Duchovní zákony

[Lightworker]

Moji milí,

budu sem dávat postupně výňatky z duchovních zákonů podle knihy Kurta Teppenweina Duchovní zákony

Všichni jsme už o nich slyšeli, ale většina z nás je pořádně ani nezná a nebo si je špatně vykládá...

Pro přehlednost by bylo dobré, kdyby byly pohromadě za sebou

Pokud by se chtěl někdo k nim vyjadřovat anebo o nich diskutovat, otevřel jsem k tomu téma

Zde je Diskuze o duchovních zákonech

[Lightworker]

Zákon lásky

Láska je základním zákonem síly, již říkáme Bůh.
Když se naučíme milovat a dokážeme to spojit s moudrostí, jsme dokonalí. Dokud jsme na Zemi, je naším úkolem – smyslem našeho života – naučit se milovat. To neznamená jen lásku k partnerovi, nýbrž lásku všeobecnou, všeobsahující, která nevylučuje nic a nikoho a stává se tak poslem lásky boží. Milovat znamená také využít všech možností jak být nadějí pro své bližní.

Zamilovanost a pravá láska jsou tak rozdílné jako květ a plod. Plod se objeví, až když květ uschne a odpadne. Láska znamená chápající a vědomé přijímání nedokonalosti. Láska není žádný vnější projev, nýbrž základní proměna našeho bytí. V lásce potkáváme vždy právě toho partnera, který je odrazem nás samých. Jen takového partnera jsme schopni k sobě přitáhnout podle zákona rezonance. Často hledáme lásku v partnerském vztahu jenom proto, že nejsme schopni milovat sami sebe. Každý má vědomě či nevědomě o sobě vytvořený nějaký ideální obrázek a neakceptuje proto, že skutečnost je jiná. Protože zevnějšek je jen odrazem vnitra, odmítá i svůj zevnějšek. Ale ideální obrázek je cílem. A cíle můžeme dosáhnout jedině tehdy, když se vydáme na cestu.
Odmítání svého vlastního já takového, jaké je, odpovídá našemu pocitu, že jsme měli být jiní. Ale jiní budeme, jedině když se změníme. Tuto možnost máme v každém okamžiku. Můžeme ji však využít, jedině když se nejprve přijmeme takoví, jací jsme, a jako takoví se budeme mít rádi.

Milovat nějakého člověka znamená dávat se, chtít pro toho druhého jen to nejlepší a přát mu, aniž bychom za to chtěli něco zpět. Láska chce dávat a naplňuje se dáváním.
Láska je radost, kterou pociťujeme v myšlenkách na milovaného člověka nebo v jeho přítomnosti. Radost z toho, že můžeme být v jeho blízkosti, že se z něho můžeme těšit nebo s ním nalézat naplnění v nějaké společné činnosti.
Milovat znamená otevřít se, vpustit toho druhého dovnitř, nechat ho podílet se na svém nitru. Sdělovat mu sebe sama, všechno s ním chtít sdílet.Milovat znamená přispívat s radostí k blahu druhého a pro jeho osobní rozvoj a být tu zcela pro něho.
Často říkáme „Miluji tě“, a při tom vlastně máme na mysli „Potřebuji tě“ nebo „Neopouštěj mě“. To jenom ukazuje, že jsme ještě nepoznali opravdovou lásku. Předpokladem pro to je, že začneme milovat sami sebe a bezvýhradně se přijmeme takoví, jací jsme. Řekneme „ano“ našemu bytí takovému, jaké je. Pak dokážeme být šťastní a spokojení, i když budeme sami. Pak už nás ani nebude bolestně zasahovat kritika ostatních a budeme osvobozeni od závislosti. Dokud totiž
toho druhého potřebuji, nejsem skutečně svobodný. Když se osvobodíme od strachu z toho, že nás někdo opustí, jsme schopni dát partnerovi větší svobodu. Teprve pak je možná opravdová láska, neboť lásku není možno uvěznit a násilím držet Když to zkusíme, láska zahyne. To, co zbude, bude jen zvyk.

Zamilovanost zná extrémní výkyvy nálad a žárlivost a nezúčastněným se jeví jako dost egoistická, protože trvá na opětování citů. Zamilovanost může být pro milovaného velmi stísňující, náročná, ba dokonce dusící, neboť vyžaduje neustálé důkazy lásky. Zamilovaný chce vlastnit toho, koho miluje, mít ho jen pro sebe, a je na něm závislý. Jakmile se ale v lásce objeví závislost v jakékoliv formě, je vztah narušený.
V lásce si ze srdce přeji, aby byl ten druhý šťastný, a jsem ochoten pro to udělat všechno. Dát mu čas, když ho potřebuje, pozornost, když ji potřebuje, a volnost, když ji potřebuje. V lásce neočekávám za každou cenu opětování svých citů, nýbrž jednám z něžné náklonnosti, z úcty a respektu, ba i z obdivu. Mohu vedle svého milovaného milovat ještě jiné lidi a připouštím, že on má právo na totéž. Nejsem emocionálně závislý na reakcích toho druhého, neboť ho miluji nezávisle na tom, zda budou moje city opětovány.

[bobika]

LW, co kdybys dával ty výňatky radši do článků, když je chceš mít pohromadě. Diskuze je určena pro diskutování.

[Lightworker]

Zákon harmonie

Tento důležitý zákon vyrovnává rozličná působení a stará se o to, aby byla neustále zachovávána harmonie anebo alespoň co nejrychleji opět nastolena. Je možné z něho přímo odvodit všechny ostatní duchovní zákony, neboť jsou v něm obsaženy. Zákon harmonie se stará též o to, aby různá působení duchovních zákonů nakonec opět vedla k harmonii.
„Každé něco podmiňuje i něco jiného.“ Kde je hodně světla, je i hodně stínu. Anebo: Kdo bere, tomu bude bráno, a kdo dává, tomu bude dáno. Zde je tedy třeba rozlišovat mezi braním a přijímáním!
Tento zákon je platný a viditelný ve veškerém stvoření. Můžeme ho vidět ve střídavém působení dne a noci nebo v pohybu kyvadla pendlovek. Způsobuje, že veškeré extrémní konání může dospět jen do určitého bodu, z něhož následuje nevyhnutelně reakce, která extrém vyrovná a nastolí tak opětovnou harmonii.
Tento zákon se neprojevuje jen formou přírodních jevů, nýbrž i v našem každodenním životě, ve všem, co nás potkává a co se nám děje: v partnerství, v povolání, v nemoci a trápení, právě tak jako ve zdraví a štěstí. Kdykoliv člověk svévolně naruší harmonii, tento zákon se nevyhnutelně postará opět o vyrovnání. Prvním krokem k harmonii tedy je zachovat se tak, abychom si mohli vážit sami sebe a sami se sebou se cítili dobře.
Kahunové, polynéští kněží, shrnuli zákon harmonie ve výstižném přikázání: „Nikoho nezraňuj. Neruš harmonii toho druhého, protože ten druhý jsi ty sám.“
To samozřejmě znamená, že nebudeme zraňovat sami sebe, například výčitkami nebo pocity viny. Znamená to také, že nezraníme pravdu, ani tou nejmenší neupřímností. A že se vzdáme veškeré svévole, zaměřené na naši osobu, abychom tím nenarušili harmonii stvoření.
Jde o to poznat, kdo skutečně jsem: individualizovaná součást jednoho všeobsáhlého vědomí, která svým životem přispívá k harmonii stvoření.

[Lightworker]

Zákon evoluce

Zákon evoluce říká, že všechno se neustále mění.
Veškerý řád v přírodě, ba dokonce v celém vesmíru, poukazuje na pokračující vývoj, na vyšší bytí. V celém univerzu neexistují dvě věci, bytosti nebo jevy, které by byly absolutně totožné. Všechno je jedinečné, i tento okamžik. Nikdy ještě nebyl a už nikdy nenastane. Veškeré stvoření je jedna jediná věčná premiéra.
Zákon evoluce obsahuje princip nestálosti. Nic nemůže zůstat takové, jaké to právě je. Nic nelze udržet, neboť všechno, co začíná, také končí. Začátek v sobě nese již zárodek konce, konec je ale současně začátkem něčeho nového, co také jednou skončí, a je tudíž věčné. Neboť i opak výroku je pravdivý. Když všechno, co začíná, také končí, pak to, co nemá žádný začátek, nemůže mít ano konec. Je to jedna síla, život, bytí!

Věčné bytí, i když je v neustálé proměně, se nemůže ani zmnožit, ani zmenšit – prostě jenom je. Proměňuje svou formu, svůj výraz, a přesto je neměnitelné. Všechno, co je, je vytvořeno z „jednoho“ a „jedno“ je ve všem. Všechno je částí „jednoho“, a přesto je to stále celek.

[Lightworker]

Zákon shodnosti

Zákon shodnosti neboli analogie říká: „Jak nahoře, tak dole, jak dole, tak nahoře. Jak v malém, tak ve velkém. Jak uvnitř, tak vně.“ Tím zákon také říká, že určitý obsah musí mít také určitou formu – obsah a forma jsou identické.
Jestliže mám vědomí, pak má vědomí i každá buňka, každý sluneční systém, celé univerzum. Všechno, co je, má shodný protějšek na všech rovinách bytí. Když se budu zabývat jednou rovinou a poznám ji, poznám i všechny ostatní roviny, protože ty jí odpovídají. Člověk jakožto mikrokosmos je přesným zobrazením makrokosmu. Jsme totiž stvořeni podle obrazu božího.
Tento zákon má platnost od nejmenších částeček – magnetismu, elektrických částic, atomů, molekul, biologických buněk, orgánů a organismů, až po ty největší – planety, sluneční systémy, galaxie a nakonec celé univerzum. Platí též pro jemnohmotné a duchovní úrovně.

[zeto]

Lighte: Nezapomeň uvádět zdroje odkud čerpáš. Bez toho můžeš Být velmi neobjektivní až s tendencemi manipulovat ostatními.

[Renata]

Zetíku,vždyť to je napsané hned na začátku:

[Lightworker]

Zákon energie

Neexistuje nic kromě energie. Všechno co je, je energie.
Je velmi důležité, abychom energii chápali nejen v úzkém fyzikálním smyslu. Také my lidé vytváříme energetická pole a jsme jednotkami informací. Lidé, věci, okolnosti, situace, myšlenky, pocity, to všechno jsou projevy různých vibrací energie.
Všechno má svůj původ v jedné jediné energii, v praenergii. Na začátku je tato energie čirým potenciálem. Tím, že se tento potenciál dá do pohybu, dostane se do vibrací a tyto různé vibrace nabírají nekonečně mnoho rozmanitých podob.
Od určitého stupně vibrací se tato energie pak manifestuje jako hmota. Polarity jsou pouze špičky, krajní energetické výkyvy. Zvláštní formou vibrací je rytmus. Energie jakožto prvotní výraz skutečnosti a reality je to, co se stane, když se energie uvede do činnosti.
Dokonce i věda se shoduje na tom, že všechno je energie. Energie se nemůže ztratit. Může se jen přeměnit na něco jiného.
To je všeobecně známo jako „zákon o zachování energie“.

Zákon energie tedy zní: Všechno je energie, neexistuje nic jiného kromě energie. Energie má neomezený potenciál. Vše, co se projevuje, je projevem jedné energie, a každou formu lze přeměnit na jinou.
Pochopení zákona energie je důležité pro každý akt procesu stvoření.

• Učíme se přeměňovat energie v jejich formě projevu.
• Učíme se projevovat energie, vytvářet věci a události z myšlenek (jedna z forem energie)
• Učíme se vytvářet z nekonečného (energetického) potenciálu stvoření, abychom tento proces stvoření mohli dále rozvíjet.

Jestliže tedy jsem energie, jsem věčný. A existuje jenom jedna energie – všechno je jedno a totéž. Jsem to nejvyšší a zároveň to nejnižší – jsem všechno. Mohu přejít do energie osvícení nebo do energie budoucnosti a jsem konečně doopravdy svobodný – mohu si svobodně zvolit, cokoli chci.

[Lightworker]

Zákon vibrací

Tento zákon říká: Všechno se pohybuje a nic nestojí na místě, všechno neustále vibruje. Energie a hmota jsou jen projevy vibrací různých frekvencí. Dokonce i ve hmotě, která je zdánlivě pevná, molekuly neustále kmitají. Právě tak je tomu u světla, tepla nebo energie.
Každá myšlenka, každý pocit, každé přání či každá vůle jsou provázeny vibracemi různých frekvencí a působí tak podle své síly a vnitřního obsahu. Právě tak na mě působí všechno, co vnímám nebo co si představuji.

O člověku, který ráno jezdí do města do práce a večer se vrací opět domů, říkáme, že „dojíždí“. I on „kmitá“ s frekvencí „jednou denně“. To je jeho individuální frekvence. Současně ale jeho srdce bije rychlostí sedmdesát úderů za minutu. Vědomí má jinou vibraci než myšlenky nebo pocity. Ty zase mají úplně jinou vibraci než atomy, z nichž se skládá jeho tělo. Nemáme tedy co do činění pouze s jednou vibrací, nýbrž s mnoha. Všechno se současně pohybuje v nesčetném množství různých vibrací, které dohromady tvoří individuální a jedinečný celek.

Nic se nepohybuje a nic nekmitá pouze v jedné vibraci. Všechno něco ovlivňuje a je něčím ovlivňováno. „Nic“ nemůže ovlivňovat. Každá vibrace je tudíž též příčinou a současně důsledkem předcházející příčiny. Každé vibraci odpovídá tón, barva, tvar apod. Na tomto světě tedy neexistuje absolutní klid, neboť všechno kmitá, vibruje, pohybuje se – prostě žije!

To, co vibruje, nazývají vědci energie, metafyzikové duch a věřící Bůh. Ale ať již tomu dáme jakékoliv jméno, důležité je, že to existuje a jeho vibrační frekvence určuje tvar manifestace, která je nakonec vždy pouze výrazem oné jedné síly.

[Lightworker]

Zákon polarity

Tento zákon říká, že všechno , co je, má dva póly, ale je ve skutečnosti jedno a totéž. Všechny zdánlivé protiklady jsou podle své podstaty identické, jen se liší stupněm svého výrazu. Štěstí a neštěstí, láska a nenávist jsou ve skutečnosti jen dva póly téže věci.

Každý jev na tomto světě má dvě strany. Oblast ležící mezi těmito dvěma stranami je však jen jedna. Jakmile dojdeme k pochopení, poznáme jednotu mezi oběma póly;zdánlivá dualita se vytratí a my budeme opět v souladu, sami se sebou, se životem, s veškerým stvořením. Poznáme to docela snadno, když své vědomí zaměříme na protiklady, jako jsou „studený-horký“. Představte si, že venku je 20 stupňů Celsia. Pravděpodobně to nebudete vnímat ani jako chlad, ani jako horko, nýbrž jako příjemnou teplotu. Obyvatel střední Afriky to může považovat za chladno, Eskymák naproti tomu za horko. A přesto to není ani jedno, ani druhé.

Jelikož protiklady jsou podle své pravé podstaty totožné, můžeme je kdykoliv přeměnit v jejich opak. Nenávist se tak může změnit v lásku. Musím jen změnit svůj postoj – a všechny věci se změní také. Mohu změnit strach v odvahu a tmu ve světlo. Tím, že změním vibrace svého vědomí, změním svůj „postoj“. Použitím duchovních technik mohu nějakému člověku pomoci, aby své slabiny změnil v silné stránky. Toho dosáhne, když zvýší vibrace svého vědomí, neboť pozitivní pól má vždy vyšší vibrace. Zvýšením vibrací svého vědomí změníme nejen sami sebe, nýbrž i celý svůj život, protože pak budeme podle zákona rezonance přitahovat jiné zážitky, jiné osoby a jiné životní okolnosti.

Když zvýšíme vibrace svého vědomí, změníme také lidi, s nimiž se setkáváme. Podle zákona rezonance totiž narazíme i v nich na nové oblasti, které tím aktivujeme. Probudíme v nich síly a schopnosti, o jejichž existenci možná dosud nevěděli. V pravém slova smyslu tak „probudíme“ dobro v člověku. Sami se staneme „lékem“ pro ty druhé – a požehnáním pro svět. Kdo se duchovně povznese k vyšší úrovni vědomí, vyvolá tím samozřejmě odpovídající reakci na nižší úrovni.

Jestliže se nadále drží na vyšší úrovni, nemůže ho tato protireakce dostihnout. Tím se cílevědomě vyvíjíme od pólu „já“ k pólu „já jsem“, ke svému pravému bytí. Zatímco budeme docházet k poznání, pochopíme, že polární není svět, nýbrž pouze naše vědomí. Tím, že jej změníme, změníme svůj svět. Cíleným a vědomým zvyšováním vibrací vědomí se staneme pánem svých vibrací, stejně tak jako svého zdraví, životních okolností, a tím i osudu. Ujali jsme se svého duchovního dědictví.

[Lightworker]

Zákon rytmu

Veškeré bytí má svůj individuální rytmus, který stoupá a klesá. Všechno má svůj příliv a odliv. Rozsah kyvu kyvadla na levou stranu odpovídá výkyvu doprava. Každý extrém je vyrovnán extrémním výkyvem na druhé straně.

Zákon rytmu se projevuje ve veškerém stvoření. Po dni následuje noc a obráceně. Cokoli je, to pomine a přichází něco jiného. Každá, i ta sebemenší částečka, má svůj individuální rytmus. Veškeré bytí je pravidelné a ustavičné proudění sem a tam, tam a zase zpátky. Tento pravidelný pohyb se odehrává mezi dvěma póly;proto je zákon rytmu úzce spjat se zákony polarity.

Tento zákon se projevuje také ve vzniku a zániku všech kultur, právě tak jako v duchovním a psychickém stavu člověka. Každý by se měl pokusit nalézt svůj individuální rytmus a nesnažit se jít proti němu.Výkyvy svého rytmu se můžeme nechat unášet vpřed. Fáze aktivity se střídají s fázemi odpočinku a uvolnění a dohromady vytvářejí harmonický soulad. Když se svým rytmem necháme vynést do vyšší úrovně vědomí a zůstaneme v ní, nemusíme se účastnit nevyhnutelného zpětného zhoupnutí a další „vlnou“ se můžeme nechat vynést ještě výše.

Tento zákon potvrzuje člověku jeho věčnou existenci. Bez ohledu na to, kde je, pohybuje se mezi zrozením, smrtí a znovuzrozením, neboť život je věčný.

[Lightworker]

Zákon rezonance

Stejné přitahuje stejné a je posilováno stejným. Nestejné se navzájem odpuzuje. Silnější ovládá slabší a přizpůsobuje si je. Každý může přitahovat pouze to, co odpovídá jeho současné vibraci. Strach tedy přitahuje tedy to, čeho se bojíme. Naše chování určuje naše vztahy.
Když udeříte do klávesy klavíru, rozechvějí se všechny struny, které určují vrchní tón hlavní struny, tj. které jsou homogenní. Stejně tak je každé tělo uvedeno do vibrace všemi tóny, které leží na jeho vlastní frekvenci. To ale neplatí pouze v oblasti fyzického těla, nýbrž zejména v oblasti psychického prožívání, v němž přijímáme energie, vibrace a naladění, pro něž jsme vnímaví. Tělo nebo duše tedy přijímají příbuzné vibrace a ladí se na zvuky svého okolí.

Zákon rezonance je zákonem přenosu energie. Každá vibrace totiž přenáší energii, která v ní působí, na každé tělo, které vibruje stejně. Stejně naladěná těla a duše tak navzájem zesilují své vibrace, a tím zvyšují svou energii. Takové ovlivnění je buď pozitivní, nebo negativní, podle toho, jak jsme právě naladěni. Na účinku zákona rezonance se zakládají veškerá masová hnutí.

Máme však svobodnou volbu v tom, kterým vibracím se chceme otevřít, které přijmeme, které zesílíme nebo naopak zeslabíme. Na tom je založen účinek manter a náboženského zpěvu. Zpěvem se naladíme na patřičnou energii a necháme ji v nás působit. Naladěním na tyto vyšší vibrace v sobě můžeme aktivovat oblasti, které v nás dosud byly latentně skryty a neprojevovaly svou činnost.

Intonace prapůvodního tónu stvoření, slova ÓM, nás dokáže přivést do rezonance s vibracemi toho nejvyššího, co v nás je.
Když jsem rozzlobený, dotčený, uražený nebo zraněný, pak to není kvůli chování toho druhého, to je jen spouštěč. Příčina spočívá ve mně a tato struna, na kterou udeřil, nyní rezonuje. Nemá tedy smysl se nad jeho chováním rozčilovat. Mnohem užitečnější je v sobě tuto vlastnost rozpustit, zbavit se jí, aby se při příští příležitosti už nemohla projevit. Když se mi to povede, jsem od ní osvobozen.

I když člověk má jen omezenou schopnost rezonance, myslí si, že vnímá celou skutečnost. Někdo čte knihu a domnívá se, že ji chápe. Když si ale tutéž knihu přečte o několik let později, často v ní objeví úplně nové věci. Jeho vědomí a tím jeho schopnost rezonance se mezitím rozšířily, takže dokážou pojmout větší část skutečnosti. Je možné, že za pár let se to bude opakovat. Pak možná tuto knihu pochopí mnohem lépe a ještě více do ni pronikne. Díky své speciální schopnosti rezonance neustále zažíváme podivné „náhody“ Hudebník se na ulici náhodou seznámí s jiným hudebníkem. Vědec si v novinách, které najde na lavičce v parku, „náhodou“ přečte článek o svém vědním oboru. Jakmile jsme vnitřně zralí pro nějakou určitou zkušenost nebo setkání, nastavíme se duchovně na tuto událost a odpovídající zážitek se nám přihodí na základě zákona osudu. Pokud ale nejsme na tento zážitek ještě dostatečně připraveni, sebevětší námaha a úsilí nám nebude nic platné.

Protože každý člověk vnímá jinou část skutečnosti, což je podmíněno jeho rozdílnou schopností rezonance, žijeme každý z nás v jiném světě. Díky své schopnosti rezonance si každý vytváříme svůj vlastní svět. Tento svět ještě nikdo kromě nás neviděl a v tomto světě žijeme úplně sami.

Příklad: Řekněme, že máte rádio, které je naladěno na frekvenci UKW. O jiných možnostech naladění vůbec nevíte. Nyní projedete celou škálu přijmu a vyzkoušíte ji. Budete chytat stále jen ty programy, které jsou vysílány na frekvenci UKW. Váš přítel má stejné rádio, které je naladěno na středně dlouhé vlny. Chcete si se svým přítelem povídat o programu. Při nejlepší vůli však nedokážete pochopit, o čem mluví, a on zase nechápe, o čem mluvíte vy, neboť váš popis se nehodí na „jeho“ program. Přitom by jen stačilo, přeladit si na stejnou frekvenci, to znamená stisknout jiné tlačítko, a už byste tomu porozuměli. Záleží na našem přístroji a na našem naladění, jaké zprávy, obrazy a poselství přijímáme.

Když máme chuť, naladíme si v rádiu nebo v televizi jiný program, a stejně tak můžeme změnou vnitřního nastavení přitáhnout jiné životní události. Dřív než budeme mít úspěch, musíme se na něj napřed vnitřně připravit. Pokud jsme vnitřně pecně přesvědčeni o tom, že jsme úspěšní, budeme přímo zahrnuti samými šťastnými „náhodami“.

Díky zákonu rezonance získává i zákon hojnosti zcela nový aspekt. Ukazuje nám, že můžeme dostat jen tolik, kolik jsme schopni přijmout, a v takové kvalitě, která odpovídá vibracím našeho podvědomí. Ale když ve svém podvědomí něco držíme dostatečně dlouho, ať je to cokoliv, nutně se to musí stát skutečností ve vnějším světě.

I když si zrovna vědomě nemyslím, že jsem chudý, ale na tento svět jsem přišel s podvědomým sklonem myslet ve vzorci „chudoby“, zůstanu chudý tak dlouho, dokud tento myšlenkový vzorec vědomě nezměním. I když zákon rezonance neznám nebo nechápu jeho princip, přesto tento zákon účinkuje.

Stačí si uvědomit, že něco opravdu potřebujeme – a v krátké době, často podivuhodným způsobem, to dostaneme. Třeba se právě zaobíráme nějaký speciálním tématem a najednou od někoho dostaneme knihu právě na toto téma. Krátce nato o tom poprvé čteme něco v časopise a na návštěvě u přítele zjistíme, že on se o toto téma zajímá už dlouho. Za takovýmito „řetězci náhod“ vězí vždy zákon rezonance. Bez vnitřní připravenosti je veškeré hledání zbytečné. To, co opravdu potřebujeme, si vás najde. Musíte mu jen dovolit, aby si vás našlo!

[Lightworker]

Zákon reality

Když se snažíme měnit svět podle svých přání a snů, často slyšíme: Nebuď takový snílek, musíš být přece realista! Jak můžeme uskutečnit své sny a zároveň být realističtí? Sny se přece nedají realizovat nikde jinde než právě v realitě. Jak se tedy sny stávají realitou?

Věda ukázala, že člověk nevnímá to, co tu je, nýbrž to, o čem se domnívá, že tu je. Každý nosí své brýle, skrz něž vnímá svět jinak. Nevidíme očima, nýbrž ve skutečnosti mozkem. Oko totiž mozku zprostředkovává jen signály přijatých světelných vjemů. Teprve v mozku jsou tyto podněty zpracovávány na barvy a tvary a interpretovány.

Ve skutečnosti tedy neexistuje ani světlo, ani barva, nýbrž pouze energie různých vibrací. V podstatě bychom mohli klidně říct, že realita sama o sobě neexistuje. Vzniká teprve naším „překladem“, tím, jak „interpretujeme“ vibrace. Realita je také ale zdáním jen zdánlivě. Jakmile se zabýváme skutečností za tímto zdáním, musíme se připravit na to, že vstoupíme do úplně jiného světa. V tomto novém světě zjistíme, že stvoření v každém okamžiku začíná „v hlavě“ a že každý si svou realitu sám vymýšlí neboli „tvoří“. To současně ukazuje jednotu hmoty, ducha a skutečnosti.

Přesto je realita mnohem víc než jenom zdáním. To nám ukazuje i moudrost řeči.
Slovo „realita“ obsahuje slabiky re a al. Re nebo ra bylo ve starém Egyptě označení slunečního boha, platilo jako symbol zdroje energie, vibrace, světla. Al poukazuje na univerzum, na celek. Slovo realita tedy znamená „celek“ neboli „všechno je energie různých vibrací“. To je realita.

V bibli, v knize Genesis, se píše: Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. „Na počátku“ tam ale nestojí. Originál zní: berašt. Be znamená „v“ a raš „hlava“ Správný překlad by tedy měl znít: “V hlavě stvořil Bůh nebe a zemi“.

Na jiné místě se píše: Na počátku bylo slovo. Originál zní: „Na počátku bylo logos“. To sice znamená také slovo, ale v první řadě je to myšlenka. Správně by tedy mělo být: „Na počátku byla myšlenka“.
Realita tedy vzniká v hlavě, je produktem myšlenky a projevuje se ve vnějším světě.

Zákon reality: Realita je to, co bylo stvořeno, skutečnost je to, co vytváří.
Skutečná realita tedy není hmota, nýbrž energie, která na základě rozličných vibrací umožňuje „projevení se“ různých forem ve vnějším světě.

Prapůvodcem reality je ale duch, který onu realitu „vymýšlí“. Proto jsou právě snílci těmi pravými realisty. A „realisté“ jsou lidmi včerejška, kteří se při řízení aut místo dopředu dívají jen do zpětného zrcátka.
Naše myšlenky jsou energie, které svými vibracemi vytvářejí události ve vnějším světě anebo je mění. Myšlenky tedy nejsou něco, co se odehrává jen v naší hlavě, nýbrž veškeré stvoření „v naší hlavě“ vzniká a stává se REALITOU.

Protože každá myšlenka má energetický potenciál, má také tendenci se uskutečnit. Čím větší je přitom potenciál myšlenek, tím mocněji se prosadí i proti odporu zvenčí. Všechno, co si myslíte nebo jste si kdy pomysleli, zůstává zachováno, nic se neztrácí, všechno se k vám vrátí: jako zážitek, situace nebo okolnost. Energie se totiž nikdy neztratí, naopak, hledá si stejně jako horský potůček cestu do reality.
V důsledku toho neexistuje nespravedlnost, neboť se vám může vrátit jedině to, co jste předtím vědomě nebo spíš nevědomě vyslali. Jste dokonce původcem každé příhody, která se vám přihodí.

Realitu lze tedy duchem kdykoliv svobodně určit. Existuje nekonečně mnoho možností, mnoho „filmů“, ale jen jeden videorekordér. Musíte se proto rozhodnout, co chcete nechat projevit v realitě, a měli byste to udělat vědomě.

[Lightworker]

Zákon příčiny a důsledku

Veškeré dění na tomto světě podléhá principu příčiny a důsledku. Veškeré viditelné stvoření je, jak už název napovídá, působení, za nímž vždy stojí nějaký stvořitel, jehož vůle se tak projevuje. Kde je stvoření, musí být vždy stvořitel, neboť zákon říká: „Nic nepochází z ničeho.“

Vždy existuje spojitost mezi tím, co bylo, a tím, co následuje.Veškeré dění se řídí zákonem příčiny a následku. To, čemu říkáme náhoda, je pouze výrazem skryté, neznámé příčiny; nikdy se nic neděje bezdůvodně. Můžeme samozřejmě dělat, co se nám zachce, ale v podstatě nemůžeme jen tak „chtít co chceme“. I pro naši vůli totiž existuje příčina, která sestává z vlivů okolního prostředí, z mínění, zkušeností a okolností, a ty všechny také mají svou příčinu. Přesto máme v každém okamžiku svého života možnost do tohoto řetězce zasáhnout, změnit působení nebo také vytvořit novou příčinu. Mimo tento zákon však nic neexistuje a nic se neděje v rozporu s ním.

Zákon sám nemá žádnou svobodu rozhodování o tom, co chce vyvolat. Říká jen: „Když stvořitel udělá tohle, stane se tohle, když udělá tamto, stane se tamto.“ Zákon je věrným služebníkem stvořitele a každý následek svou kvalitou a kvantitou odpovídá právě přesně své příčině.

Žádná náhoda tedy neexistuje, neboť i ta podléhá zákonu příčiny a následku. Náhoda je to, co se mi na základě toho, jaký jsem, přihodí. Náhoda a štěstí jsou pouze označení pro nepoznané souvislosti. První a poslední příčinou za veškerým zdáním je vždy ona tvořivá síla, které říkáme Bůh. Stvoření existuje tak dlouho, dokud neskončí působení poslední příčiny.

Působení zákona příčiny a následku vnímáme nejcitelněji, když se nám projeví jako osud.