Je to normální??

[hanika]

ahoj,prosím napište mi někdo,zda bylo normální a obvyklé,že po zasvěcení do 2. stupně ,kde jsem byla já s mamkou a mou sestrou,jsem já měla 3 týdny velké žaludeční problémy a mamka ihned ten večer zvracela a pak jí bylo zle ještě týden,i když předtím nám nic nebylo??náš učitel nám to zdůvodňuje tím,že jsme v sobě nastartovaly očistu problému,který se řešil tím,že se z nás dostával právě těmi žaludečními a střevními problémy,ale že by tak dlouho?? ale sestře nic nebylo,že by byla tak ideální??? upozorňuji,že střevní chřipka to nebyla děkuji za případnou odpověď

[Renata]

možná se nastartovalo jen něco, co zpracováváte ty i mamka společného. Źe někde něco taháte přes žaludek, nemůžete to strávit, nebo vám něco pořád leží v žaludku, nebo to je možná generačně předávaná kritičnost rodiče vůči dítěti a nevšímavost vůči jeho pokrokům. Abys rozumněla: tvoje žaludeční problémy můžou poukazovat na to, že třeba jsi nelibě nesla (to střílím od boku) když tě maminka speskovala za něco, že jsi neudělala jak jsi měla, jak se očekávalo, možná patří k přísnějším lidem, náročnějším, ale to co ty považuješ za úspěch a hodno povšimnutí a pochvaly, tak se nekoná, to je bráno jako samozřejmost. Tvoje maminka to může mít naučení od svých rodičů, v čem vyrostla, to přebrala jako platné zákony a tak se chová a a jedná taky ona. Tvé sestře to možná tolik nevadí nebo tomu nevěnuje pozornost jako ty. To není to že je idelální, je to tím, že na tuhle záležitost prostě kouká z jiného úhlu pohledu a třeba je vůči tomu co ty a maminka věnujete tolik pozornosti "splachovací". A nebo to může být úplně jinak. Ale určitě se jedná o tom, že ty a maminka máte něco společného co se týká vnímání a tvoje sestra to vnímá jen jinak. (Pro tvou útěchu - slabiny máme každý a nikdo není ideál. Možná si hrajeme na machry a schováváme za úsměva hrdé postoje. ale nenech se tím mýlit. Pokud se postavíš do role ne-idelála- proč jsi to udělala? Co tě k tomu vedlo? Proč bys nemohla být taky v pozici ideála? ).

Dost často absolvujeme v životě "školení" o tom, že někam patříme, máme tam svoje nezaměnitelné místo, ale pořád čekáme že nám to řekne a potvrdí někdo druhý a ono nic. Až nakonec nás to bude tlačit k pochopení toho, že každý nám ukazuje jak nás má rád jen tak, jak se to naučil, jak to v ten moment nejlíp umí a že to je holt mnohdy jinak než jak si ten projev přízně představujeme my. Ale že to neznamená že nás nemají rádi a že k nim nepatříme.

[hanika]

ahoj Renato,
děkuji za vysvětlení i když jsi to brala z osobní stránky.Já na to takhle nekoukala a tys mi otevřela oči,že na tom bude hodně pravdy. Je fakt,že dřív to mezi mnou a mamkou moc neklapalo,ale poslední dobou je to o dost lepší a i komunikace mezi náma dvěma je otevřenější a problémy už ustaly. Moc a moc díky Hanka

[Renata]

jestli jsem se trefila a je ti to k něčemu tak jedině dobře. To víš, drsná škola osobních zkušeností