Jak to je s pocity někoho druhého???

[samanka]

Krabas mě přesně přivedl na myšlenku, která zasluhuje samostatnou diskuzi:

Včera jsem měla skutečně zajímavou a vášnivou debatu na tohle téma:
Náš přístup k ostatním - kdo je v procesu nebo vztahu klient - terapeut důležitý. Jestli se jedná o proces učení se terapeuta (tedy jak tu K uvedl: Záleží na pocitech někoho druhého? Vlastně nezáleží!!!) nebo jestli jsou ve hře oba. Tedy spolupráce, vcítění, snaha o pochopení. A jejich hranice, terapeutický nadhled.
Myslím si, že muži často zastávají víc ten nadhled a učení sebe sama, zatímco ženy jsou už od přírody víc zastánkyněmi toho druhého jemnějšího přístupu.
Mě osobně je ten ženský neobyčejně blízký a myslím si, že udělá hodně podvědomé práce, která na první pohled nemá s praktickou stránkou léčení nebo terapie nic společného.

Otázka zní: Jak to máte nastaveno vy?

Díky za příspěvky

šamanka

[TomasKl]

Šamanko, měla ses zeptat v té diskluzi:
"Líbilo by se Ti, kdybys byl(a) v roli klienta v kadeřnictví a kadeřnice by to chápala tak, že se hlavně má něco naučit a bylo by vlastně úplně jedno, jak ty vlasy dopadnou a jak budeš potom vypadat, pokud se ona něco naučila?"

Že je reiki nebo obecně nějaká terapie něco jiného než kadeřnictví??? Já věřím na "JAK NAHOŘE, TAK DOLE" a to zdaleka ne sám.

[TomasKl]

Pro mne rozhodující je vždycky klient. Při povídání si bych měl být spíš zrcadlo, které odrazí světlo i do temných míst a které umožní podívat se na věc z různých úhlů pohledu. Při masáži se snažím co nejvíc naladit na klienta, aby mne vlastně on vedl.
Pokud bych učení se terapeuta chápal tak, že včera jsem nastudoval nový masážní chvat a tak ho dneska použiju na každým koho budu masírovat, tak to je fakt úplně špatně.
Pokud ovšem učení se terapeuta chápu tak, že po každé práci s klientem si v tichu sednu, znovu si to připomenu, pokud jsem měl nějaké špatné pocity, zkusím si rozklíčovat proč a pokud se mi to nedaří, tak vyhledám supervizi - ano to je v pořádku, ba přímo bych řekl, že je nutné to dělat - a z tohoto pohledu se samozřejmě terapeut při každé práci taky něco naučí a dozví.

[Renata]

já bych řekla, že u Reiki sice terapeut ví co dělat, má nástroje a měl by je umět použít, ale konečný přídel energie si řídí klient, takže tam to je tak napůl. U jiných terapií to vnímám tak, že terapeut by měl být ten, který vede klienta, měl by ale koukat na to jak proces probíhá a podle toho řídit další postupy a metody. Pokud budu necita a vykašlu se na pocity klienta, může se stát, že bude mít stres z té terapie a v konečném výsledku bude celá práce k ničemu nebo k málu. A zas , pokud to celé začne řídit klient, tak se ta celá práce může rozmělnit a nakonec by spotřeboval i půlden času, což u terapeutů není možné, jelkož mají nasmlouvané další klienty. Takže i tam je potřeba citlivě řídit celý proces. Aby tam kde je potřeba byl dán dostatek prostoru a tam kde je to zbytečné tak nenáslině převést řeč, korekce, postupy dál.
Ale co mám vypozorované, tak většinou mi přijdou klienti, kteří zpracovávají témata, která jsem měla taky jako svoje lekce, nebo cokoli, vždy tam najdu něco společného:))))))Vždy mě klienti obohatí svým postojem, způsobem nazírání na život, svým průběhem života, protože i to jsou zkušensoti a rozšiřují mé obzory před tím jen teoretické. Klienti jsou velká škola a ani o tom nevědí. Bez nich bychom v roli terapeuta nikam nepokročili.

[Damao]

[ilumauir]

Damao to píše pěkně, jde to k věci. Za "léčitele" se dnes vydává kdekdo, kdo trochu cítí v rukách, že mu to teče, ale pokud to člověk nemá srovnané sám v sobě, těžko pomůže druhému. A důležitý je záměr, se kterým léčitel vstupuje do kontaktu s klientem. Pokud je jeho záměrem "léčit" tak to taky může trvat tisíc let, než to skončí. (a to nemluvím o spíš podvědomých záměrech typu: chci klienta ohromit, chci si dokázat jaký jsem machr atd.) Mým záměrem je vždycky "chci vyléčit" nebo "chci uzdravit". Ale aby to fungovalo, musíme mít s klientem záměry, které se doplňují, čili z jeho strany něco jako: "chci se uzdravit", "chci se vyléčit" "chci být zdravý" "chci přijmout léčivou energii". Takže první, co dělám, je, že ho vedu k tomuhle poznání, do hlubin jeho záměru, k tomu, co opravdu chce. A to právě přes jeho, ale i svoje, pocity. "Vyléčení" nemoci je jen vedlejší efekt "vyléčení" člověka a celého jeho života, jeho vztahů k sobě, k ostatním lidem, k vesmíru, k Bohu. Však to znáte

[okenko]

Milý Ilumaiure, nastínil jsi zajímavou úvahu. Lékaři i léčitelé vlastně potřebují klientelu, poněvadž jen tak jsou platní. Stejně jako policie, vojsko atd. atd. On i právník potřebuje spor. Před týdnem mi kamarádka říkala, že má málo klientů. Je léčitelka. Najednou jsem si uvědomila, že vlastně nevím, jestli nejsem ráda? Bylo by to nádherné, kdybychom už nepotřebovali péči, že? Napadl mě nový název - Vyléčitel. Napadá Tě lepší název této činnosti? K zdraví M.

[Krabas]

okénko - jin a jang, jedno živí druhé. Lékař pacienta, pacient lékaře. Jedno bez druhého by nemohlo být. Kriminalisté jsou za kriminalitu rádi. Pokud bude dobro, bude i zlo.

[TomasKl]

Podle některých legend to ve staré Číně bylo tak, že lékař měl ve své kartotéce N pacientů a každý měsíc dostal zaplacenu částku za každého z nich, který byl celý ten měsíc zdravý. Za toho, koho musel léčit, nedostal nic.
Myslíte, že se takový lékař snažil co nejvíc léčit nebo že se snažil naučit co nejvíc svých klientů starat se co nejlépe o své zdraví?

[TomasKl]

Policajti (zejména policie ČR) dneska měří často rychlost na přehledných úsecích, kde její překročení je jen málo nebezpečné a rychle tam jezdí kde kdo. Není divu, když musí vybrat na pokutách poměrně značnou částku, kterou jí ukládá statní rozpočet. Za to na místech, kde nedodržování rychlosti je opravdu nebezpečné a porušují ho tam jen blbci (sorry, slušnější pojmenování mne nenapadá), tam se měří jen vyjímečně.
Kdyby policie nebyla hodnocená za počet Kč vybraný na pokutách, ale za to, kolik nehod se stane a s jakými následky (čím více, tím méně peněz na odměny pro policii, tím menší prémie atd.), myslím, že by to bylo úplně jiné.

[samanka]

TomasKl: no nevím, nevím. Spíš by se nejdřív muselo změnit myšlení lidí, řidičů, větší ohled na životy a zdraví svoje i těch druhých. Pokuta (nebo úplatek) na tom nic nemění.

Ale k tématu. Myslím si, že ti léčitelé, kteří nemají léčení jako zaměstnání, spíš koníček nebo poslání nemají touhu klientelu držet co nejdéle ve stavu nemocném. Jenže zdravotní stav a potíže tzv. civilizovaného světa jsou prostě takové jaké jsou, tudíž sbírka nemocných je prakticky nepřeberná. Včetně nových psychických a fyzických potíží, které si dokážeme vyrobit.
Vidíte někde snahu o řešení všech těch průšvihů v životním prostředí, jídle, vzduchu, stresu apod.? Vidíte často snahu lidí zamyslet se nad sebou a tím jak žijí? Něco ze sebou udělat?
No tak vidíte. Jeden moudrý pán z oblasti alternativní medicíny pronesl myšlenku, že zdraví je jen taková pauza mezi dvěma stavy nemoci.
Odvíjelo se to od teorie, že každá nemoc nás má posunout. Pak nastává oddech a další stupeň vývoje, další level. Připadá mi to dost pesimistické, ale má svoje letité zkušenosti. Já tedy dávám přednost té pauze.

šamanka