku.

[zeto]

Ahojky Tooro:))))

[zeto]

Je opravdu zajímavé číst své řádky 2 roky zpět, kolik se od té doby změnilo a co zůstalo stejné, kde jsem dělal chyby a kde zářil. Co mid ělalo dobře a co mi dělá dnes dobře, co mi dělalo tehdy špatně a co mi dělá dneš špatně.

Ten život v přítomnosti často může jen tak vypadat a balamutit nás a tahat za nos, a není to život, je to jen naše iluze která nám brání v tom pravém prožívání, protože by to tam venku mohlo hodně bolet. To naše malé citlivé já..... (alespon tu představu mám) může být ve skutečnosti krásné velké a všezahrnující, dotknutelné bolestí ale i životem, pracující s bolestí i se samotným životem.

Jsem rád že si píši deníček. O mě pro mě.