Prozření

[Filio]

Tak proč ho máme?V tomto směru názoru nemá cenu nic!Ani život?!Tak proč je reikiwebík??Je nutný?NENI!A proč jsem se narodil?Bylo to mutné?Nebylo, ale byla to moje volba!Podle mě všechno nemusí mít důvod!Můžeme vše dělat jen tak, pro radost.

Filio

[zeto]

[saman]

Ahoj.To Bůh nás opustil.Proč.Šamanko,neptej se mne,odpověď máme každý v sobě.To co jsem při meditaci zažil já, je moje meditace a jiný by zažil jinou.Vím že osvícení v duchu křesťanství a snad i v duchu východních filozofií je vlastně pochopení.Dá ti pochopit smysl věcí a událostí.Když to pochopíš,tak už nemůžeš odsuzovat,chválit prostě se to stalo pro dobro jednoho i celku.Naši předkové mněli pořekadlo:Koho Bůh miluje toho navštěvuje.Bylo to hluboké pochopení smyslu smrti a vývoje.Kdyby je nemiloval,nenavštěvoval by je, byli by mu lhostejní a nic by je nenaučil.Já mněl to štěstí a dostalo se mi pochopení.Neboj se, já už vím, i když stojíš mimo,nevěříš, tak věř,že on stojí trpělivě vědle tebe.A skrze jiné,co tě opustí,tě něco učí.Nebo skrze jíné zkušenosti.Musí být ale při tom sylné emoce,až ti hrozí,že ti samou láskou,smutkem či radostí pukne srdce.Pak začneš přemýšlet o smyslu života,Má to vůbec cenu něco dělat když to stejně vede nakonec k neodvratnému konci.Má vůbec cenu o něco se snažit.A při hledání odpovědi musíš jít do sebe a v sobě hledat odpověď pro sebe.Nikdo a nic ti nemůže pomoci.Sama se musíš v sobě vyznat.Je hezké se ptát:Kdo ve mně myslí.Kdo je ten co ve mně žije atd.Ty v sobě musíš najít odpověď na otázku :Má to vůbec smysl.Pak možná pochopíš, že nemusíš hledat venku,dovolávat se něčí ochrany.Pochopíš,že jedinou tvou touhou je vrátit se na počátek,vrátit se tam,kde si vznikla,vrátit se k tomu,kde jsi vše chápala,byla v celku a přesto identická,že v tobě je část tohoto celku,která to ví a vede tě tam.Že v tobě je část této vesmírné energie.My i já jsem si zvykl používat křeťanské terminologie SPRÁVNĚ BYCH MNĚL NAPSAT MÍSTO TOHO,ŽE BŮH STOJÍ VEDLE TEBE,jsem mněl napsat BŮH JE V TOBĚ A ČEKÁ AŽ HO PŘIJMEŠ.CHraň bůh,aby jsi uvěřila skrze mne.Ne k tomu musíš dospět sama.Buď teď nebo v příštím životě.A nenech se zmást názvoslovím Bůh,nebo tím jak má vypadat či jak se má projevovat.Není to pravda.Pravdu máme jenom v sobě.Přeji ti z upřímného srdce trnitou cestu poznání.Šaman

[saman]

Ahoj Filio.Je reiky nutná.Je.Na počátku věků si lidé pomáhali k přežití tím, že si vymýšleli různé bůžky.Bůžek hromu,blesku,slunce.Byli to jejich berličky.Naše psychika je taková,že my si nedokážeme představit NIC.Za vším něco hledáme.Žijeme na zemi v ukončeném prostoru a proto si nikdo z lidí nedokáže představit a pochopit nekonečno.Vesmír je nekonečný,ale co je za tím nekonečnem.V čom plyne,kde visí a dalších tisíce otázek.Mi si nedokážeme představit něco, co nevidíme,co nemůžeme pochopit a vysvětlit našimi smysly.Je to stejné,jak se třista let přeli duchovní filozofové,kolik andělů se vejde na špičku jehly.A byli o tom sepsány celé knihy.Mi se dnes tomuto už jen smnějeme,a vidíš,když pracujeme s anděli,tak kolik se jich na tu jehlu vejde.Něco se nedá vysvětlit lidským chápáním,rozumem materialisty.Něco je samo o sobě.Je to pravda, jediná a neměnná pravda.Jenom lidský mozek si z té pravdy bere jen to, co dokáže pochopit a vstřebat.Někdo bere pravdu jen hmotnou,kterou si může osahat,jiný již je dál a má větší představivost a bere pravdu,kterou neumí uchopit ale přesto je dokázaná( jupiter se taky nedá uchopit a je dokázaný že),a pak přijde někdo a posune tu hranici pravdy ještě dál.Ale to je jen čast pravdy.Mi jdeme po cestě a na tý cestě za pravdou dostáváme poučení,povzbuzení k dalšímu hledání a každý takový kamínek na cestě nás přivádí blíže k té jediné pravdě.Jsem se hodí citace,že někteří lidé umřeli již ve dvaceti a jen čekají až je dají do hrobu.Mi prostě potřebujeme na tý cestě vývoje různé berličky.Mi chodíme kolem horké kaše, a to jen kvůli omezenosti našeho mozku.A třeba reiki a jiné věci nás posouvají k té jedinné a neměnné pravdě a tou je jednota ducha a hmoty.Těžko se hledají slova k tomu co cítíme.Šaman

[samanka]

Ahojky šamane,
já nepsala že v nic nevěřím. Jen to mám jinak. Už jsem se to tu mockrát snažila popsat, ale nevím přesně jak to vyjádřit. Není to nic venku, vedle, nahoře dole, uvnitř. Prostě je to všude, nemám co hledat, já to našla.
To je ten rozdíl, proti tomu co píšeš ty nebo další lidi, kteří jsou věřící ve smyslu Boha.
Proto jsem se tě ptala, abych to víc pochopila. Zvlášť tu věc s tím opuštěním.
Díky za odpověď

šamanka

[mamka]

Můžu taky něco?
Dnes mne napadlo jedno přirovnání - asi proto, abych dostala do podoby mně pochopitelné - jak to je s námi a s Bohem.
Tak nějak jsem si sloučila "jak dole, tak nahoře" a "všichni jsme jedno" a taky "směřujeme do jednoty".

Každý jsme takový malý vesmír uvnitř velkého Vesmíru (dosaď třeba Boha…). Asi jako buňka v těle. Ideální stav by byl, pokud bychom si to uvědomovali a žili tak. Stoprocentně fungovat pro perfektní funkčnost celku a tím nutně i sebe. Řídit se tímto zákonem.

Jenže…všichni nám tvrdí, že zrovna ten můj vesmír je to, co je nejdůležitější a má být mojí prioritou. Ne prospěch celku – těla, vesmíru- ale prospěch jen mojí jediné buňky v celém organismu je to, za čím se mám pachtit. Takže se izolujeme od Boha (těla,Vesmíru) a jsme jen my – jednotlivé buňky, které nevnímají nic jiného. Čím víc se věnujeme své výjimečnosti, svému egu, tím víc se oddělujeme od celku, až můžeme třeba přerůst v rakovinový nádor.
Když se potkáme s jiným malým „vesmírem“ , buňkou, zajímá nás jen potud, pokud mi přináší něco, co mne obohatí a případně podpoří výjimečnost mého vesmíru. Nedochází nám, že tím se oddělujeme ještě víc.
Každý z nás si ještě pamatuje alespoň část z toho, že jsme jen součást velkého celku. Měli
bychom si svou „paměť předávat, rozpomínat se vzájemně na zákon, který nás svedl dohromady a dává smysl naší existenci. Obnovit funkčnost organizmu.

Takže, šamane, bůh nás neopustil ani nestojí mimo nás. On nás ani opustit nemůže, protože jsme jeho součástí, buňkami jeho těla. To jen my se snažíme ze všech sil o oddělení od něj s tím, že hledáme cestu „domů do jednoty“.Každý svým způsobem, ale všichni hledáme totéž, smysl života.

Vytváříme zcela nepochopitelné a nesmyslné zákony, kterými omlouváme svou činnost, budujeme umělé světy (např.velkoměsta), ve kterých žijeme umělý život, který otravujeme námi vytvořenými jedy , bojujeme o vládu jednoho nad druhým, zabíjíme se ve válkách i v běžném životě, bojujeme o místo na výsluní, chceme ovládat a vlastnit jiné lidi, vytváříme umělé bohy – superhvězdy, strom tvořící kyslík má menší hodnotu než auto, které nám ho ničí…….. a to vše uvnitř jednoho obrovského organizmu – řekněme třeba boha. A my se neustále ptáme, kde je bůh, proč nás opustil, existuje vůbec?
Vnímám to asi tak, jako když se zblázní pár buněk v těle a rozhodne se, že ony jsou nejdůležitější, začnou růst, mohutnět, prosazovat se na úkor druhých, požírat je…prostě rakovina. Taky tomu říkáme pokrok, vyspělá civilizace…..
Jak nahoře, tak dole…..

I my jsme bůh, jen jsme to zapomněli. Nebo spíš to nechceme vědět. Jen svědomí je občas toho připomínkou…..

[samanka]

mamka: dovolím si s tebou docela nesouhlasit. Díky tomu, že jsme součástí celku je velmi důležité se právě starat o svoji maličkost.
Pokud člověk nastolí rovnováhu u sebe, může jí šířit dál. Tedy pokud se nestará o svoje tělo, psychický stav, svoje vlastní vztahy s rodinou, přáteli, v práci, co kolem sebe produkuje?
Já myslím, že je naopak nejdůležitější začít hezky u sebe. Jak tu mockrát zaznělo: nejdřív zachránit sebe až potom celý vesmír.
Já vím, že se to často chápe jako velké sobectví, ale záleží na tom, co si pod tím kdo představuje. Zmiňovala jsi tu rakovinu. Proč ji má právě tolik tzv. "hodných lidí". Ti by přece měli být nejzdravější. Jenže pokud ze sebe jen dávají a vydávají na úkor zdraví, psychiky, vlastních potřeb ať už fyzických nebo ostatních (dávat lásku a nic za to nedostávat) - vyhoří, zničí se, onemocní. Pečovat i o svoje potřeby není podle mě nic sobeckého, pokud to není na úkor druhých.
Pokud tedy jako částečka přidáváme do celku takové energie jako nespokojenost (nedostatek uspokojení našich potřeb - třeba pomoci, lásky, atd.), smutek, osamělost, trápení, bolest... pak to za moc dobrý dar lidstvu nepovažuju.
Ono i nám samým zní líp, jak nesobecky pomáháme každému kdo se jen přiblíží, ale i v tomto může být uspokojování pořádně velkého ega (jak jsem fakt dobrý, jak léčím každého ať chce nebo nechce,...).
Podle mého je nejlepší vyváženost já versus ostatní.
Protože i my jsme lidské bytosti.

šamanka

[mamka]

Šamanko, naprosto s tebou souhlasím . Jestli to vyznělo tak, že se o sebe nemáme starat, tak jsem to napsala špatně. Měla jsem na mysli - pouze o sebe.... mít na mysli jen svůj vlastní prospěch a třeba na úkor ostatních.

[gzam]

Mamko ,to bylo úžasné a myslím ,že velmi trefné.Při předchozích příspěvcích mě bezděky napadlo rčení- oko ,kterým se dívám na boha je oko,kterým se bůh dívá na mě.O této problematice docela dobře pojednávají Hovory s Bohem,mě osobně to seděla vysvětlení z této knihy,je tam dokonce i otom,proč máme potřebu se oddělovat.

[zeto]

mamko: děkuji cos napsala, je to opravdu úžasné jde to fakt z nitra

[saman]

Ahoj.Ježíš řekl :Miluj bližního svého jako sebe sama.Když nemiluji sebe,nemůžu milovat jiné,protože vlastně nevím co je láska.Proto začínáme vždy u sebe a né u celku.Co jsem zatím stačil poznat,tak v nás není malý vesmír,odraz nebo obraz toho velkého.V nás je jen malá část celku,který byl na počátku a naší jedinou touhou je se tam vrátit.Když tam nevrátím tu svou kapičku do mozaiky,tak obraz nebude nikdy dokončen.Jsme stejný jak vesmír,ale i on je složen jen z těch našich a jiných střípků po velkém třesku.To je ten skutečný smysl jak ho chápu já.Proč osvicení vždy odešli do samoty meditovat a pak sami bez celku dosáhli osvícení.Snad proto(ještě jsem to nezažil)že pochopily,že jsou součásti celku a zařadily se do něj.My jsme strašně ovlivněni výchovou a církví.Kolik lidí ještě nechápe když dávají almužnu tak mají poděkovat a poklonit se tomu, komu tu almužnu dali.Co je sobectví.To,že jdu a někomu svým příkladem ukážu cestu a neudělám za něj ani ň,že jdu k sobě abych byl dokonalejší příklad hodný následování.Co je sobectví.Když se budu o všechny starat,pomáhat jim, léčit je a zázračně uzdravovat a oni se budou muset znovu narodit a nebo několikrát, aby si odžily to, co já jsem jim neumožnil odžít.Co je důležitější.Meditovat o samotě a nestarat se o světský věci a pochopit příčinu a tuto hlásat dál a nebo jít a odstraňovat následky příčin.A tak i já chápu toho Boha v nás.Já už se neodděluji ale ztotožňuji.Každý ho máme kousek v sobě.A ten kousek je v nás ať věřím či nevěřím v Boha,v ten kousek inteligence stvoření.A ten kousek trpělivě čeká až ho přijmu, až dokážu přiznat že já nejsem ten nejdůležitější.A věřte mi...ale to by byli jen moje krásné subjektivní pocity a poznání.Šaman
PS.Nikoho jsem nejmenoval,protože jen se všemi diskutuji a snažím se tam najít zrnko pravdy.Co píšu je jen můj názor.

[mamka]

[Damao]

Učíme se milovat Boha, ale nedokážeme milovat každého člověka, často ani sami sebe.... a to jsme "stvořeni" jako Jeho nejdokonalejší obraz.
Milovat - to znamená (také) přijímat, naslouchat, být spolu.....
Abchom ale mohli milovat jeden druhého, potřebujeme definovat sebe sama, prožít si své Já. Jak Jednota může milovat sama sebe, když je jednotou? Není tu TY a JÁ. Není tu prožitek sdílení, mysterium sympatické vibrace - nic neroste ani se nemění.
Proto potřebujeme vědět, kdo nebo co je Já.
Tím, jak chceme a potřebujeme být vidět, se ovšem Bohu - společně sdílené podstatě - vzdalujeme.
Uvědomuji si, že právě proto, abychom byli sví, abychom "ochutnávali svět" pěkně podle svého, jsem sem přišli.
Proto si dovoluji tvrdit, že není nic špatně na tom, když si to každý žijeme podle své jedinečnosti, pokud nezapomínáme, že jsme současně a stále také tím Jedním. Skrze Něj spolu spojeni a propojeni v samotných základech našeho bytí a že se do této Jednoty zase vrátíme (až si to každý po svém, jak nejlépe umíme, tady užijeme) .

[saman]

Jak Jednota může milovat sama sebe, když je jednotou? Není tu TY a JÁ. Tohle jsi hezky napsal Damao. mne jen tak napadlo při čtení že já miluji mozkem,hmotou sám sebe, tu božskou část sebe sama.Já si ji uvědomuji a miluji ji.Ale ona je všemilující,ta moje osobní láska vzniká jako produkt hmoty mozku, jako produkt fyzického těla, ale duchovní tělo nemiluje sebe sama, protože náš duch ač vázán hmotou nežije ve hmotě ale je svobodný v prostoru, on si uvědomuje svojí sounáležitost se silou stvoření, on nezná lásku, on zná jen daleko nejsilnější pocit,pocit osvícení,pocit božského blaha,božského štěstí a tak bych mohl popisovat do nekonečna nepopsatelné.Tak že milovat sám sebe je vlastně návod objevit skrze pravou lásku,nesobeckou,nekritickou k sobě to jediné a pravé co stojí za to milovat.Je to sútra pro mozek.Šaman

[Damao]

Milý mladý příteli, domnívám se, že duch nežije - není zde v duálním světě - nikterak sám, oddělen od hmoty. Každá buňka našeho těla je současně hmotná a také - současně - duchovní.
Duch je vtělen do hmoty - není s ní "slepen". Proto lze člověka a jakýkoliv jiný živý organmismus naklonovat. To, co není prodchnuto duchem, se rozpadá okamžitě v prach. Prolnutí ducha s hmotou je tedy nutnou podmínkou umožňující život.
Nestavěl bych ducha a tělo proti sobě a představa že tělo něco vězní, je mi hluboce cizí.
Tělo je chrám ducha. Není jeho vězením.
Stejně tak se domnívám, že nelze milovat mozkem, čiže hmotou. Láska má zajisté především duchovní aspekt, avšak prožíváme ji skrze své tělo - ve chrámu ducha - jako bohoslužbu.