totální zmatek 2

[nemo]

lidi omlouvam se za tu spoustu jedu ale uz to muselo ze me pryc vazne se omlouvam, vim ze mi chcete pomoct ale ja uz nevim co, me nejdeprijmout to ze jsem nebyl proste i pri nejlepsi snaze udelat nic dobre a vse yla jen chyba, , ze se nemuzu narozdil od vas za nicim s radosti ohlednout, jeste jednou se omlouvam za nasledujici prival jedu a spiny

[Damao]

Nemo, tohle je nepěkné bolestínství. Nač se válet v blátě - každý z nás někdy upadne a mě osobně se to stává dosti často.
Teď prosím udělej toto cvičení:
Posaď se s rovnou páteří - lopatky stahni trošku k sobě, abys opravdu seděl rovně. Pak přenes svoji pozornost na dech. Všímej si rozdílné teploty nadechovaného a vydechovaného vzduchu na konečcích nosních dírek....

Teď u kořene nosu....

Nyní Ti mohu splnit Tvoji touhu po dokonalosti.

Ještě jednou se nadechneš a budeš dokonalý!!!!

... a co budeš dělat pak?
Ani vydechnout nemůžeš, protože bys tu dokonalost narušil.

Takže - buď raději zase nedokonalý, jako jsi byl předtím a raduj se ze života. Jenom prosím si přestaň rvát vlasy a sypat popel na hlavu. To k ničemu není.

[nemo]

Damao,vzdyt jsem psal jen ze to musi ze me ven ty pocity a vim ze spousta toho cojsem napsal neni hezke. Nikdy jsem netouzil po dokonalosti, nikde to tam nikde neni napsane, jedine co ja chci naucit se videt sam sebe takoveho jaky doopravdy jsem videt nejen sve chyby ale i dobre stranky, tedy ne udelat ze sebe dokonaleho jak si mozna myslis, ja chci jen umet pravdive rozeznat co chyba je a co neni umet na sobe najit i neco hezkeho z ceho se muzu radovat a ne jen same chyby a chyby, to je oč mi běží...jde mi jen o to a prave jen o to ze mi neco ve me stale rika ze neni mozne ze delam jenom chyby a ze proto me kazda ma myslenka na me boli protoze mi neco ve me stale rika( nebo spis nechci tomu verit) ze neni mozne ze delam jenom chyby ze mam i dobre stranky a ze kdyz udelam chybu neznamena to ze jsem spatny clovek, ze se proste jen ucim. o to mi jde jak tu pisete prijimat sve lepsi i horsi stranky a kdyz mi pripada ze mam jedinou a tu spatnou tak bych jen chtel vedet zda mam opravdu jen tu jedinou nebo je tam nekde i ta dobra, ktera mi prave umozni radovat se ze zivota

[nemo]

ano a opravdu je to blbe napsane, psal jsem to v ne zrovna prijemne nalade, nenio to omluva jen vysvetleni

[mamka]

nemo,
co, proboha blbneš? Vždyť jsi naprosto úžasný už tím, že o sobě přemýšlíš! Kolik já znám lidí, které právě tohle ani nenapadne.
To, že máš dojem, že je všechno špatně, je jen úhel pohledu. Podle čeho soudíš, že je všechno úplně špatně, že děláš jen chyby? S kým se srovnáváš nebo na základě čeho jsi došel k těmhle závěrům?
Co jsi tak strašného provedl, že si právě tohle o sobě myslíš?
Víš, kolik chyb a špatných rozhodnutí jsme všichni, kdo se tu vyskytuje, udělali? Myslím, že jich jsou vagony!
Teď mluvím sama za sebe, ale určitě mi tu dá za pravdu každý.
Dobře vím, jaké to je, chtít udělat něco správně, promyslet si všechno pěkně předem...jenže když dojde na věc, šlápnu do h..... a zachovám se naprosto opačně. Tedy blbě .
Myslím si, že celý problém je v optice, kterou se na své činy díváš. Chyby bereš jako své osobní selhání. Tak to ale není.
Co když tvé "chyby" nejsou chyby, ale přednosti? Co když máš dar, zachovat se přesně v pravý okamžik tak, jak je nutné, aby ti kolem tebe začali o sobě přemýšlet? Nelíbí se jim to, no a co?

Nemyslím si, že je nutné v každém okamžiku života převracet svoje chyby a zkoumat, co si z nich vzít. Je čas chyby dělat a čas uvědomovat si, jak se z nich poučit. Většinou to poučení přichází až za čas. Ty jsi zrovna v tom prvním období. Neber se tragicky a jen žij, dělej chyby a dělej i správné věci. Jestli máš dojem, že to zrovna nejde, tak to neřeš. Čím víc se v tom budeš šťourat a pozorovat se, tím pomaleji se posuneš směrem, který si přeješ.
Určitě jsi báječnej kluk, kterej jen nevnímá, že správné a úžasné věci se skládají z úplných maličkostí. Krásný život se neskládá z hromady velkolepých a správňáckých skutků. Pustit sednout třeba utahanou ženskou v MHD, vypiplat zraněného ptáčka, zasadit strom nebo se ujmout zatoulaného psa, je větší skutek, než být tím úžasným "správňákem", před kterým všichni padají na zadek. Ty jsi dobrej, o tom jsem přesvědčená !
Přeju ti hodně štěstí a radosti v životě. A toho pesimistu v sobě přestaň, aspoň občas, pouštět ke slovu.

[nemo]

mamčo a co kdyz tu pani poustim jen ze strachu ze by se na me zlobila kdybych ji nepustil a s touhou aby me mel nekdo rad kdy ji pustim protoze si rekne ze jsem hodny?
a ty chyby? napriklad jsem dokazal svoji byvalou pritelkyni presvedcit o tom ze jsem kreten protoze jsem chtel sam sebe potrestat tim,ze me opusti

[Renata]

jak tak čtu tvoje písmenka, Nemo, chtěla bych se zeptat. Přemýšlel jsi někdy o tom, proč si někdy někde někomu uvěřil, že jsi ten špatný?Proč tět to nutí koukat an to, že něco děláš špatně a ne na to že něco děláš dobře? Velice často se nám takový chybný program "nahraje" v momentu našeho početí, tedy tím, že rodiče sice zadělali na nového potomka, ale jaksi buĎ sami nevědí,jestli ho chtěji, mnohdy s tím ani nepočítají a pak se proti tomu novému životu v bříšku ukáže prst a řekne se dost tvrdě: jo ten za to může, zkazil mi /nám moje/naše plány, chtě/a/i jsem to úplně jinak. A tak podobně. A ten drobek v břiše tomu velice dobře rozumí, jenže by samozřejmě chtěl, aby ho měli rádi tak jak si představuje on, aby se konaly "uvítací výbory a červený koberec a fanfáry". A ono nic. Jen výčitky. Pak to těm dospělákům dojde a nějak se zařídí, chopí se svojí rodičovské role tak jak umí nejlíp. Dítě vychovají a učí ho to, co se naučili sami, tedy to v čem vyrostli. Nic jiného ho totiž naučit nemůžou. Možná že už to, že se rozhodnou-ti dospěláci- k tomu, že dítě vychovají, že ho budou živit atd, že to už chápou jako největší možný proje v lásky. Jim taky přece nikdo neříkal, jak jsou fajn, jak je dobře že jsou na světě. Byla to přece samozřejmost. Jenže ten mrňous má první nahraný program. "To asi za to můžu já, já jsem jim zpackal život, jsem blbej, všechno zkazím.Jenže teĎ jsem tady, vlastně co mám dělat aby mě měli alespoň trochu rádi,když jsem jim ten život takhle zkomplikoval? Budu hodnej, budu dělat co chtěj, budu na sebe přebírat jejich starosti, třeba jim ulehčím a oni mě za to oceněj.Ale jak to, že mi neřeknou že to je dobře, že si beru jejich starosti na svoje bedra? Oni to neviděj? Tak asi musím víc. A musím se víc snažit. jejda, ale tohle se mi nějak nepovedlo, a toho si všimli? To je asi fakt hrůza, když moji nejbližší mi tvrděj že jsem trdlo, nemožnej, a že kdo ví, jestli se budu schopnej něco naučit a dělat pořádně. Hmmm. Jsou to moji rodiče,tak asi mají pravdu. něco se mnou bude v nepořádku. Ale já se stejně budu snažit co nejvíc....A jejda, ono to, koukám , nemá cenu, já jsem asi fakt blbec. tak co se snažit, že? Stejně to zpackám...." Nebo třeba jinývnitřní rozhovor:"Oni si mne nevšímají, jsem opuštěný......Co mám dělat?....A nebo že by pomohlo, když si mě nevšímají, tak že bych zkusil zazlobit? hele, ono to funguje! Sice mě nehladí, ale už alespoň vědí že jsem tady...No, sice to není tak podle mých představ, ale asi to bude nejlepší, co můžu udělat, aby si mě někdo všimnul...Budu zlobit. Tak budu mít jistotu, že mě nepřehlídnou." takových prohlášení a dalších je strašně moc. Setkávám se s nimi při terapiii pomocí kineziologie. Je pak dost zajímavé , když klient nejenže rozluští kde k tomu chybnému programu přišel ale uvědomí si, že většinou ten problém, který se svým rodičem, nebo oběma má,řešili i jeho rodiče. Najednou pochopí tu linii která se táhne rodem. A dost často procítí.To, že si dovolím podívat se na situaci z pohledu, že chyba vzešla někde od rodičů a já tomu tak nějak uvěřila, neznamená, že rodiče automaticky přestanu vnímat jako svoje blízké. Naopak. Mnohdy se ze skrytého problomatického pocitu že někde není něco v pořádku stane pohled plný pochopení a přijetí.
Svoje pocity méněcennosti jsem vyřešila až postupným pochopením vztahu rodičů versus já. V jejich chování, postojích k sobě navzájem a ke mně, v jejich přijímání sebe sama a rozluštění jejich vlastností a chování, které jsem nějak přijala ale nechtěla to vidět, tam jsem našla odpověĎ na to, co dělám sama špatně, nebo pochopení svého chybného programu.
Mám svoje rodiče velice ráda. Dokonce si troufám říct, že teĎ v tenhle moment je miluji bez jakýchkoli podmínek, s jejich nedostatky , chybami. Bez výčitek.Dali mi totiž to, co mohli nejlíp jak uměli. Vím to už srdcem, nejen rozumem. Vím, že mi nemohli dát nebo naučit něco, co sami neuměli, nezvládali. Ale to neznamená, že to nemůžu umět já.

Dobře se říká a píše, že se máš podívat na sebe jako dokonalou bytost, že si máš všímat toho kladného. Jenže když nahrané programy v našem podvědomí tvrdí něco jiného, nabaluje se to a je to čím dál horší, už jen tím, že si to uvědomujeme, že někde děláme chybu. Ale neumíme z toho kruhu ven. Někdy to jde , ale je to těžká práce, někdy potřebujeme pomocnou ruku. Někoho, kdo nám pomůže osvobodit se ze systémů přesvědčení, které jsou jako pavučina nebo jako past. Do které se znovu a znovu zamotáváme. takoví lidé bývají dost často dobrým cílem sekt. Ti se postarají o vymytí mozku. Nebo si ti lidičkové uvědomí, že když s něčím holt sami nepohnou , mohou vyhledat někoho kdo pracuje s různými terapiemi. Aby jim pomohl porozumět celé situaci.

Nemo, netvrdím, že něco z toho co jsem psala , se tebe týká.Ale třeba tě to nakopne k pohledu na věc ještě ze stanoviska, které jsi ještě nezkoušel.Všechno, co vypadá jako neřešitelné, se tak jeví z pohledu člověka, který se ocitl v jámě. Ale ten, kdo stojí mimo, tak vidí, že ta jáma není až tak hluboká. A že se takovým děrám dá vyhnout. A taky ví, že sám do té díry taky občas spadne. Ví, jak to je nepříjemné. ALe ví, že se z ní dá vylézt.

Radila bych jít do nějaké terapie jako kineziologie, SRT, možná abreaktivní terapie(ale u dobrého terapeuta). nenech se zviklat případným ne zrovna okamžitým uvolněním, někdy podvědomí i tělo potřebuje na pochopení a naučení nového trochu delší čas. Někomu stačí jeden odblok, někdo potřebuje jít po kouscích, krok za krokem.

Taky se podívej na sebe do zrcadla. Jaký máš rozestup mezi očima? Jsou daleko od sebe-tak že by se tam klidně ještě jedno i ještě půlka oka vešlo? Nebo jsou spíš blízko u sebe? Takoví lidé mají na sebe strašně velké nároky, a nejen na sebe, i na druhé. Vnímají spíš zápory a nedostatky, než klady.Jejich oči blízko sebe to přímo přitahuje. Když se setkají s někým, kdo je má dál od sebe, tak to je pak docela "sranda". Čím větší rozestup mezi očima, tím větší tolerance k nedostatku druhých, samozřejmě i těch svých. Ta trocha bordelu přece nikoho nezabije...A to že nejsem dokonalý? CO na tom, nikdo neumí všechno. Pak taky záleží na tom, jestli tyhle svoje znaky používáme v normě, nebo přeháníme, nebo popíráme.
Všechno, co umíme, máme ve své výbavě,máme využít ke svému užitku.Pokud to někde popíráme nebo se k tomu nehlásíme či používáme špatně, tak máme problém.

[nemo]

mam hodne veci na premysleni pres tyden se asi nedostanu k netu tak vam dam vedet az asi o vikendu jak to pokracuje mejte se

[Damao]

Asi nevýznamnějším okamžikem, kdy v nás vzniká pocit, že nejsme dost dobří přichází v období, kdy odrůstáme batolecímu věku. Do té doby je maminka něco jako Bůh. Když něco není v pořádku, prostě zakřičíme a ona přijde a postará se. Pak najednou přijde moment, kdy zjistíme, že se s tím velkým světem musíme nějak porovnat sami, protože maminka prostě i po dlouhotrvajícím volání a pláči nepřichází. Může k tomu být mnoho různých důvodů, od toho, že rodiče nás nechali u babičky a dědy až po pobyt v nemocnici. Významný je ten zážitek, ve kterém my sami prostě musíme nějak přijmout a zpracovat realitu života. Tady někde - jak zjistili psychologové - vznikají pocity "nejsem OK" (je o tom moc hezká knížka).
Tenhle pocit - a to je důležité - je neodblokovatelný!!!!
Jeho vzniku nelze zabránit - prostě jednou z batolete vyrůst musíme - a je součástí příběhu našeho života. Jediné, co je třeba udělat je překrýt ho vlastní zkušeností z pozice dospělého.
Je to těžké, protože celý školský systém je na programu "nejsi dost dobrý, ale když se budeš učit tak možná...." a velmi rádi jej zne-užívají i rodiče. Má silný motivační náboj a o tom, jak působí na psychiku většinou lidé moc neví.
Proto, Renato, by člověk měl spíše. než někoho, kdo stav vědomí "nejsem dost dobrý" odblokuje se snažit najít někoho, kdo mu pomůže vybudovat si vědomí "jsem OK".

[mamka]

[Renata]

Damao, samozřejmě, ale je to vlastně zrušení svého systému přesvědčení:)Nemíním tu slovíčkařit, ale předpokládám, že když už někdo něco dělá, v mém případě kinezku, že pracuje tak jak ho vede sval, tedy podvědomí klienta a že když něco ruší nebo čistí, lépe řečeno pomáhá klientovi zbavit se toho nebo to čistit, že ho navede i na to, jaké nové a lepší prohlášení bude dobré si zvolit, umožní mu nový způsob nazírání na věc, nové řešení, co bude dobré zvolit vzhledem na povahu, stav a možnosti klienta. Většinou si to klient všechno vytvoří sám na základě toho k čemu díky odbloku přišel. Pro neznalce je to asi dost složitě napsané, ale nelze jen někoho něčeho zbavit ale je třeba mu pomoci k volbě, co dál. Po odbloku sval pak vždy napráská, na kolik procent je klient ochoten si z odbloku vzít užitek a jestli je to už skončené nebo se na tom bude pokračovat a za kdy. Je li to na 100%, je to ok. Někdy to nedopadne, ale holt, každý jsem jiný a ne vždy je každý něco ochoten měnit. I když mu to přinese vlastní omezení.Tím že člověk začne pak zažívat úspěchy, díky své nově zvolené strategii začne věřit i tomu, že to s ním není tak špatné. Důležité je, že to jsou všechno věci, které si klient vytvoří sám, bez podsouvání, maximálně s nějakým doporučením. Ten negativní pocit je stále menší a menší, že pak už nestojí za řeč. A když se někdy ozve, tak jeden ví odkud vítr vane a nevěnuje mu víc pozornosti než je potřeba.
Tuhle litanii bych možná definovala i tak, že člověk dokáže přesvědčit sám sebe, že to sním nevypadá tak blbě. A pokud pochopí souvislosti vzniku těch chybných prohlášení, tak si o to snáz dokáže situaci která jindy vyvolává stres XXL zmírnit na S nebo ani to ne.A kdo není bez stresů? Neznám nikoho.Když je bereš jako fakt, že to patří k životu a že víš že to zvládneš a dokonce sám a líp jak před tím, tak je houby zle. Bereš to jako že na cestě sice budou díry, že možná do nějaký zahučíš, nebo se umažeš, možná budeš díry přeskakovat, obcházet ale víš že dojdeš do cíle a že jsi toho schopen. Zaměříš se zkrátka na úspěch a možnost volby.Možná tam někde v koutku podvědomí zbyde ten mizernej prográmek že nejsem ok, ale je tam někde zastrčenej, už to není strašák, prostě tam je, a ví se o něm. Ale ten nově zísakný prgram o tom, že přesto všechno dokážu to a ono a vzrůstá pocit vlastního sebeuspokojení, sebedůvěry, tak ten to přeroste.

Určitě mi dáš za pravdu, že líp se hledá nové řešení když člověk pochopí situaci co s čím souvisí, než když si budeš opakovat doomrzení kladné prohlášení, ale nebudeš chápat co a proč. Někdy i jen vědomé poznání a pochopení situace "odblokne", "uvolní" dlouhodobý stres usazený v buněčné paměti. Stačí jedno AHA. A spustí takovej fofr....

[Damao]

[nemo]

[mamka]

Ty můj milý nemo,
jak jsi přišel na to, že si o tobě myslím něco špatného? To je přece naprostý nesmysl! Jestli jsi četl pozorně, tak jsem nic v tom smyslu snad nenapsala. To jen ty si všechno interpretuješ přes svůj strach a pohled na sebe jako někoho špatného.
Kdybych si myslela o tobě to, co píšeš, určitě bych se nenamáhala s odpovědí.
Pokud jsi mne nepochopil, vidíš, že i já dělám chyby . Chybovat je přece lidské....
Nemo, opravdu je tvůj problém asi v dětství a v nárocích a trestech, kterými ti někdo tvou dušičku zatěžoval. Ta touha po dokonalosti ti musela být někým vštěpena. Ale tak to v životě nefunguje. Nikdo není bezchybný. To si musíš uvědomit. Ten, kdo ti tenhle program vložil do mysli, byl sám zřejmě velice nedokonalý a chtěl, abys ty byl lepší, ten nejlepší. To mi dospělý občas svým dětem děláme. Bohužel, je to ta největší chyba v životě rodičů.
TY NEMUŽEŠ BÝT DOKONALÝ, PROTOŽE NIKDO NENÍ.
Takové ty řečičky o tom, že jsme dokonalí všichni, protože jsme obrazem Boha jsou podle mne nesmysl. Jedině, že by bůh byl taky nešika a my jeho věrnou a dokonalou kopií.

Moc dobře rozumím tomu, co cítíš. Já něco podobného jako dítě prožívala taky. Strach, že vždycky udělám všechno špatně. Mým trestem bylo obrovské zklamání matky, že jsem se nezachovala tak, jak ona očekávala a dělala jsem ostudu rodině.
Časem mi došlo, že si vlastně vůbec nikdo mé "ostudy" a chyby nevšiml.
Že se ve skutečnosti vůbec nic nestalo. Že se vůbec nemusím ničeho bát.
Prostě občas něco zvořu, ale to zvorání vnímám vlastně jen já. Taková zpětná autocenzura.
Ani nevím jak se mi to za čas srovnalo a dneska vím, že když chybu udělám, tak se taky svět nezboří. Někdy musím nést následky, ale většinou se všechno dá napravit. Občas stačí jít a vyjasnit si s druhým člověkem to, jak jsem věc myslela a že to nakonec dopadlo jinak. Omluva a pochopení je obrovský lék na podobná trápení.

Pokud jsem se zase vyjádřila tak, že jdou má slova mimo, uvědom si, že to není tvou, ale mou chybou! Já jsem ten, kdo tvou situaci nechápe!

Nemo, opravdu se přikláním k tomu, že bys měl zkusit rodinné konstalace či něco podobného. Navrhuju ti, abys zkusil oslovit Damaa. Já ti sice můžu napsat, jak tě chápu, ale on ti je zřejmě schopen pomoci nebo poradit.

Jinak- já si o tobě opravdu myslím, že jsi bezvadnej člověk a tohle si nezasloužíš. Víš, spousta lidí, kteří prožívali podobnou výchovu, se vykašlalo na nějaké řešení a hledání pomoci. Prostě to otočili do jiného extrému a začali úmyslně vyrábět průšvihy a ubližovat zcela vědomě svému okolí. Věř tomu, že své trápení zvládneš. Jsi na nejlepší cestě, když už hledáš pomoc.
A hlavně se s nikým nesrovnávej. Ani tady na RW. Klávesnice snese hodně a napsaný text většinou neodhalí, jací doopravdy jsme. Myslím, že by ses ve spoustě případů docela divil .
Drž se a nezapomeň, že ten, kdo tě trestá, jsi už jen ty sám. Tak proč to děláš? O tom zkus přemýšlet....klíč máš ve své hlavě, druzí ti ho jen mohou pomoci najít.

[samanka]

nemo: myslím že debata tímhle způsobem nemá smysl. Těžko se mi vysvětluje co myslím, ale shrnu to stručně:
Je potřeba se podívat z odstupu a sebekriticky na VŠECHNY svoje stránky. Přijmout že mám z mého pohledu špatné stránky a z mého pohledu dobré stránky. Protože ať se nám to líbí nebo ne MÁME JE OBOJE. Nikdo není zlý nebo dobrý, v každém je mix obojího.
Přijmout že dělám chyby a přijmout svoje stinné stránky i přijmout ty dobré (někdy je to velmi, velmi těžké si je PŘIZNAT a chválit se).
Nevím z jakého důvodu se musíš pořád ujišťovat o své špatnosti (nejsi příliš pod vlivem výchovy ke katolickému způsobu víry a myšlení?), ale zdá se mi, že by sis o tom měl promluvit s někým naživo. Třeba požádat někoho moudrého jako je Damao, který se vyskytuje na ICQ, pokud bude chtít. Takhle se jen motáš v diskuzi pořád dokola.

šamanka
PS: protože je tahle diskuze roztažená do víc témat, píšu tady za všechny souhrnně. Jo Lev je taky chápavý a moudrý člověk, určitě se v diskuzi s ním někam pohneš, držím palce a přeju trpělivost. Zajímalo by mě, na akci jakého druhu jsme se viděli?
PS II: vidíš a máš se od čeho odrazit, depky jsou na nejlepší cestě k odbourání, hned jedno pozitivum na začátek!